Před dvěma týdny přebírala v Národním divadle Thalii a byla nezvykle dojatá. „Taky mě to zaskočilo. Nejdřív vykřikuju, že ceny jsou malichernost, a pak mi to podlomí kolena,“ kroutila i ona hlavou. Vilma Cibulková – herečka se smyslně prokouřeným altem a postavou vysportované gymnastky.
Její svaly byly vidět i pod večerními šaty, které si vzala na předávání divadelních cen.
Vypadá, že jí sebevědomí nechybí. Rázná a přímá žena, která dokáže svým chraplavým hlasem zajímavě vyprávět, filozofovat i drsně nadávat.
„Jsem takovej razantní člověk. Lidi mají ze mě občas i strach,“ říká. Přitom má křehkou duši. Ještě před lety bojovala s démony. Kvůli depresím ztratila kontrolu nad alkoholem, který ji málem dohnal k sebevraždě. Pád na dno... Od roku 1990 se dva roky léčila ze závislosti.
„Bohnice. Smlouva podepsána, začali jí počítat body za dobře vyčištěné latríny a uštrikované nesmysly. Kouří denně osmdesát, mezi ženské nechodí, celé dny v altánu píše, čistí svědomí,“ napsala ve své zpovědi, kterou před dvěma roky otiskly Divadelní noviny. K místy šokující otevřenosti jí možná pomohlo i vyprávění ve 3. osobě, za něž se ale moc neschovala.
Takhle pokračuje: „Maminka a tatínek. Jejich poslední setkání ukončila facka. V osmadvaceti letech, zoufalou tatínkovou rukou, brzy poté, co ji coby sebevraha vytáhli na reverz z pavilonu smrťáků. Není hrdinství přiznávat se, obtížnější bude vrátit jim posledních deset let.“
Otevřená je i při rozhovoru, žádná otázka ji nerozhodí.
„Nad chlastem se nedá vyhrát, ale dá se s ním bojovat. Je to podle mě v první řadě otázka inteligence. Člověk si musí uvědomit, že mu s touhle diagnózou nikdo nepomůže, že se neléčí pro nikoho, ani pro rodiče nebo dítě, ale pro sebe,“ říká.
Během vyprávění působí jako živel, herečku v sobě nezapře – používá gesta, chvíli mluví rychle až o překot, pak zase pomalu nebo dokonce dlouze mlčí a přemýšlí. Dívá se upřeně do očí, hraje si s hlasem: mění tón, jeho výšku i hlasitost.
Podobně jako většina herců si nejradši povídá o divadle – vždyť taky za roli Picassovy německé milenky, slečny Fischerové, dostala cenu v kategorii nejlepší ženský herecký výkon, ale klidně probírá i své soukromí.
Je podruhé vdaná, vzala si herce Miroslava Etzlera, kterému pomohla v boji se stejným nepřítelem, který ji málem položil. Spolu jsou už šest let. „Zažívala jsem samé tříleté vztahy, po třech letech to vždy vyhořelo... Jsem ráda, že mě už ta trojka nepronásleduje, začala jsem ji naštěstí násobit,“ říká s úsměvem. Má radost, že zaplnila domek v Horních Počernicích – její čtrnáctiletá dcera získala dvě nevlastní sestry.
„Konečně jsme velká rodina. Byla jsem hrozně vyhladovělá. Teď jsem šťastná, cítím zázemí. Trochu se za to stydím a bojím se to říkat takhle nahlas,“ praví, odloží tužku, se kterou si celý rozhovor hraje, a zapálí si další startku.
Útěky do dětství
Tvrdí, že si občas sama dělá život složitější. „Snažila jsem se vždycky víc pomáhat druhým než sobě. Někdy jsem až příliš empatická a nechám se strhnout,“ říká.
I když patří mezi nejpůvabnější české herečky, o svém ženství pochybuje a snaží se je v sobě objevit. „Když jsem porodila a kojila, shodila jsem patnáct kilo a nemohla je nabrat zpátky, ztratila jsem prsa, stal se ze mě takovej vyhublej kluk,“ řekla nedávno časopisu Instinkt.
„Oč jsem robustnější a tvrdší, o to víc mě fascinuje něha, křehkost – ta přesná polovina, kterou postrádám,“ zapsala si sama před dvěma lety.
