Proč jsem zase poslední?

Dívá se vám do očí a chce znát odpověď. Bude mu osm a řeči rodičů o tom, že má přece dyslexii, jednoduše neuzná. Jeho zajímá, jak to udělat, aby nebylo pořád za ostatními, aby se mu spolužáci nesmáli.

Poruchy učení nemají s inteligencí vůbec nic společného. | foto: Profimedia.cz

Jak můžete pomoci dítěti, které právě zápasí s poruchou učení? Zvláště když víte, že poslední ve čtení bude zřejmě ještě dlouho.

Dyslexie stejně jako ostatní poruchy učení (postihují zhruba 5 % populace) s sebou bohužel přináší další potíže. Může narušit psychickou rovnováhu dítěte a poznamenat jeho rozvíjející se sebevědomí. Dítě je ve škole poslední (nebo jedno z posledních). I přes upřímnou snahu se nelepší a začíná mít pocit, že je horší než ostatní, že spolužákům prostě nestačí. Jak to udělat, aby se takový pocit nezměnil v přesvědčení, že tomu tak bude pořád a ve všem?

Nenechte se zaskočit neúspěchem 
Zprávu o tom, že dítě zřejmě trpí dyslexií, kterou většinou nejprve vysloví učitel, nepřijímá žádný rodič snadno. Pro některé rodiče je ale osvobozujícím vysvětlení, že se nejedná o vadu intelektu, a hlavně že nejde o jakékoli zanedbání z jejich strany. Nicméně stále ještě existuje řada lidí, kteří nemají o poruchách učení přesnější představu a považují dyslexii za jakousi formu duševní zaostalosti. I přesto, že s inteligencí nemá nic společného.

Ve školách je dnes naštěstí obrovská snaha dětem s poruchami učení pomoci. Individuálním přístupem, klasifikací, cvičením k nápravě potíží. Tato pomoc je dnes již zakotvena ve školském zákoně. Přesto rodiče zažívají smíšené pocity. Mají strach, jak se dítě s poruchou učení vyrovná, jak rychle dožene své vrstevníky, jak dlouho bude porucha omezovat jeho školní prospěch a podobně.

Osvědčený recept: láska a trpělivost

Zeptali jsme se PaedDr. Aleny Křepelové, dětské psycholožky, která má s dětmi s poruchami učení mnohaletou zkušenost, na její názor: 

Co odpovědět dítěti, které si stěžuje, že je pořád poslední?
Neexistuje zázračná odpověď, která by dítě zklidnila. Dítěti pomůžeme dlouhodobým, povzbudivým a pomáhajícím přístupem. Podporujeme a oceňujeme snahu, ne výkon. Můžeme poukázat na osoby, které podobné potíže překonaly (v rodině jde často o genetickou záležitost nebo lze využít populárních osobností – např. Albert Einstein, Winston Churchill, Bill Gates nebo herci Tom Cruise a Leonardo DiCaprio). Vždy je důležité vyjádřit pozitivní očekávání do budoucna. A také pochopení, že víme, že to má těžší.

Můžeme nějak zabránit nebo předcházet tomu, aby se dítěti ve škole spolužáci  neposmívali?
Mám zkušenost, že se děti neposmívají spolužákovi jen proto, že špatně čte nebo píše. To už je jen takový zástupný důvod. Děti, které jsou sociálně zdatné, příjemné, kamarádské, je s nimi legrace a je na ně spolehnutí, mohou při čtení koktat a nikdo se jim smát nebude. Naopak, často slyší od třídy povzbuzení. Jsou ale děti, které jsou pro své projevy méně oblíbené nebo neoblíbené, a proto se může stát, že se při jakémkoli neúspěchu setkají s posměchem. Důvodem posměchu je ale spíše než dyslexie neobratnost v sociálních vztazích. Takže, naučme se oddělit dyslexii od ostatních vlastností, a když dítě přijde, že se mu děti smějí, pracujme s ním na jeho sociálních dovednostech. O pomoc poprosme i paní učitelku, která vztahy mezi dětmi může ovlivňovat.

Jak můžeme dítěti nejúčinněji pomoci?
Pomoc dítěti spočívá v nápravě poruchy učení. Účinná je spolupráce s rodiče s učitelem a speciálním pedagogem nebo pedagogicko-psychologickou poradnou. Při vlastní nápravě je nutné dodržovat určitá pravidla: atmosféra při nápravném procesu musí být příznivá. Je nutno dítě povzbuzovat, nekritizovat je, být trpělivý, zvyšovat pochvalou a povzbuzením jeho sebevědomí, pracovat formou hry (dnes jsou k dispozici i výukové a nápravné programy na PC). Lepší je pracovat málo a často. Cvičit se musí v době pro dítě přijatelné (dítě nesmí být unavené) a po dobu pro dítě přijatelnou (tak, aby se příliš neunavilo), pravidelně (denně).

Jak můžeme dítě ujistit a hlavně přesvědčit, že není horší než ostatní?
Velmi důležité je nevěnovat pozornost jen tomu, co dítěti nejde. Děti, které bývají oslabené v jazykové oblasti, často vynikají v technických předmětech. Zkrátka na každém dítěti musíme najít něco, čím bude kompenzovat svou neúspěšnost ve čtení nebo psaní. Může jít o výtvarné, hudební, sportovní úspěchy. A hlavně, my mu musíme dávat najevo, že ho přijímáme s láskou takové, jaké je. Pokud dítě cítí, že s ním rodiče nejsou spokojeni, nepomůže žádné ujišťování, že není horší než ostatní. Jsou-li uspokojeny základní potřeby dítěte, mezi než patří i přijetí, nemá dítě o sobě pochybnosti.