„Česky mě naučila mluvit policie,“ usmívá se nad mou otázku, kde se tak dobře naučila cizí jazyk. Její mateřštinou je totiž bulharština. „Podstoupila jsem několikrát až osmihodinové výslechy. Teď mě opravují Češky, se kterými bydlím v azylovém domě,“ vypráví.
Ženy v koncíchKdy jste se cítili v koncích? Projekt iDNES.cz představuje ženy, které prožily beznaděj a životní kotrmelce, přesto dokázaly udělat krok kupředu. Prožily jste vy nebo někdo ve vašem okolí něco podobného? Napište nám na ona@idnes.cz. |
Do Prahy přišla před třemi lety za svou bulharskou láskou. Rozešli se a časem si našla nového partnera, původem ze stejné země. Pracovali spolu v paštikárně v Dobřejovicích a brzy se spolu i sestěhovali. Důvod měla ve svém břiše – otěhotněla po měsíci vztahu.
„Dítě nebylo plánované, ale když už bylo na cestě, řekli jsme si, že si ho necháme. Nosila jsem růžové brýle a věřila, že všechno bude v pořádku. Michal byl pracovitý, hodný, nic nenaznačovalo, že by se něco stalo. Sice jsem se tak brzy nechtěla stěhovat, ale přesvědčil mě. Prý má o mě strach a nechce, abych byla sama,“ vypráví Petya s tím, že si sbalila tašky a odstěhovala se do bytu, kde žil i dědeček jejího partnera.
„Předělám tě podle svých pravidel“
Partner rázem začal ukazovat svou dominantní povahu. Co prý šlo tolerovat u jeho přítelkyně, nejde tolerovat u matky budoucího dítěte. Věty jako „musíš se chovat podle mých pravidel, dělat, co ti řeknu, změnit se, přeučím tě podle sebe“ byly na denním pořádku.
„Pravidla a příkazy jsem musela splňovat. Bez otázky nebo vzdoru. Třeba co se týče domácích prací. Nechtěl, abych posunula pánev, že na ní ještě bude vařit. Ale já ji po pár hodinách umyla, když jsem uklízela celou kuchyň. Říkala jsem si, že si prostě znovu vezme čistou, ale bylo to špatně,“ vysvětluje Petya, jak fungovala domácnost. Když to partner zjistil, začal křičet, nadávat, bouchat do dveří nebo házet věcmi.
A to už si připustila, že se spletla. „Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství a uvažovala jsem, že půjdu na potrat.“
Utěšoval ji ale dědeček, který s nimi sdílel domácnost (Petya se později dozvěděla, že je to lež, že se starší pán s Michalem seznámil před několika měsíci). Vyprávěl jí, že Michal nepocítil teplo domova, že se jeho rodiče taky hádali a že až se narodí dítě a ona mu ukáže, jak to má fungovat, bude vše v pořádku.
Intuice Petye našeptávala, že šťastnou rodinou rozhodně nebudou, přesto stále doufala, že se věty „falešného dědečka“ nějakým kouzelným zázrakem naplní. Říkala si, že jsou možná jen dvě dominantní povahy, které si musí vyčlenit své teritorium, že se vše ustálí, že se časem shodnou... Jenže neshodli.
S monoklem šla k lékaři. Pro jistotu
V osmém měsíci těhotenství přišly první facky, třeba za vyhozený zkažený hrášek. Vyhazovat jakékoliv jídlo bylo striktně zakázané.
Postupem času navíc útoků přibývalo a modřiny začaly být čím dál viditelnější. „Zmlátil mě poprvé dva měsíce po porodu Charlíka. Má ohromnou sílu v ruce, měla jsem monokl,“ konstatuje s tím, že raději zašla za lékařem a nechala si sepsat lékařskou zprávu, kterou schovala u kamarádky. „To radím každé ženě, aby to udělala. I když si ještě není jistá, že odejde, ale ať ten papír má.“ Sama na sebe byla velmi hrdá, že to udělala. Později se jí vyplatilo podobné dokumenty shromáždit.
Kamarádka byla jediná, kdo o problémech ve vztahu věděl. Sama měla přítele z Bulharska, a tak si díky společně postěžovaly, že oba muži křičí, chovají se hystericky a dominantně. Nakonec to byla právě ona, kdo jí později poradil obrátit se na organizaci Rosa.
„Ty blbosti ti vymlátím z hlavy“
Hezké chvilky s partnerem nezažívala. Nepohladil ji, nepochválil... „Prostě mě neměl rád. Byl pořád naštvaný, že zůstáváme spolu. A mně pak už vlastně jen stačilo, že neřval a byli jsme schopni jít v klidu na procházku, což bylo maximum. Cítila jsem se pořád pod tlakem,“ konstatuje mladá žena, která cítí, že dělá dobře, když vypráví nahlas svůj příběh.
