Ona
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Proč nebýt radikální (feministkou)

  • 17
Nikdy jsem nebyla zarytou feministkou, brojící proti každému, kdo apriori nosí kalhoty se širší levou nohavicí a komu se triko na hrudi nevzdouvá poprsím. Vždycky jsem byla tou rozumně umírněnou. Protože být feministkou bylo normální.


Chtít stejnou šanci, jakou mají muži, je přece normální. Na své ženství jsem byla náležitě hrdá, a to se vším všudy.

Líbilo se mi, když muž šel první ze schodů, abych v případě pádu slítla rovnou jemu na záda, když vcházel první do restaurace, aby tím pomyslným půllitrem dostal právě on a nikoliv já, stejně jako se mi líbilo, když mi pomáhal do kabátu. A ten, který to neudělal, to u mě okamžitě projel. Na plné čáře, bez diskuse.

Líbily se mi tu a tam donesené květiny v průběhu společného „potkávaní se“, líbilo se mi zdvořilostní pouštění do dveří stejně jako když muž/chlapec/klučina pomohl mamině s kočárkem do tramvaje. Bez řečí, bez vyzvání, automaticky. Ten, který to udělal, měl u mě bod navíc. Zcela bez diskuse.

Nikdy jsem nebyla radikální, protože se mi diverzifikovaný svět žen a mužů prostě líbil. Dodával totiž životu určitý druh krásy a poetiky. To vzájemné poznávání jeden druhého, odkrývání drobných tajemství všedních dnů (nocí nevyjímaje), vzájemné pošťuchování, pomrkávání a vymezování sebe sama. Nikdy jsem nebyla radikální, protože jsem věřila, že i když se tyto vzájemně nepropojitelné světy nikdy skutečně neprotnou, přece jenom to půjde probalancovat se k jakémus takémus kompromisu, který by umožnil existenci obou živočišných druhů. Vždycky jsem věřila, že za celou tou „maškarádou a komedií“ hranou jak pro druhé pohlaví, tak pro sebe sama, pro potvrzení vlastní identity a příslušnosti k vlastnímu „kmeni“, je alespoň zrnko uvědomění si, že oba aktéři si jsou rovni. Každý jiným způsobem, ale pořád rovni. Jak už to ale bývá: někteří si jsou rovnější. Nikdy jsem nebyla radikální, protože jsem vždycky věřila. V rovnost. Aspoň kolik by se jí vešlo za nehet.
 
Silný, bojující, zmatený muž …
Jenže. Čím dál tím víc mě sami muži přesvědčují o tom, že jejich představa rovnosti je na zcela jiné hladině vnímání než u žen. Hrát hru - na to je užije; ovšem za podmínky, že někde hluboko v mozku či podvědomí či kde (!) mají pořád zakódováno, že to jsou oni, kdo má a vždycky bude  mít nad ženou jaksi navrch. Všem mužům, kteří mi kdy přišli do cesty, starým i mladým, známým i neznámým, blízkým i vzdáleným tak patří můj dík, že mi otevřeli oči a z nosu servali růžové brýle, někdy - pravda - způsobem dost nevybíravým. Jinak bych totiž ve své blboučké naivnosti věřila v možnost vzájemné rovnosti ještě hodně dlouho.

Doby romantického dvoření tak, jak ho znaly prabáby našich prabáb v 17. století, jsou dávno pryč, takže se zdá, že galantní zacházení jako žena nemohu v současné době ze strany muže vůbec očekávat. Díky komu-čemu? Řekla bych, že „díky“ radikálním výkřikům o rovnosti žen a mužů. Zdá se, že obě pohlaví (i oba gendery, ať jsme korektní) v tom mají tak trochu zmatek a i když z ptačí perspektivy vypadá rovnost žen i mužů jako relativně dosažená (minimálně otázka sexuální volnosti, výběru partnera či partnerky – a to i z pohledu homosexuálních či lesbických vztahů – či otázka založení rodiny je zcela mimo diskusi), při detailním pohledu zjistíme, že je v tom všem ještě větší „bordel“, než byl.

Říct, že historickým vývojem prošly pouze ženy, resp. jejich místo ve společnosti a vedle muže, by bylo liché; svým vývojem si prošli i muži. Jejich vývoj však nebyl a není tak markantní - což jej ale nijak nesnižuje.

S postupným vyvazováním žen z pout společenských konvencí museli i muži drobet pozměnit svou mužskou roli. Trpělivé dvoření korunované úspěchem (rozuměj získanou ženou jako trofejí za dostatečnou vytrvalost při dobývání) v době sexuální volnosti jaksi ztratilo svou váhu – Gilles Lipovetsky ve své knize Třetí žena – Neměnnost a proměny ženství (Praha: Prostor, 2007, 1. vyd. 1997) mluví o „unaveném Don Juanovi“. Tento lovec a dobyvatel je navíc v současné době také pěkně zmatený: Zatímco dřív byla jeho role jasně vymezená (dvořit se, opěvovat krásu své vyvolené, trpělivě čekat na její projevenou přízeň a později pod pláštíkem slibů věrnosti a lásky dosáhnout svého cíle – to všechno však vždy ze stejného důvodu, a sice pořádně to „natřít ostatním kohoutům na smetišti“ a podnítit u nich závist), najednou neví, co se od něho vlastně chce. Pokud se chová ochranitelsky a nápadnicky, je obviněn z machismu; pokud je pozorný, chápavý, vnímavý a něžný, je mu vyčítáno, že z něj zmizelo jeho „mužství“. Tak co tedy??

