Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Příběh Romana: Všechno doma táhnu sám, manželka to nedokáže ocenit

  • 464
Jmenuji se Roman a je mi 35 let. Svou ženu jsem poznal na jedné zábavě před deseti lety. Je o tři roky starší než já. Máme spolu dva syny. Kvůli ní jsem souhlasil s přestěhováním na vesnici, kde dříve žila. Vydělávám peníze, starám se o kluky, manželka nechala všechno na mně.

Po třech letech známosti jsme se rozhodli mít děti. Po narození prvního syna jsme se vzali.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Moje žena pochází z vesnice nedaleko hlavního města, kde jsem studoval a po škole začal pracovat. I já jsem před odchodem do školy žil na vesnici, kde mám rodiče, velký nový dvoupodlažní dům, také máme ještě statek se včelstvem v nádherné přírodě.

Ve městě jsem po škole zůstal, měl jsem velmi dobré pracovní příležitosti, založil jsem několik firem a brzy jsem se vypracoval na mzdu přes 120 tisíc korun čistého. Manželka byla pět a půl roku doma s dětmi. Pronajal jsem nám nový byt v novostavbě a ve vesnici, odkud žena pochází, jsem brzy po svatbě koupil stavební pozemek. Financoval jsem ho z vlastních zdrojů a z hypotéky, kterou mám už z poloviny splacenou.

Přestěhovali jsme se

Před čtyřmi lety se mi přestalo pracovně dařit, jednu firmu jsem musel zavřít a můj příjem poklesl na zhruba 50 tisíc čistého. Manželka se vrátila do práce (pracuje jako zdravotní sestra), a aniž by mi dala na výběr, rozhodla se vrátit do své rodné vesnice k rodičům. Za ty čtyři roky, co jsme žili spolu v novostavbě, si tam nezvykla, nevytvořila si žádné zázemí, neměla kamarádky, o manželky mých kamarádů neměla zájem.

Stěhovat jsem se nechtěl, neměl jsem k tomu žádný důvod, ovšem argument, že tam máme pozemek, tak alespoň si konečně postavíme dům, mě přesvědčil. Děti začaly chodit do školy, školky, měly spoustu kroužků, obec je navíc dobře občansky vybavená.

Dnes po čtyřech letech jsem ale v pasti, stavební povolení mám, dům ale nestojí, protože všechno táhnu sám. Fungujeme tak, že si manželka odkládá peníze, šetří, já platím hypotéku, životní náklady, kroužky dětem, výlety a tak podobně. Když jsem se s ní snažil promluvit o tom, že jen společně můžeme začít stavět a jaké mám náklady, tak mi dala najevo, že jsem budižkničemu a na rodinu dávám málo.

Žena mnou pohrdá

Začal jsem si svoje výdaje psát, odkládám účtenky a ona se mi vysmála a řekla mi, že jsem v jejích očích klesl. Její sourozenci přitom už bydlí ve vlastním a já prý nejsem schopný dům postavit. Přitom já nevím, kde mi hlava stojí, mám dvě firmy, dvanáct zaměstnanců a do té stavby bych se také pustil, ale jsem na všechno sám. S dětmi strávím hodně času, chodím s nimi na zájmové aktivity, na výlety, manželka pracuje na směny, často i o svátcích, víkendy jsem jen sám s dětmi. Navíc žiju v prostředí, které mi je cizí. Její rodinu, sourozence zajímá, jen co kde mají ve výprodeji, mně se vysmívají.

Děti máme fajn, mají dobré výsledky a jsou citlivé a vnímavé. Náš vztah je ale v troskách. Žena mě neustále uráží, naše rozpory ve výchově dětí jsou na denním pořádku. Před rokem jsem manželce řekl, že do našeho vztahu nedokážu dát více energie, protože mi ji odčerpává, není mým partnerem v životě, a tedy když chceme být spolu celý život, měla by se více starat o náš vztah. Dopadlo to tak, že jsem neměl ani narozeniny, na mou snahu o vylepšení vztahu (víkendy, dárky) mi jen odpověděla, že si jen já myslím, že se něco změnilo.

Uvnitř mám nahromaděného tolik žalu a vzteku, že nevím, do kdy dokážu takto vůbec existovat. Ztrácím se, ztrácím kamarády, honím něco, co už asi je dávno mrtvé. Radil jsem se i s odborníkem na vztahy, což u mé ženy sklidilo jen pohrdání. Odborník mi řekl, že manželka se vedle mě cítí nejistá, nevytvořil jsem jí žádné zázemí, a protože se v pubertě trápila s otcem alkoholikem, nikdy si mě nebude úplně vážit.

