Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy mladých žen, kterým rakovina prsu změnila život

  10:00aktualizováno  10:00
Asi 16 českých žen se dnes dozví, že mají v prsu zhoubný nádor. Zítra to bude dalších šestnáct. A pozítří znovu. A tak to půjde dál, den za dnem. Jen v Česku totiž ročně onemocní rakovinou prsu skoro 6000 žen a více jak 1800 jich zemře. Příběhy žen bojujících s rakovinou přinesl magazín OnaDnes.

Kateřina, Pavlína, Nikola - ženy, které jako mladé onemocněly rakovinou prsu. | foto: koláž iDNES.cz

Nejčastější nádorové onemocnění u žen se bohužel nevyhýbá ani mladým. Právě v nižších věkových kategoriích lékaři zaznamenali desetiprocentní nárůst pacientek, u kterých byla rakovina prsu diagnostikována.

„Do třiceti let ročně onemocní třicet až čtyřicet žen. Do pětatřiceti je jich stovka a do čtyřicítky už kolem tří set,“ uvádí Miroslava Skovajsová, primářka Mamma centra Háje. Jak tento neblahý trend zvrátit? S tím si odborníci zatím moc rady nevědí.

Teď už je ale čas také na nějakou dobrou zprávu. Tak tady je: 77 procent zhoubných nádorů prsu zachytí lékaři včas, takže je velká šance na vyléčení. Proto se tolik hovoří o nezbytnosti preventivních prohlídek a samovyšetření prsu.

S lepší informovaností má pomoci i letošní jubilejní ročník nejstarší národní sbírky, který pořádá Liga proti rakovině Praha. Zakoupením kvítku měsíčku lékařského ve středu 11. května lidé přispějí na prevenci a výzkum rakoviny prsu u žen a mužů.

Přinášíme příběhy tří žen, které bojovaly se zákeřnou nemocí a snaží se pomoci s osvětou. Další příběhy a fakta o rakovině prsu si můžete přečíst v pondělní příloze MF DNES OnaDnes zde.

Nikola Samková onemocněla rakovinou prsu ve 23 letech. Má za sebou tři roky léčby. Nyní je koordinátorkou projektu Bellis Young & Cancer, který pomáhá stejně nemocným ženám.

Nikola Samková, diagnóza ve 23 letech
Sice se o rakovině prsu mluví otevřeně, ale je to hodně zaměřeno na ženy kolem menopauzy. I já jsem měla strach o maminku, kterou jsem dokonce poslala na mamograf. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla onemocnět já, která jsem vždycky hodně sportovala a žila zdravě. Když jsem kvůli vysokým dávkám kortikoidů, které byly součástí mé léčby, přibrala třicet kilo, a kromě vlasů mi vypadaly řasy a obočí, tak jsem v zrcadle nepoznávala sama sebe.

Pořád jsem ale věřila, že jednou se věci vrátí do normálu. A kdyby ne, tak obočí se dá vytetovat, řasy nalepit, váha shodit. Dlouho jsem se však nemohla smířit s tím, že jsem přišla o prsa. Rozhodla jsem se, že si nechám odstranit obě, protože podle lékařů bylo riziko recidivy i do zatím zdravého prsa velké.

Partner mi říkal, že mu to nevadí. Ale já měla za to, že to není možné, že prsa jsou symbolem ženství. S postupem času jsem se s tím ale sama smířila a nacházím na tom i pozitivní momenty. Vždycky jsem intenzivně běhala, teď po léčbě jsem se k běhu vrátila, skoro každý týden mám závody. Nemít prsa je v tomto případě docela výhoda. Nic vám nepřekáží, nemusíte řešit sportovní podprsenku. Zpětně jsem ráda, že jsem si nechala odebrat i druhé prso, protože ta asymetrie, kdyby mi zůstalo, by mi asi vadila mnohem víc.

V průběhu léčby mě bohužel postihla mozková příhoda. Když jsem se z toho dostala, partner mě požádal o ruku. Chtěla jsem počkat, až na tom budu lépe, protože jsem kromě následků spojených s chemoterapií měla také špatnou hybnost ruky a nohy. Myslím, že on měl o mě větší strach, než jsem já měla o sebe. Takže to byl trochu i praktický krok. Kdyby se mi něco stalo, tak co se týče informací o mém zdravotním stavu a jednání na úřadech by to jako můj manžel měl jednodušší. No a samozřejmě mi chtěl také ukázat, že se mnou počítá.

