Zase plánuje obrovskou mísu bramborového salátu. Na Vánoce se u ní doma schází i třicet příbuzných. „Doufám, že to tak bude i letos,“ říká. Budou to její nejšťastnější a zároveň nejstrašnější Vánoce. Úplně jiné než loni.
To ještě byla středobodem jejího světa jen její rodina. Nezajímala se o život okolo, k cizím byla spíše ostýchavá. Všechen čas jí zabíraly čtyři dcery, vaření a uklízení zchátralého domku. Nejraději chodila na procházky s nejmladší Natálií. Vycházely, když se malá po obědě vyspala, vracely se před šestou večer. Byla to její čtvrtá dcera, další mít nechtěla. I když je Romka a mezi Romy je obvyklé mít i více dětí, říká: „Chtěla jsem mít na dcery čas, mluvit s nimi, dohlížet, jak se učí, a na to jsou čtyři tak akorát.“
V dubnu se banda žhářů pokusila upálit ji i celou její rodinu. Podle všech přírodních zákonů měla být její Natálie dávno po smrti. Jsou to jednoduché počty. Požár ze zápalné lahve hozené oknem jí popálil bezmála osmdesát procent těla. To u dvouletého dítěte přes všechny vymoženosti medicíny znamená minimální naději. Tohle přežít je něco jako zázrak. Šanci představuje umělý spánek. Když je v něm dvouleté dítě osm měsíců, je velká pravděpodobnost, že se něco pokazí v jeho psychickém vývoji. Zbrzdí se, stane se zaostalejší. Když ne, je to zázrak na druhou.
Během těch měsíců lékaři zkoušejí na popálená místa transplantovat zdravou kůži. Jenže kde ji brát na dětském tělíčku, které málem uhořelo? Jedinou možností je vyříznout kousek kůže z hlavy, kde zůstala nepoškozená, a přiložit ji na spálené místo. Tři týdny počkat, jestli se tam kousek velký asi jako dětská dlaň uchytí, a až na hlavě vyroste nová, pak to celé udělat znovu. A zase znovu. Mnohokrát, až je pokryto celé tělo. Pro malý organismus znamenají narkózy a operace takový nápor, že mu selhává oběhový systém a další funkce. Když to všechno zvládne, máme tady zázrak na třetí.
Ještě nikdy se v Česku nestalo, že by tak malé dítě přežilo tak rozsáhlé popáleniny. Přesto je vhodnější před doktory slovem zázrak příliš neplýtvat. Mohli by se naštvat. Dělají, co mohou, aby člověku pomohli, a on pak na ně přijde se zázraky. Jenže když mluvíte s lékaři a personálem Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě o Natálii, slyšíte: neuvěřitelné, zvláštní, nečekané.
Natálku čeká ještě dlouhá cesta k uzdravení.
Moji kůži otrhejte
„Je to opravdu neuvěřitelný případ,“ říká dětská psycholožka Jana Vengřínová, která kontroluje Natálčin psychický stav. A nemluví jen o dítěti, ale i o jeho mámě. „Někoho nemoc zlomí, jiného zocelí. Částečně je to dáno i geneticky. Malá i její maminka jsou výjimečné bojovnice.
Měli jsme obavy, aby se u Natálky nezhoršil vývoj. Děti, které prožijí těžký úraz, se začnou počurávat, zapomenou slova, která už uměly. Ale Natálka je stejná jako dříve. Její maminka má na tom obrovskou zásluhu. Když byla dcerka v umělém spánku, mluvila na ni, hladila ji, uklidňovala ji. A ona to cítila. Tak to opravdu funguje,“ vysvětluje.
Když jsme u toho soupisu zázraků, je tady ještě jeden. Že to Anna Siváková všechno vydržela. Že se nezbláznila. Zkuste si představit, že vám někdo hodil do domu zápalnou lahev. Jste popálení, vyděšení, všechny vaše věci shořely. Nemáte nic, celé dny sedíte u dítěte zabaleného v obvazech a v novinách čtete o tom, že jste možná požár sami založili.
