S Jarkem se známe už od narození, je o dva dny starší než já. Naše mámy totiž spolu rodily a staly se z nich velké kamarádky, což platí dodnes. To, že si padly do oka, nebyla žádná náhoda, obě mají spoustu společných názorů a zálib. Hlavně jsou obě velké sportovkyně (naši tátové taky, ale s mámami jsme s Jarkem trávili v dětství víc času). Pravidelně jsme vyráželi na společné výlety, pěšky, na kolech, v zimě na lyže, v létě do kempů a na vodu.
Když jsme byli v pubertě, s Jarkem jsem už tolik nekamarádila, víc jsem chodila s holkami a koukala po klucích. Jarek to měl prakticky stejně. Protože jsme spolu byli odmalička skoro denně, považovali jsme jeden druhého spíš za sourozence než za objekt případného zájmu o druhé pohlaví. Roky na střední jsme trávili každý zvlášť. Matky pochopily, že puberťáky už na společné výlety nedostanou, my jsme si taky nijak zvlášť nechyběli. Věděli jsme o sobě, čas od času si poslali esemesky, ale tím to prakticky skončilo.
Jiskra přeskočila až po maturitě, když jsme se potkali v horolezeckém oddíle. Najednou jsem viděla úplně jiného Jarka, moc se mi líbil a jak jsem zjistila, líbila jsem se i já jemu. Začali jsme jeden s druhým trávit víc času a asi po půl roce jsme se spolu vyspali, po dalším půl roce jsme se sestěhovali a teď už to spolu táhneme čtyři roky. Až donedávna jsme měli těsně před svatbou. Nedokázali jsme si představit, že bychom byli každý zvlášť, že bychom se snad rozešli.
Strašlivý pád všechno zničil
S Jarkem nám od mala zůstala láska ke sportu, takže jsme každý víkend i dovolené trávili aktivně v přírodě, tak jak to s námi dělali rodiče, ale hlavně naše mámy. Ze všeho nejradši máme lezení po skalách. A to se bohužel Jarkovi stalo osudným. Před dvěma měsíci se s ním utrhl kus skály a přímo před mýma očima se zřítil dolů. Odnesly to obě nohy, zlomil si je na několikrát (u jedné měl dokonce otevřenou zlomeninu) a přerazil si páteř. Hlavu mu naštěstí chránila helma. Doktoři říkali, že měl z pekla štěstí, že to vůbec přežil.
Sice přežil, ale šance na úplné uzdravení jsou nulové. Zatím to vypadá, že se už nikdy nepostaví na nohy a skončí na vozíku. A i kdyby se postavil, bez berlí se prý neobejde. Příliš nerozumím všem těm termínům a doktorským prognózám, ale jedno vím jistě, Jarkovi se změnil život. A mně taky. Už nikdy nebude moct sportovat, je konec s jeho vášní pro lezení.
Bohužel se také změnil Jarek. Od nehody je apatický, nemá zájem vůbec o nic, vede pohřební řeči a stále mluví o tom, že bych se s ním měla rozejít, že o mrzáka se přece nemohu starat. Já ho miluji, chtěla bych být s ním, nedovedu si představit, že bychom my dva už k sobě nepatřili. Ovšem na druhou stranu, je mi teprve 24 let, život mám před sebou...
Také se bojím, co by mně řeklo okolí, kdybych se s Jarkem rozešla. Jeho máma mě ale ujistila, že by mě pochopila, že se nemusím bát, že by mě snad odsoudila. Zná mě a ví, že nejsem žádná necitelná mrcha. Mí rodiče i kamarádi se v názorech liší. Ale všichni do jednoho se shodují, že se musím rozhodnout sama. Ani moje máma mi nedokáže s rozhodováním pomoci.
Co byste dělaly na mém místě vy? Co byste mi poradily?
Názor psychologa: Pátrejte, co všechno vás spojuje
Milá Katko, píšete o svém vztahu s Jarkem, jak dobře se znáte, jak jste jeden ke druhému přilnuli. A píšete, že se musíte rozhodnout a za svým rozhodnutím stát. Ale dva měsíce jsou v případě životní změny, o jaké píšete, opravdu krátká doba. Partnerovo současné chování (apatie či vybízení k rozchodu) je dáno nejen tím, jaký je, ale také tím, jak my lidé zvládáme těžké životní situace. Napadá mě, že to chce čas, uvidět nové možnosti ve chvíli, kdy jsme měli o životě jasné představy a ty přestává být možné naplnit. A také mě napadá, že vedle sebelítosti může za Jarkovými slovy o rozchodu stát také péče o vás: obava, že vám nebude moci dát, co vám dát chtěl.
To, co prožíváte, určitě není snadné. Možná by to mohlo být o něco snazší, pokud byste si s Jarkem dopřáli trochu času. Zřejmě ho oba potřebujete, abyste si zvykli na nové životní okolnosti a zjistili, co všechno kromě lásky ke sportu vás dva spojuje. Pokud vás k tomu netlačí jiné životní okolnosti, nemusíte se možná rozhodnout hned teď.
Nejspíš nebude snadné spolu o některých věcech mluvit, bude to ale důležité. Zkuste mluvit o trápeních, obavách a pocitech, které Jarkovo zranění přineslo. Třeba časem zjistíte, že vás nová situace rozděluje. Ale může se stát, že vás vzájemné sdílení myšlenek a pocitů, jakým jste předtím nemuseli čelit, o to více stmelí a pomůže vám objevit nové podoby vašeho vztahu. Konzultace s psychoterapeutem, ať už individuálně nebo společně, je dobrý nápad.
Mgr. Ester Danelová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. června 2011. Anketa je uzavřena.
