Že se mi líbí kluci, jsem si uvědomil někdy ke konci základní školy, když jeden spolužák přinesl porno časopisy. Prohlíželi jsme si je na záchodě, kluci byli vzrušení, ale se mnou to nic nedělalo. Mě spíš vzrušovali oni.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Nemám kamarády
Už od střední školy jsem se, ač nerad, pohyboval v ženských kolektivech, na vysoké to nebylo jinak – studuji Pedagogickou fakultu a tam jsou převážně ženy. Také pracovní zkušenost jsem opět sbíral v ženských kolektivech. Možná i proto, že mě ženy nepřitahují, docela dobře si s nimi rozumím.
Jenže na druhou stranu nemám žádné kamarády muže. Nějak si s nimi nerozumím, dělá mi problém začít rozhovor... Je to paradox, když s jedním mužem chodím.
V 19 letech po maturitě jsem se rozhodl, že chci studovat vysokou školu co nejdál od domova. Z malého města na severu Moravy jsem se vydal na univerzitu do středních Čech. Tři roky utekly jako voda. V té době jsem si také našel prvního partnera. On žil v Praze, takže to byl vlastně krok k tomu, abych se tam za ním přestěhoval. Pronajal jsem si byt a těšil jsem se na svůj život ve velkoměstě.
To bylo před rokem. Můj první přítel byl o 13 let starší, moc jsem ho miloval, jenže po roce to ukončil a oženil se s nějakou ženou. Nechápal jsem to, udržoval najednou vztah se mnou i s ní. Poté následovalo asi roční mezidobí samoty, kdy jsem nikoho ani nehledal. Byl jsem natolik zklamaný, že jsem se bál si s někým něco začít.
Přítel o šest let mladší
Můj současný přítel je o šest let mladší. Já příští rok končím na peďáku a budu učit, můj vyvolený bude teprve maturovat. Mnoho lidí náš vztah odsuzuje. Přiznám se, že v tomhle vztahu jsem já nebyl ten aktivnější, ale můj mladší přítel mi první napsal na seznamce, první se chtěl sejít po dvou dnech intenzivní komunikace.
Skvěle si rozumíme, doplňujeme se, vážíme si jeden druhého. A ani jednomu z nás nedělá problém se políbit na veřejnosti. Jenže možná znáte ty nenávistné pomluvy typu „vůbec se k sobě nehodíte“, „je to ještě dítě“ a tak podobně. Už nějak nemám sílu nikomu nic vyvracet. Jsem s ním. A mám ho moc rád.
Své štěstí nemám s kým sdílet
Čím dál víc si ale uvědomuji, že jsem sám. Nemám komu se pochlubit, s kým si popovídat. S mámou mám spíš chladný vztah, ani s bratry si moc nerozumím, jsme úplně rozdílní. S otcem se po rozvodu rodičů před téměř osmi lety nestýkám. Není důvod.
Za mámou jezdívám málo, protože si prostě nerozumíme – a taky z toho důvodu, že neví o mé náklonnosti k mužům. Nepochopila by to, vím, jak se vyjadřuje na adresu gayů. Stejně jako by to nepochopil nikdo z rodiny. Ona ani neví, že jsem si našel partnera, kterého miluji a se kterým bych chtěl strávit celý život.
Tak rád bych jí všechno řekl, ale bojím se, že by mě zavrhla, že by se za mě styděla. Tuším, že oznámením, že jsem gay, způsobím mezi mnou a rodinou nepřekonatelnou bariéru. Možná na nějakou dobu, možná navždy...
Nevím, co mám dělat. Nechci být sám, mám přítele, mám svou lásku, ale cítím, že čím dál víc potřebuji i rodinu. Můj přítel to má tak jednoduché, jeho rodiče přijali jeho orientaci tak skvěle. Vyrovnali se s tím, že je gay, respektují ho a on ví, že za nimi může s kdykoliv a s čímkoliv přijít. Vědí i o mně. Slíbili jsme jim, že náš vztah neohrozí přítelovu maturitu a já to splním.
Martin
Názor odborníka: Nemusíte nic, můžete, co chcete
Milý Martine, řešíte dilema, kde se objevuje na jedné straně strach a na druhé vaše potřeba blízkosti, svobody a sdílení. Takto obvykle probíhá proces známý jako coming out – zkoušíte sladit svoji vnitřní realitu s tou vnější. Vnímám to jako důležitý krok k vašemu vnitřnímu osamostatnění. Myslím, že se dá začít už tím, že se změní vaše optika a druh otázek typu „co mám dělat?“. Jste dospělý a už se můžete začít ptát „co můžu dělat?“, „co chci dělat?“.
Možná můžete s mámou komunikovat vaši potřebu blízkosti, třeba na začátku i bez toho obsahu o gay identitě. „Chci, abychom si byli blíž“ je něco, co by mohlo rodiče potěšit. Záleží na tom, co chcete sdělit a jak to chcete udělat. Chcete-li mámě říci, že máte svou cestu a jste na ní spokojený, předáváte jiný příběh než „přiznání se k homosexualitě“ apod. Pozvat někoho do svého nitra je možnost, nikoli povinnost. Lze si dodat odvahy i z příběhů a zkušeností dalších lidí. Je fajn, že máte přítele, který navíc tuto cestu již ušel. Zkuste vnímat, kdy a jak se vám chce mámě či dalším se otevřít, možná ten „správný čas“ nastane a vše do sebe zapadne. Držím palce,
Aleš Borecký, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 14. září 2015. Anketa je uzavřena.