Možná za to může její dětství prožité v drsném pohraničním kraji – v Jakubově u Ostrova nad Ohří. „Byla jsem druhá dcera a čekalo se, že to bude kluk. Tatínek je Vilém, nezbylo než dát neúplnému klukovi jméno Vilma,“ píše dál. „Slyšela pořád, že je bordelář, kurevník a opilec, a přece viděla, jak bezmezně ho maminka miluje. Kdyby nebylo výsostného práva, že pro tatíčka do hospody chodí Vilunka, nikdy by asi neuměla tak dobře kulečník.“
Už jako malá se starala o domácnost. Než přišli rodiče z práce – bylo zatopeno, uklizeno a zvířata nakrmena, občas se dokonce stihla přemístit s hráběmi na louku či na pole.
„Za pochvalu jsem se mohla přetrhnout. To byly první znaky mé neodbytné ctižádosti, už tenkrát se do mě vepsal workoholismus, kterýho se nemůžu zbavit a věčně si ho vyčítám,“ praví. Od té doby vstává nedlouho po páté a tradici neporušuje ani v Horních Počernicích. „Když v šest ráno slyším sousedku Vlastu, osmdesátiletou dámu, jak zametá chodník a šúruje s lopatou, začne mě to znervózňovat. V dětství mě zase probudilo žgrdlání dole v kotli. Když maminka vynášela popel a zatápěla, měla jsem nepříjemný pocit, že bych tam měla být a nanosit uhlí.“ Přesto tvrdí, že jejími nejlepšími přáteli byli rodiče a že na dětství vzpomíná ráda. Třeba jak po vesnici rozvážela na káře knihy, které její maminka půjčovala sousedům.
Nebo jak měli doma pořád dveře otevřené a přespávaly u nich děti z okolí, které se těšily na maminčino vyprávění. Či jak v noci chodily do skal hledat poklady. „Ráda se toulám ve svém dětství. Usednu do křesla, uklidním se a zavřu současný svět. Octnu se třeba v době, kdy mi bylo dvanáct a jsem se starým hluchým strejdou Vencou, se kterým byla vždycky sranda. Vybavuju si všechny detaily i s vůní. Ten film je překrásnej a nikdy nevím, jak dlouho trval.“
Jenže ten idylický film se měl brzy zašmodrchat. Po maturitě na střední pedagogické škole byla Vilma Cibulková roku 1981 přijata na DAMU – obálku dostala, zrovna když s maminkou pomáhaly předělávat hospodu a ona zazdívala futra k hajzlíkům. Tam řekla své: „Hurá do Prahy!“
Útěky k alkoholu
Čas se hodně zrychlil. Mejdany v noci, někdy i přes den. Na škole si brzy našla první velkou lásku – ženatého Petra Kracika. A to šílené tempo dál pokračuje: těhotenství, interrupce – od těch dob ji prý v noci strašily děti. „Vilma to nesla hořce, až jednou zakvílely i brzdy autobusu,“ popsala jeden z pokusů, jak si ublížit. „Zachránil ji a pak se rozvedl. Ale ona utekla s pověstí rozvracečky cizích manželství do náruče jiné, opět ženaté.“ Ta náruč patřila Karlu Heřmánkovi, hlavní hvězdě Divadla Na zábradlí, kde jako studentka hostovala. Zažila vášeň a potlesk na divadle... Měli svoje místo lásky, tu na Vinohradech, tu na Smíchově. Nepochopila dostatečně včas, že není souborem vítána.
Zkrotit ji mělo Národní divadlo, kam po absolvování DAMU nastoupila. Jenže i sem vstoupila jako smršť. Ne všichni měli pro její rozjívenost a provokace pochopení. Po svém bojovala proti rozmáchlým gestům a patetickým větám některých kolegů.
„Když zhasly reflektory, popsala v noci všechna velká zrcadla pod jevištěm básněmi Rimbauda, snad aby se kolegové podívali na sebe jinak. Flámovala s doyenem aristokracie Rudolfem Hrušínským... A brzy jí vstoupil do života Mácha,“ vzpomínala ve zpovědi. To jí bylo jedenadvacet. A ta přezdívka patřila Miroslavu Macháčkovi, tehdejšímu režisérovi Národního divadla a herecké legendě. Dělilo je přesně jedenačtyřicet let a on už byl v té době vážně nemocný.