… zmatená, aktivní, kooperující žena
Je v tom opravdu zmatek. Nehodlám jmenovat všechny stereotypní příklady, které dokládají, co jedno či druhé pohlaví chce nebo nechce. Už takhle jsem zaryté a mediálně rozsévané stereotypy posílila víc než dost. Spíš bych ráda připomněla jednu věc. Nedivím se mužům, že jsou zmatení; žena, i když svým způsobem nezávislá a odmítající stát v jejich stínu, pro ně stále představuje tajuplný ostrov plný nepředvídatelných překvapení. Je jako sopka: V jednu chvíli v sobě aktivuje sílu, odvahu a rozhodnost tak neuvěřitelnou, až běda, kdo se jí v tomto stavu připlete do cesty. Hned vzápětí však dovede být tak zranitelná a křehká, až se ani nechce věřit, že je to pořád ta samá lvice. Kdo se v tom má tedy vyznat, když to občas nezvládají ani samy ženy?

A jak to bylo s těmi růžovými brýlemi? Myslím, že to poznal každý/každá. Dokud hrají ženy s muži hru podle jejich pravidel, tzn. dokud se muži necítí ohroženi, všechno je v nejlepším pořádku. V takovém případě muž srší vtipem, galantností, společenskou mocí a v lepším případě i penězi, zatímco žena jej v upřeným (zbožným) pohledem prostě „žere“.

Jakmile žena vezme karty do svých rukou a začne hrát sama za sebe, muži v zásadě reagují dvojím způsobem: V prvním případě iniciativu ženě přenechají, protože se jim to svým způsobem líbí. To je nejlépe vidět na příkladu milostných hrátek, když se žena rozhodne (a hlavně také odhodlá) ozvláštnit na stereotyp pomalu skomírající manželský či partnerský sex. V takovém případě se pak ke slovu dostává krajkové prádélko - v tom lepším případě a pokud popustíme uzdu fantazie, tak i nějaký ten latex či kůže. Ve druhém případě se však muž může ženské ruky na kormidle zaleknout, protože se bude cítit ohrožen – stačí si všimnout, jak muži reagují, když jejich partnerka ve společnosti přebere jejich štafetu a bude to ona, která bude sršet vtipem a ženskou grácií, zatímco oni by měli zůstat beze slova vedle ní. Podpantoflák bude zbožně zírat, mačo ženu „sejme“ přesně a trefně mířenou poznámkou, rozumný muž (a rozumná žena) budou vzájemně kooperovat.

A o to právě jde. Světy žen a mužů jsou rozdílné. Vždycky byly, jsou a ať se nám-ženám-mužům to líbí, nebo ne, vždycky budou. Nikdy jsem nebyla radikální feministka, protože v jedinečné diverzitě obou pohlaví vidím právě onen celek, který by bez jednoho či druhého nikdy celkem být nemohl.

Není rovnost jako rovnost.
A protože si člověk dost potrpí na nejrůznější rituály (i když soudě podle lidí žijících „na hromádce“, kteří odmítli podstoupit rituál sňatku, bychom spíše tipovali přesný opak), vyhlásila Evropská unie letošní rok Evropským rokem rovných příležitostí. Můžeme to chápat jako pokus o určitý rituál, takový malý rituálek, který by nám vymezil hranice něčeho přesně nedefinovatelného a tím nám zaručil určité jistoty. Jistoty, o které v dnešním „rozvázaném“ virtuálním světě přicházíme dnes a denně, a přesto po nich – minimálně ve skrytu duše - toužíme.

Konceneberoucí papouškování o stejných právech pro všechny, konference, na kterých se někdo dohodne na tom, že se někdy v budoucnu nad něčím dohodne, kvóty a tabulky jsou na nic, pokud to základní rozhodnutí neproběhne někde úplně jinde. A sice v hlavách – ženských i mužských. A protože jsem nikdy nebyla radikální, mohu si dovolit napsat, že na to muži budou chtě-nechtě muset vynaložit o štipec víc energie. Protože z čistě biologického hlediska je mužský mozek o štipec těžší/větší než ten ženský. Což muže nijak nediskvalifikuje. A navíc: Všechno jde, když se chce.

Doufám, že z mých slov je dostatečně jasně cítit nadsázka, se kterou jsem se tématu věnovala; na prostoru, jaký jsem měla k dispozici, se mu totiž ani jinak věnovat nelze. To hlavní ale už všichni stejně dávno vědí: Všechno je složitější, než jsme si mysleli. Je to běh na dlouhou trať.

Ženu dělá ženou to, čím se odlišuje od muže, stejně jako muž je mužem právě proto, že není ženou. A teprve vzájemným spojením vzniká celek. Kdo by chtěl být celý život polocelkem? Toto spojení ale předpokládá především pochopení toho druhého, jakým skutečně je - ne jakým bychom ho rádi měli/y my sami/samy.