„Jasně že jsem občas měla pocit viny, říkala jsem si, že jsem vážně možná blbá, když jsem zapomněla koupit sýr, omlouvala jsem se mu. Kárala jsem se, že kdybych nedělala něco špatně, tak by on nebyl tak nervózní, ale to byla velká chyba. Teď si říkám, že jsem snad neměla hlavu. Násilníci dovedou ženu zmanipulovat neuvěřitelně. Pořád jen mluví ve stylu: Kdybys ty něco neudělala, udělala, řekla, neřekla. Cítí a domnívají se, že na svoje činy mají právo,“ říká tmavovláska a přidává historku, kdy šlo o zmíněný sýr. Petya ho zapomněla koupit a tak pro něj šli do večerky. Michal cestou začal řvát, na co myslela, že je blbá a neschopná, že je to u Číňanů drahé. „Celý den jsme si nakupovali pití a další blbosti a najednou řešil tři koruny navíc. Když jsem opáčila, co je za problém, bylo ještě hůř. Naštvalo ho, že si něco dovoluji.“
Když potom vstoupili zpátky do domu, rozkázal jí, aby šla nahoru, že teprve uvidí, co se stane. Po chvíli přišel, zul si těžké metalové boty a Petyu s nimi mnohokrát udeřil se slovy: „Ty krávo, ty blbosti, na které myslíš, ti vymlátím z hlavy.“
Vyhrůžky se navíc časem stupňovaly. Jeden z výroků agresivního Bulhara zněl: „Jestli to dojde až k soudu, radši utrhnu Charlíkovi hlavu, než abys ho dostala do péče ty.“
Petya už totiž ve stávající situaci nevydržela a přítele s pomocí policie vykázala z bytu a podala na něj trestní oznámení. Bohužel časem neodolala jeho slibům „o krásné budoucnosti“ a přijala ho zpět.
Michal se svěřil své kamarádce, že užívá pervitin a jen díky tomu na Petyu dovede být chvíli hodný. Jinak že se jí štítí. Maminka malého Charlíka partnera prosila, ať odejde, že si může pronajmout byt nad nimi, vídat se s dítětem, kdy bude chtít... Jenže Michal odmítal. Z bytu neodejde a stejně tak i ona. To jí prý radši urazí hlavu.
Ostatně jednou k tomu neměl daleko. Rozkázal uvařit čaj, ale než se k nápoji dostal, nebyl horký podle jeho představ. Po Petye hodil plechovku se sypaným čajem, rozsekl jí hlavu a důrazně ji upozornil, že může být ráda, jak útok dopadl.
Otisky prstů na dětském zadečku
Petya za mírnější útok ale vděčná nebyla, naopak měla čím dál větší strach. Obzvlášť když se ranám nevyhnul ani jejich syn.
„Poprvé se to stalo, když jsem odešla na úřad a vrátila se asi za dvě hodiny. Při přebalování jsem si všimla, že má otisky prstů na zadečku,“ popisuje situaci, která ji hodně ovlivnila v dalším rozhodování. Michal se na ni obořil, že to udělala ona. Když mu ukázala velikost otisků, přiznal, že to byl on.
Překvapivě se ke všem útokům přiznal také na policii, kam se jejich případ po nějaké době posunul. S policisty jednal jako kamarád, protože se domníval, že přece každý musí pochopit, že za takové jednání se musí žena potrestat. Že je správné ji vychovávat. Že zlobivé batole, které údajně rozmazlovala, se přece musí srovnat fackou. Že žena je jen kus masa. „Kdybych neodešla, bylo by ze mě maso mleté,“ otřese se Petya.
Jak se točí kruh násilí
Petya připouští, že tehdy, po prvním udání na policii, byl návrat do společné domácnosti největší hloupost. Násilník je naštvaný, co si to žena troufla udělat, zbije ji proto ještě víc, aby dostala strach znovu se na policii obrátit.
ROSA pomáhá„Petya se zajímá o vše v oblasti domácího násilí a násilí na ženách, jaká je legislativa a práva žen, podporuje aktivity ROSY a dodává sílu dalším nově příchozím týraným ženám, které nacházejí pomoc v utajeném azylovém domě ROSA. |
Své trpké zkušenosti si ověřuje v azylovém domě, kde momentálně za podpory organizace Rosa žije. Každá týraná žena vypráví prakticky stejný příběh, násilníci říkají stejné věty, stejně s oběťmi manipulují, stejně se chovají.
Právě v Rose všem vysvětlují, v čem spočívá kruh násilí, v němž se všechny týrané osoby točí. Násilník je agresivní a vybuchne. Chvilku seká dobrotu, ale poté se v něm napětí začne znovu kumulovat. A tak vybuchne znovu. Někdy kruh trvá měsíc, jindy déle, ale postupně se zkracuje.
Petya organizaci zkontaktovala po jednom z drsných útoků. Prosila o pomoc, o setkání s někým, kdo jí poradí... S paní Zdenou Prokopovou se sešly krátce po telefonátu. Ta ji hned po vyřízení dokumentů přijala do azylového domu. Petya totiž jen se synem vyběhla z bytu s tím, že jde koupit pleny a ukryla se u kamarádky.
V domě pro týrané ženy začínala postupně, neměla s sebou téměř žádné věci, jen pár kousků oblečení darovaných kamarádkou, ale hlavně měla u sebe syna. Teď už se situace otočila a Petya hledí do budoucnosti. Do roka by měla odejít do bytu organizace Rosa, nastoupit do práce a synka dát do školky, až mu budou tři roky.
Ačkoliv od tyrana odešli, když bylo Charlíkovi devět měsíců, stále se bojí vysokých mužů, které mu biologického tátu připomínají. „Třeba někdo podobný nastoupí do tramvaje, začne se bouřit a musíme odejít.“
Jen jedna věc z budoucnosti Petyu straší. Michal se sice deset let nesmí v Česku ukázat, soud ho vyhostil, ovšem ve své obci prohlašuje, že se pro dítě vrátí. Ačkoliv neplatí alimenty a probíhá soud o výhradní svěření dítěte do péče mladé Bulharky, Petya na radu Rosy trvá na zachování placení výživného. Kdyby se v Praze ukázal, bude tu mít vroubek v podobě dluhů, za které může jít za mříže. „Dřív jsem ho měla ráda, nechtěla jsem mu tak ublížit, ale teď, i kdyby byl na smrtelné posteli, bude mi to jedno.“