Manželka je často hysterická, v práci už jí to také několikrát vytýkali. Na cvičení, na které chodíme se starším synem, mi řekli, že je na syna příliš přísná. Když se synovi něco povede, tak to odbyde. Už se prakticky ani nestýkáme se známými z její strany, protože oni se cítí nepříjemně, jak se o mně vyjadřuje a upozorňují ji, že „vždyť sedí vedle tebe, takhle o něm nemůžeš mluvit“.

Jsem na dně

Já pracuji po nocích, protože když chci stíhat denní režim, ráno děti do školy, odpoledne aktivity dětí, tak mi zbývá tak šest hodin čistého času a to na práci nestačí. Sex mám za odměnu tak dvakrát do měsíce a i tak nezapomenu na poznámku, že to už mám extra bonus.

Jsem na dně, nevím jak dál. Bývá mi špatně, jsem vyčerpaný, nedokážu se soustředit na práci. Nikdo v našem okolí se nikdy nerozvedl. Hrozně mě štve, že v situaci, kdy si finančně žijeme dost dobře, dosud jsme ani neměli vážnější zdravotní problémy, máme takovýto vztah. Já už sám táhnout všechno nemůžu, další úvěr si brát nechci a manželka akorát šetří a odkládá peníze, ale neinvestuje do ničeho společného. Považuje mě za ubožáka, přitom mám statek, majetek, starám se o děti. Mám jedinou slabost, to přiznávám, vždycky se mi líbila a já byl ten, kdo byl vždycky zamilovaný, už od počátku našeho vztahu.
Roman

Názor odborníka

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážený pane Romane, z Vašeho povídání čiší beznaděj a únava z dlouhodobě neuspokojivého vztahu. Máte pocit, že do vztahu dáváte hodně, avšak Vaše žena jakoby s Vámi nepočítala. Má-li vztah dvou lidí fungovat, neobejdeme se bez toho, aby na něm pracovali oba, jen jeden to táhnout nemůže. Píšete, že jste již navštívil odborníka ve vztahové oblasti. Oceňuji Vaše odhodlání na vztahu pracovat, ale je dobré počítat s tím, že na vztahu nelze ani za pomoci psychologa pracovat pouze s jedním z aktérů. Individuálně se budete věnovat pouze Vaší polovině příběhu, můžete pracovat třeba na Vašich rezervách, či zkoušet společně vymyslet, jak ještě lépe (či méně bolestně) můžete Vaši situaci zvládat.

Bylo by dobré zavést s Vaší ženou rozhovor na téma jejích očekávání od vztahu. Najdete společný průsečík, či máte každý odlišnou představu, jak by měl uspokojivý partnerský vztah vypadat? Jaká jste měli očekávání na samotném začátku vztahu a do jaké míry je podařilo naplnit?

Máte-li ve vztahu setrvávat i nadále (a nemá-li to být „jen kvůli dětem“), bylo by rovněž vhodné zavést řeč na téma společných financí. Oddělené finance vcelku výstižně ilustrují odtažitý vztah vás dvou, jsou to dvě navzájem neprotínající se koleje. Máte-li společně tvořit rodinu a oba vyděláváte, je nezbytné, abyste se na financování společného žití podíleli oba.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 9012

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. května 2016. Anketa je uzavřena.

1. Mám se odstěhovat zpátky do města, sám, rozvést se a snažit se děti získat do střídavé péče?
1. Mám se odstěhovat zpátky do města, sám, rozvést se a snažit se děti získat do střídavé péče? 8577
2. Mám ženu přesvědčit, abychom se odstěhovali všichni zpátky do města a doufat, že se náš vztah napraví?
2. Mám ženu přesvědčit, abychom se odstěhovali všichni zpátky do města a doufat, že se náš vztah napraví? 235
4. Mám se pustit do stavby sám a riskovat že se kompletně položím?
4. Mám se pustit do stavby sám a riskovat že se kompletně položím? 104
3. Mám dávat manželce peníze, aby se ujistila, že nejsem žádné budižkničemu?
3. Mám dávat manželce peníze, aby se ujistila, že nejsem žádné budižkničemu? 96