S Romanem jsem se seznámila přes kamarádku, která pořádala oslavu narozenin. Imponoval mi svou skromností až skoro plachostí, mezi ostatními "namachrovanými" frajery, kteří se jen předvádějí. Působil seriózně a rozumně. Moc řečí sice nenadělal, ale vlastně naštěstí, protože bychom se nejspíš překřikovali. Já sama jsem totiž hodně upovídaná.
Za ten rok jsme se docela dobře poznali, rozumějí si i naši rodiče a dohodli jsme se, že až skončím školu, pořídíme si dítě. A předtím si vyzkoušíme spolu bydlet. Vůbec mě nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký problém, protože si myslím, že jsem docela tolerantní.
Jestli totiž některým ženám vadí, že si manželé po sobě neuklízí špinavé ponožky, anebo nedají špinavý talíř do myčky, tak tohle fakt neřeším. Ani peníze nejsou problém, protože jsme se dohodli, kdo a jak bude na domácnost přispívat a oba jsme spokojeni.
Neshody přišly plíživě, že jsem je napřed ani neregistrovala. Když o tom tak zpětně přemýšlím, už ta jeho mlčenlivost stála zřejmě na začátku. Jenomže dřív jsem se ani nepozastavila nad tím, že jsem to vždycky já, kdo přichází s tématy, kdo se zajímá o něj, o jeho práci, o zájmy a on si prostě jen jde za svým.
Romanovi zkrátka nechybím
Když mě poprvé asi po půl roce napadlo, že jen já jsem stále ta, kdo se snaží naše zájmy a naše světy propojit i jinak, než jen fyzicky při milování, řekla jsem si, že na něj asi musím jinak, opačně. Tedy čekat, až se bude zajímat on, až mu bude můj názor chybět, až bude o společné chvíle a zážitky se mnou sám stát. Řekla jsem si, že se na něj zkrátka nebudu tak lepit a zařídím si program víc po svém.
Co myslíte, že se stalo? Tušíte přesně: nic. Zdá se, že mu vyhovuje, když po něm nic nechci, nic mu nevyprávím, do ničeho ho nepobízím a stačí, že prostě jen občas jsem doma přítomna a společně se podílíme na nákupech, vaření a praní.
Ani se neptá, kde jsem byla, nebo kam jdu a kdy přijdu. Můžu si sice dělat, co chci, chodit s kamarádkami do kina, na večírky, po nákupech, ale to hlavní, co bych chtěla - prožívat život s ním, spolu jít do kina, na večeři, zaplavat si, dívat se na televizi, nebo si jen tak povídat - toho se zřejmě nedočkám.
Poslední dobou znám čím dál detailněji hlavně jeho záda. Když není v práci, prosedí totiž většinu času u počítače. Buď je na facebooku anebo, a to ještě častěji, hraje klidně do hluboké noci nějaké on-line hry, které tu a tam poslední dobou prostřídal koukáním na fotbal v televizi.
I v posteli to vázne
Samozřejmě už to pak ani v posteli není to, co to bývalo. Zdá se mi, že tím, že nemáme moc společných zážitků, vzniká mezi námi nějaká propast. Milováním se sice vždycky zase zacelí, ale mám dojem, že už ne tak úplně. Jako bychom každý v té své skořápce, ve které si žijeme, čím dál víc okorávali. Nevím, jestli je to normální pokračování zamilovanosti, která už přechází spíš v přátelství, anebo jestli dělám něco špatně?
Přitom je Roman spolehlivý, peníze vydělá, věřím, že bude dobrý táta. Nechtěla bych ho ztratit, ale ani přijít o ten pocit absolutní důvěry a intimity, který mezi námi býval. Zároveň ho nechci nějak napomínat, dirigovat ani s ním manipulovat. Jen si s ním nevím rady.
Někdy si říkám, že mi tak chybí vzájemná spřízněnost, blízkost a souznění, že kdyby se objevil jiný muž, který by se o mě jen trochu zajímal, bylo by asi těžké nepodlehnout. Změní se to, anebo mám utéct? Poraďte mi prosím:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. července 2010. Anketa je uzavřena.
Názor psychologaSamo se to nezmění, ale utíkat hned taky nemusíte. A je dobře, že nechcete Romana dirigovat nebo s ním manipulovat. Jediné, co může dát vašemu vztahu šanci, je otevřená komunikace. Co se může dít? Začátky vztahu bývají relativně snadné. Každý vztah má svou nosnou energii, emoce a zájmy, které pár spojují. Dlouho to může být zvědavost a sex. Ale to nevystačí věčně, po čase - zpravidla tak třech až osmnácti měsících - je třeba najít jinou energii. Zájem, koníčky, přátele. Vztahy, kde se to nedaří, skomírají a odumírají, vztahy, kde se to podaří, mají splněn důležitý předpoklad, aby se o nich dalo hovořit jako o skutečně dlouhodobých. Tento problém se často odhalí právě po vzájemném sestěhování, kdy spolu trávíte více času a musíte se naučit zvládat každodennost. Což nemusí být snadné. Zaujala mě i poznámka o hrách a o Facebooku. Je docela klidně možné, že váš partner je závislý na počítačích. Ve virtuálním světě se lépe a snadněji "žije". Může tam mít své přátele, kamarády. Nevadí mu tam jeho nesmělost a nekomunikativnost. Snadno se schová za svou postavu. Jediné, co virtuální svět nenabídne, je tělesná láska. A tu dostává od vás, takže vážně není nic, co by ve svém světě měl měnit. Reálný svět je samozřejmě nesrovnatelně bohatší, ale i složitější. Otázkou je, kdy se začal ve virtuální realitě schovávat. Možná už během dospívání, kdy, pro vás tak přitažlivá nesmělost, byla pro něj nesnesitelná. Nebo v době, kdy na něj váš vztah začal klást větší nároky. Nevím. Každopádně by váš rozhovor měl směřovat i tímto směrem. Nemusí to být příjemné, ale mimo jiné zjistíte, jak moc jste pro něj skutečně důležitá. V opačném případě se zřejmě dříve či později probudí vaše přirozenost a touha po blízkosti a vy potkáte někoho, kdo vám ji naplní. Nebo ji potlačíte, ale za cenu strádání a nejspíš i psychických či psychosomatických obtíží. |