„Nepil a nekouřil. Úzkostná svoboda pro prokouřeného alkoholika, kterým byla Vilma. Určeno jí bylo místo u záchodové mísy. Trávila tam čím dál víc času. V tašce mívala schovanou placatici, aby Mácha nepoznal, že své sprosté návyky nezměnila,“ napsala. Tady je začátek její závislosti. Macháčkovi pomáhala, jeho stav se lepšil, ale úzkosti z jeho nemoci řešila alkoholem.
Zařídili si malý pokoj na Malé Straně plný knih. Okouzlena jeho moudrostí často jen poslouchala jeho vyprávění nebo hudbu, kterou tak miloval. Vydrželo jim to tři roky. A pak zase utekla. „Zdrhla jsem ve chvíli, kdy mě nejvíc potřeboval,“ řekla rozčileně v televizním pořadu Třináctá komnata, v němž zpovídala kolegyni Alenu Mihulovou, která bojovala s alkoholem ještě nedávno.
Ale zpět k příběhu Vilmy Cibulkové. „Večery v Národním s půl lahví v hlavě, pak zpátky do díry a půl lahve na ráno, aby byla schopna přejít ulici,“ tak popsala tehdejší denní režim ve své zpovědi. Další zoufalé kroky následovaly, vdala se za právníka Zbyška, prý ho přemluvila. Dala výpověď v Národním divadle. Odstřihla se od všech a od všeho. Ale záchrana se nekonala.
„Byt šestnáct metrů čtverečních, lahev ve sklepním hydrantu, jejíž opodstatnění sledovaly s úsměvem jen krysy. Čas od času se rozbíjely milované věci, dlažební kostka minula cíl a prolétla kolem hlavy okenní tabulí. Zlomená žebra, prasklé ušní bubínky, podřezané žíly, smrt v očích. Nepodařený návrat do Národního, vyhazov z Polákova filmu (Kačenka a strašidla), smrt Máchy, konec,“ napsala kdysi do Divadelních novin.
Je nás pět
V roce 1992 ukončila léčení, avšak idyla na sebe ještě nechala čekat. Brzy otěhotněla, ale potratila v pátém měsíci. „Nečekaná bolest přišla jako trest,“ říkala si tehdy smířlivě. Manžel začal podnikat, našli si starý domek v Počernicích a vzali si dvanáctiletou hypotéku.
Dvě šťastné zprávy: další těhotenství, z nějž se narodí dcera Šimona, a nabídka z Divadla pod Palmovkou, kterou si shodou okolností vyprosila na řediteli Petru Kracikovi. A pak další rána. Když se vracela z prachatické porodnice s vymodleným dítětem, dozvěděla se, že její manžel dluží patnáct milionů. Rozvedli se do roka.
Roky zvládala sama ten obyčejný denní kolotoč – budík v pět ráno, přes půl Prahy do jeslí, divadlo, pak znovu do jeslí a večer s dítětem do divadla.
A co chuť na alkohol? Během toho těžkého období prý přišla jen jedna krátká recidiva v roce 1997. „Deset let jsem čistá. Přijala jsem svět bez alkoholu. A i když je teď občas syrovej a vidím ostře i to harampádí, přijde mi zajímavější. Jsem v podstatě sedlák, potřebuju mít nezkreslený vnímání,“ tvrdí.
Cigaret se však vzdát nehodlá a pochvaluje si svůj vykouřený hlas. Plánuje, že až bude stará, nazpívá jím šansony. A pobaveně vypráví, že když s manželem Miroslavem Etzlerem lezou po skalách, ona má na šňůrce zavěšenou krabičku, aby si mohla na vrcholu zapálit.
„Občas to nevydržím a dám si i pod vrcholem,“ říká. „Manželovi vadí, že se kvůli mně taky rozhulil, nemá takovou vůli. Ale jinak hýčkáme jeden druhého. Je chodící encyklopedie, sečtělý, vyzná se v hudbě. Když se ho zeptáte na jakoukoli operu, zvládne obsah a zazpívá i árie. Nejlíp je nám, když se večer všichni doma sejdeme a předčítáme si,“ říká.
Našla v sobě konečně ženu, kterou tak dlouho hledala?
Spokojeně se usmívá.
