Jmenuji se Jitka a před měsícem jsem oslavila 45. narozeniny. Byla jsem už jednou vdaná a z tohoto manželství mám dvě děti, dvacetiletou dceru a patnáctiletého syna. Dcera už s námi nebydlí, před pár měsíci se odstěhovala s přítelem do pronajatého bytu.
Jsem nejstarší ze čtyř dětí
Asi bych se měla zmínit o tom, jaká vlastně jsem. Tak hlavně hodně samostatná, cílevědomá a nezávislá. A bohužel tyto moje vlastnosti jsou asi příčinou toho, že "mám smůlu na chlapy". Pocházím z rodiny, kde chyběl otec a máma byla sama na čtyři děti a celou domácnost. Táta umřel, když mi bylo deset let. Jsem nejstarší, pak mám o rok mladšího bratra a o pět let mladší sestry - dvojčata.
Maminka po tátově smrti zůstala na všechno sama. Měla se co otáčet, aby nás uživila a všechno zvládla. Pochopitelně se hlavně ode mě očekávalo, že jí budu co nejvíce pomáhat. A já se této role (druhé mámy a chybějícího táty) ujala s plnou zodpovědností. Sourozenci mě poslouchali na slovo. Dodneška se smějí, že ze mě měli větší vítr než z mámy a učitelů ve škole. Přes to všechno, nebo možná díky tomu, držíme hodně při sobě a na dětství máme krásné vzpomínky. Máma je prý na nás hodně pyšná.
No a tím, jak už jsem odmala měla velkou zodpovědnost, musela jsem se o spoustu věcí postarat, víceméně si i sama poradit, vyrostla ze mě možná až extrémně emancipovaná ženská.
Dva kohouti na jednom smetišti
Můj první manžel byl mou první velkou láskou. Byl o deset let starší než já. Krásný chlap, sympaťák. Seznámili jsme se, když mi bylo 18 let, byl mým učitelem v autoškole. Zamilovala jsem se na první pohled. On byl na to, že se do něj jeho studentky zamilovávaly, zvyklý. Takže mě a mé zamilované pohledy bral hodně s rezervou. Navíc byl v té době ženatý. Konec autoškoly znamenal i konec našeho "vztahu". Pak jsem měla pár známostí se svými vrstevníky. Miloše (tak se jmenoval) jsem potkala asi po pěti letech v baru. On mě nepoznal, ale já podpořená pár deckami vína jsem se k němu hned hlásila.
Začali jsme spolu chodit (už byl rozvedený), pak jsem otěhotněla, vzali jsme se, narodila se dcera, pak syn - dítě, které mělo zalepit náš zhoršující se vztah. Nepovedlo se, a když byly mladému dva roky, rozvedli jsme se. Naše manželství byl jeden velký "zápas". Soupeřili jsme o to, kdo bude šéfem. Já byla zvyklá všechno zvládnout, o vše se postarat, všemu velet a můj muž měl naprosto stejné ambice. Nemohlo nám to vydržet, i kdybychom chtěli sebevíc. Naštěstí dodneška máme s exmanželem (já i naše děti) velmi pěkný vztah.
Před rokem jsem poznala přítele
Dlouho jsem byla sama, i když se v mém životě objevilo pár mužů. Ale nic vážného: schůzky, s některými společné víkendy, trochu sexu. Žádný mě ale nezaujal natolik, abych si ho chtěla nastěhovat do bytu a sdílet s ním dobré i zlé.
Před rokem jsem však potkala Hynka, svého dalšího "osudového" muže. Opravdu od první minuty jsem cítila, že je to ON. A opět je o dost starší než já, tentokrát o 15 let. Příští měsíc oslaví šedesátku. Seznámili jsme se na vernisáži mé kamarádky malířky. Hynek je velmi milý, šarmantní muž. Je už také hodně let rozvedený. Z manželství má dvě dcery a je čtyřnásobným dědečkem.
Hynek je pravý opak mě. Pracuje jako vysokoškolský profesor, věnuje se filozofii. Je úžasně nepraktický a já se o něj opravdu s láskou starám. Obě jeho dcery (mimochodem, velmi sympatické mladé ženy) mi řekly, že mě tátovi seslalo samo nebe. Bydlíme sice každý zvlášť, ale stejně jsme dost často u mě a občas i u něho. Začali jsme uvažovat, že se Hynek ke mně nastěhuje (mám větší byt).
Až do minulého měsíce jsem si myslela, že mám konečně po starostech. Mám muže, o kterého se můžu starat. On to velmi oceňuje, pomalu ve všem dá na mě a je vidět, jak je šťastný a může si bez výčitek hloubat a přestat myslet na takové přízemnosti, jako jsou nákupy, opravy v bytě apod.
Jenže teď přišel s tím, že je hodně starý a já jsem proti němu mladá a on má pocit, že mě brzdí. A když ne teď, tak za pár let zjistím, že jsem s ním starým dědkem strávila nejkrásnější roky života. A místo, abych si ten život užívala, tak se musím o něj starat a rok od roku bude hůř a hůř. Nemohu mu tento názor rozmluvit. Nedá si vůbec říct. I dcery mu říkaly, že se chová jako malé dítě a že může být rád, že mě má a nemá pokoušet svými řečmi osud. Hynek si prostě umanul, že je pro mě břemenem a že bychom se měli raději rozejít. A to mě prý moc miluje, a právě proto mě nechce v ničem omezovat.
Nevím, jak to mám řešit. Konečně mám muže, který s láskou a nadšením přijímá moji péči. Mám ho moc ráda, obdivuji ho. Je mi s ním dobře, ale on mi asi nevěří.
Jitka
Názor odborníka: Partnerova obava má možná jiné důvody
Dobrý den Jitko, z vašeho dotazu vnímám, že máte svého partnera velmi ráda a přála byste s ním dále žít. Také jste velmi vnímavá k sobě. Uvědomujete si, že v partnerství a v životě obecně jste spíše vedoucí typ. Nyní máte vedle sebe partnera, který je pravý opak vás a navíc vám dovoluje, abyste se o něj starala.
Píšete, že tuto péči váš partner velmi oceňuje, zároveň však tvrdí, že vás nechce do budoucna zatěžovat a omezovat. Mimo jiné i tím, že se o něj budete muset ve stáří postarat. To je zajímavý paradox, nemyslíte? Zkuste si s partnerem na toto téma promluvit. Je možné, že obava partnera se k vám nastěhovat a sdílet s vámi svůj život, může být "zakopaná" i v něčem jiném (např. ztráta staromládeneckého života, obavy z výchovy syna, špatné zkušenosti z minulosti, finance, nadbytek péče apod.).
Pokud si na to sami netroufáte, můžete využít služeb odborníka na partnerské vztahy, který vám s vedením rozhovoru může pomoci, a vy se tak budete moci soustředit jen na sebe. Budete-li k sobě s partnerem upřímní a citliví, věřím, že se vám podaří najít odpovědi na vaše otázky.
Marie Kovářová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. června 2013. Anketa je uzavřena.