„To bylo ze všeho nejhorší. Vím, že to byla jedna z vyšetřovacích verzí, ale někteří lidé tomu věřili,“ říká Anna Siváková. „Zjišťovalo se, jestli nemáme nějaké potíže, potyčky, jestli jsme ohněm něco nechtěli zakrýt. Jak někoho může napadnout, že rodiče založí oheň v domě, kde spí jejich děti? Já bych si ze sebe nechala vlastní kůži otrhat, kdyby to Natálce pomohlo, a někdo o mně říká takové věci. Dokážete pochopit, jak mi bylo?“
Lékaři říkají, že se za posledních osm měsíců hodně změnila. Ji, milující ticho v lese, najednou lékaři, policisté a novináři zasypávali odbornými výrazy, které nikdy neslyšela. Pořád od ní někdo něco chtěl. „Natálka posledně plakala, když na ni fotografové blýskali. Mám strach, že se zase rozpláče, když ji přijdou znovu fotit,“ říkala nedávno, když ještě byla s dcerou v nemocnici.
„Ale to záleží na vás, paní Siváková. Klidně řekněte, že si nepřejete ji fotit,“ odpověděl lékař. „To můžu? A nebudou se zlobit?“ Ví, že kdyby se utrpení její dcery nestalo věcí veřejnou, lidé by nebyli tak šokovaní a neposlali by do sbírky statisíce. Ví, že by se bez sbírky s partnerem nikdy nezmohli na koupi domku. Je sice starý, zchátralý, ale je jejich. V kamnech příjemně praská oheň. Topí se jen tam, kde spí malá Natálie.
„Podívejte, má krásnou novou postýlku. Jenom pod okno ji už nikdy dávat nebudeme,“ říká Anna. V ostatních místnostech je dost zima a kamna, ve kterých se topí uhlím a dřevem, se také mohou ukázat jako problém. Natálka by měla být v absolutně čistém prostředí, vhodnější by bylo ústřední topení, jenže to v domku není.
Natálka a Anna Sivákovy
Z Anny Sivákové přes všechny tyto starosti vyzařuje klid. Dobře se s ní povídá. O tom, jak se dceru snaží přimět, aby rozcvičovala ruce a nohy, protože se transplantovaná kůže musí stále rozhýbávat. Jak Natálka nechce cvičit, pláče a zlobí se na ni. Jak celé noci pozoruje, jestli ji netrápí noční můry. Jaký měla strach, že ji po probuzení z umělého spánku nepozná. Jak se sama stydí před lékaři, že jim každý den několikrát telefonovala.
Co jí jednou řeknu?
Vypadá to jako happy end. Ale není. Kéž by příběh skončil vánočním návratem malé Natálie do nového domova. Po více než hodině povídání se s Annou dostáváme k tomu, na co celou dobu myslíme. Ona to nakonec vysloví jako první: „Pořád myslím na to, co řeknu, až se zeptá, proč vypadá jinak než ostatní. Jak jí bude, když se v patnácti začnou její spolužačky parádit a zajímat o kluky? Jak bude celý život žít?“
Natálka spí klidně. Ze spánku nekřičí, nebudí se. Znamená to, že si na oheň nevzpomíná? „Zatím nevíme, zda si něco z požáru pamatuje ani zda se jí ještě časem něco nebude vybavovat,“ vysvětluje psycholožka Jana Vengřínová. Lidé, kteří prožili podobné peklo, mívají psychické následky celý život. Dá se vůbec pochopit, jaké to je, když se člověk v noci probudí a kolem něj všechno hoří?
„Je dost pravděpodobné, že jí bude dělat potíže, když uvidí oheň. Strach v ní může vyvolat třeba jen hořící zápalka,“ říká David Hrbáček, velitel čety hasičů z Frýdku-Místku a člen posttraumatického týmu zaměřeného na pomoc lidem, kteří mají psychické potíže kvůli tomu, že se setkali s požárem nebo jinou nehodou.
„Stoprocentně se ten zážitek bude vracet jejím rodičům. V takových případech lidé zpětně uvažují, zda udělali vše, co bylo v jejich silách. Také se stává, že se budí ze spaní obavou, zda u nich opět nehoří,“ vysvětluje.