Vím, že jednoho dne může přijít verdikt, že mám před sebou rok života. Tak jsem si sepsala wish list, co bych chtěla ještě zvládnout. Úplně nahoře mám maraton, který se běží zrovna na moje narozeniny. Mám tam taky let balonem a to, že bych chtěla ochutnat raw food na Bali. V delším horizontu mám v plánu zvládnout poloviční triatlon. Neuměla jsem si sice nejdřív představit, jak s částečně ochrnutou rukou budu plavat kraul, ale rozhodla jsem se, že pokořím i tuhle metu.

Kateřina Zábrodská se o rakovině prsu dozvěděla ve 26 letech, nyní pomáhá ostatním mladým pacientkách se s touto zákeřnou nemocí vyrovnat.

Kateřina Zábrodská, diagnóza ve 26 letech
Můj příběh začal předloni v lednu. V té době jsem již tři čtvrtě roku chodila na kontroly a i přes rostoucí nádor mi tvrdili, že to nic není. Po operaci, kterou jsem si doslova vydupala, mi lékaři oznámili, že se spletli. Nepředpokládali prý, že v šestadvaceti letech můžu mít rakovinu.

Den před první chemoterapií mi kamarádka ještě naposledy obarvila a upravila moje blonďaté vlasy, aby mi je hned další den ostříhala na kluka. O vlasy jsem ale úplně nepřišla, mám je schované doma ve skříňce. Dneska se na ně dokážu podívat už bez slz, občas si je pohladím. Jelikož jsem nádor nějakou dobu v sobě nosila, byl dost agresivní a vyžadoval silnější léčbu. Chemoterapie tak na mě zanechala velké následky.

Slezly mi nehty a na celém obličeji, zádech, rukou i nohou vyskákaly boláky, po kterých mám hluboké jizvy. Zpočátku jsem byla na svoje prsa naštvaná. Proč mi to udělala? Proč se moje tělo v sedmadvaceti chová, jako by mu bylo padesát? Návaly horka, zimy, pocení, nic z toho jsem nemohla ovlivnit. V mém životě se usadil strach. Přemýšlím, jestli se mi povede otěhotnět. A jestli ano, co když to bude holka a bude se časem potýkat s tím samým, co já?

Dneska už ale dokážu říct, že jsem vlastně ráda, že mi nemoc vstoupila do života. Myslím si, že žiju lépe. Naštěstí mám velkou oporu v manželovi, který mi hned na začátku řekl, že mě bude mít rád i bez vlasů a dalších překvapení. Chtěla bych vzkázat pacientkám: mluvte o své nemoci, nestyďte se vyhledat pomoc. Zajímejte se o sebe, věnujte čas tomu, co vás zajímá, mějte se rády a myslete pozitivně.

Pavlína Macháčková se o diagnóze rakovina prsu dozvěděla ve 41 letech. Po léčbě je teď z dlouhovlasé blondýny bruneta nakrátko.

Pavlína Macháčková, diagnóza ve 41 letech
Pár dnů před regionálním Avon Pochodem, který jsem spoluorganizovala, jsem si nahmatala bulku v prsu. Výsledky histologie pro mě bohužel nebyly příznivé.

Při druhé chemoterapii jsem ze své hlavy sundávala chuchvalce vlasů, a tak jsem si vzala strojek a vyholila si je úplně. Tekly mi slzy, byla jsem zoufalá. Pořídila jsem si paruku a nosila buď ji, nebo barevné šátky. Když mi pak vypadalo i obočí a řasy, víc jsem se nalíčila a udělala si radost novými náušnicemi.

I když jsem neměla jediný chloupek, byla jsem to pořád já, jenom uvnitř jiného těla. Bylo pro mě důležité snažit se vypadat dobře. A to i v nemocnici, kde jsem povzbuzovala další pacientky, protože to pomáhalo i mně. Ten šílený půlrok šestnácti chemoterapií byl těžký. Naštěstí mám úžasné děti, manžela a nejlepšího kamaráda, který se s manželem střídal v doprovodu do nemocnice.

Všechnu lásku, co jsem se jim vždy snažila dát, mi vraceli zpět. Nejenom dospělí, ale i moje tři děti, včetně té nejmladší, tehdy tříleté dcerky, která mě mnohokrát svým úsměvem dostala ze špatné nálady. Nikdy nezapomenu na větu kamaráda: „Teď jsi jako strom, co na podzim opadá. Ale na jaře zase vykvete!“ A já opravdu vykvetla nejen do krásy, ale i do obrovské vnitřní síly. Z dlouhovlasé blondýny je teď bruneta nakrátko, ale daleko silnější a sebevědomější než před tím.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.