„Když člověk upadne do bezvědomí, je prvotní bolesti ušetřen, ale každopádně je bolest při popálení veliká,“ vysvětluje David Hrbáček.
Anna Siváková už ví, že oheň nikdy v životě vidět nemůže. Nedávno její příbuzní udělali ohýnek na zahradě. „Úplně jsem se rozklepala a v těch plamenech jsem zase viděla Natálku,“ říká.
Natálka (vlevo) se svým otcem Pavlem Kudrikem a sestřenicí Týnou.
Odpuštění? Zeptejte se Natálky
Natálie teď vypadá svým způsobem roztomile. Jistě, je strašné, když vidíte dvouleté dítě celé pokryté různými odstíny kůže a jizvami, ale vlásky jí rostou, pořád natahuje ruce k oknu a ke dveřím, chce chodit, chce ven. Objímá maminku, chroupe jeden piškot za druhým. Možná by bylo lepší, kdyby se pro ni teď zastavil čas.
„Největší bolest ji teprve čeká,“ vysvětluje zástupce primářky popáleninového centra Michal Kadlčík. Jizvy se totiž mohou smršťovat, transplantovaná kůže roste pomaleji než ta původní. Čekají ji tedy další operace, v loktech nebo pod koleny, kde se kůže bude stahovat a bránit jí v pohybu. Každý den bude muset nosit speciální trikot, který jí bude stahovat jizvy. Lidé se na ni budou dívat.
„Jednou se Natálka zeptá, co se jí stalo,“ říká psycholožka. Pravděpodobně to přijde ještě v předškolním věku. V zrcadle uvidí, že vypadá jinak. Zastáváme názor, že se dětem má říkat pravda, samozřejmě přiměřeně jejich věku. To znamená, nejdříve jí říct, že v bytě začalo hořet, a časem dojít až k tomu, že požár někdo založil. Neděsit ji, ale pravdu se má dozvědět od rodičů. Stejně by jí to jednou někdo řekl. O jejím příběhu se hodně píše, takže by si to mohla najít na internetu. Ale čeká ji hodně utrpení,“ vysvětluje.
Anna dostala od jednoho z obviněných z vazby dopis. Napsal jí, že lituje, žádal o odpuštění. „Nemůžu, já mu nemůžu odpustit. Když ten oheň házel, přes okno nás viděl. Vím, že přes něj bylo vidět, jak tam ležíme. Nemůže se vymlouvat, že myslel, že v domě nikdo není. Ať se jednou zeptá Natálky, jestli mu odpustí,“ říká.
Třeba se ještě nějaký další zázrak v Natáliině životě stane. Třeba až bude dospělá, podstoupí plastické operace, které její obličej změní k lepšímu. Třeba vystuduje a najde práci, ve které udělá kariéru. Najde dobré přátele, potká muže, kterému nebude vadit, že její tělo pokrývají jizvy, a její život bude tak zajímavý, aby občas dokázala nemyslet na to, že kdysi ve Vítkově pár kluků zkusilo upálit jednu romskou rodinu.
Třeba se jí to podaří. Protože její máma ji bude učit, že je dobré věřit na zázraky.
Příběh Natálky v číslech18 - Osmnáctý dubnový den v noci všechno začalo. K domu, ve kterém spala Anna Siváková s rodinou, přijelo černé auto a někdo dovnitř hodil zápalnou lahev. 4 - Soud drží ve vazbě čtyři muže napojené na neonacistické organizace. Za pokus o vraždu jim hrozí až doživotí. 3 - Malá Natálie byla třikrát na hranici života a smrti. Do hlubokých ran bez kůže se dostala infekce, selhávaly jí plíce, ledviny, játra i krevní oběh. 900 000 - Částka, kterou poslali lidé na konto sbírky pro Natálku. Její rodina za peníze koupila starý domek v Budišově nad Budišovkou. Domek zničený požárem musel být zdemolován. 6 000 000 - Tolik zatím stálo léčení Natálky. Pokud budou obvinění muži odsouzeni, pojišťovna se chystá částku vymáhat od nich. |
