Ovšem i to se časem změnilo. Mamku, kterou víceméně donutil zůstat doma, aby se prý starala o mě, dům, domácnost a jeho reprezentaci, dokonce přesvědčil k rozdělení společného majetku. Prý aby ji náhodou nepostihl jeho případný neúspěch a dluhy. Jenže od začátku se mu dařilo a teď je velký milionář a mámě dává tak akorát na jídlo.
Po škole jsem raději vypadla z domova
Táta peníze vydělat umí, podnikal ve stavebnictví - skupoval domy, se svou firmou je dál rekonstruoval a pak rozprodával luxusní byty. Vyneslo mu to miliony, které dobře investoval a má víceméně vystaráno. Jeden z domů na atraktivním místě předělal na penzion, který mu také vynáší.
I když k penězům přišel vlastním přičiněním a člověk by si mohl myslet, že si jich bude vážit, opak je pravdou. Dokázal peníze rozhazovat po hrstech. Hlavně za milenky. A moje máma prakticky o ničem nevěděla. Je to taková hodná duše, která na každém vidí jen to dobré. Až někdy do patnácti let mi to bylo celkem jedno, ale pak jsem si začala uvědomovat, že se něco děje. Máma se uzavřela do sebe, táta byl věčně pryč a donesly se ke mně řeči, jak se chová.
S mámou jsem se o otcově chování nikdy nebavila, stačilo mi, jak k němu vzhlíží, když byl doma. Lítala kolem něho jako poslední služka a nechala si líbit i jeho nadřazené chování. Já s tátou vlastně moc velké problémy neměla. Sice už jsem dlouho nebyla ta jeho "malá holčička", ale občas mi podstrojoval, asi věděl, že já o něm toho vím hodně a chtěl si tak koupit mé mlčení. Což nemusel, já bych stejně mámě nic o tom, co jsem o něm zaslechla, neřekla.
Atmosféra doma byla opravdu hrozná, mamka nikam nechodila, jen občas na nákup, stále uklízela, nebo seděla nad knížkou, časopisem či u televize. Táta byl věčně pryč a já se rozhodla, že jen co dodělám školu, vypadnu z domu. Tak se taky stalo, po maturitě jsem sbalila kufry, našla si práci a se dvěma kamarádkami jsme si pronajaly byt.
Mamka si o tátovi myslí jen to nejlepší
Teď je mi 25 let, už tři roky žiju s přítelem. Je nám spolu dobře a až se rozhodneme pro rodinu, máme v plánu se vzít. Ovšem je tady jedna věc, která mi bere radost ze života. Tou je pochopitelně chování mého otce a vzájemný vztah mých rodičů. Za poslední léta se prakticky nic nezměnilo, jen moje máma je čím dál víc uzavřenější. Mám o ni strach. Otec se už na veřejnosti vůbec neskrývá s tím, že má milenku. Sice už asi desátou v pořadí, ale s tou poslední je skoro rok. Už to není mladá dívka, jako byly ty před ní, je rozvedená a má desetiletou dceru.
Táta se s ní netají, chodí s ní bez jakýchkoliv skrupulí po městě, vodí si ji ke známým a minulý měsíc ji dokonce přivedl ke mně domů, když jsem měla narozeniny. Bylo to tak trapné. Nechala jsem je stát mezi dveřmi a odmítala pustit dál, až nakonec můj přítel řekl, ať si jdou dát skleničku. Já byla kamenná, otec se výborně bavil, přítel byl zaražený (došlo mu, že je zvát neměl) a milenka se chovala, jako bychom byly velké kamarádky.
Když jsem po pár dnech mluvila s mamkou a ptala se, jak se oba mají, mluvila jen o tom, jak má tatínek hodně práce, že skoro vůbec není doma. Nevydržela jsem to a hodně opatrnými slovy jsem se jí snažila naznačit, že to, že není doma, asi nebude jen jeho prací, ale to mamka nechtěla vůbec slyšet. Řekla mi, že v obchodě už taky něco zaslechla, ale jsou to jen drby a zlé pomluvy lidí, kteří jim závidí, jak se mají dobře.
Co na to říct. Je mi maminky hrozně líto, žije prakticky sama, bez muže, bez přátel, přitom si pamatuji, že to byla kdysi hodně veselá ženská se spoustou kamarádek, chodila s nimi do divadla, do kaváren. A to ani není nijak stará. Příští rok jí bude teprve padesát. Nejraději bych jí všechno řekla a otevřela oči, jaký vlastně táta je.
Tátovi nemůžu odpustit, že si dovolil svou milenku přivést až k nám. Když jsem mu to nakonec řekla, smál se, že o nic nejde, že to je jen takový románek, když s mámou je taková nuda. Ať se tím nezatěžuji a mamince to raději neříkám, že by jí to ublížilo a to on by prý nechtěl. Prý ji má rád.
Nejraději bych, aby se naši rozvedli, klidně bych si mamku vzala k sobě a probudila opět do života, ale nevím, jestli mám vůbec právo jim, respektive jí, zasahovat do soukromí. Ale mám pocit, že když nic neudělám, že si to budu jednou vyčítat. Z mámy je člověk bez života, vypadá starší o deset let, bojím se o ni. Kdoví, co ji napadne, když žije prakticky sama. Sice se ji snažím často navštěvovat, ale k nám jsem ji zatím dostala jen jednou.
Julie
Názor odborníka: Něco dělat by měla hlavně máma
Milá Julie, život píše různé příběhy a pohled na ně může být pro každého jiný. Po přečtení tvého příběhu by člověk nabyl lehce dojmu, jak máš zlatou chudinku maminku a jak jí otec svým necitlivým přístupem ubližuje. Ovšem nemusí být vše tak, jak vypadá, a já ti nabídnu trochu jiný pohled. Zkus se nad ním přinejmenším zamyslet.
Po přečtení to na mě jednoznačně dýchlo tak, že tvůj otec je viník a maminka oběť. Co by na tom mohlo být jinak? První mě napadlo ono biblické: Miluj bližního svého jako sebe sama. Ten háček je tedy v tom "jako sebe sama". Píšeš, že tvoje maminka je hodná duše, že k otci vzhlížela či pořád vzhlíží. Taky že kolem něj lítala jako služka nechala si líbit jeho nadřazené chování. V naší společnosti se běžně bere, že oběť je chudák a za nic nemůže. Z psychologického pohledu, ale oběť rezignuje na to, že je zodpovědná za to, co se jí děje, a používá slovně či svým životním postojem onu oblíbenou větu: To oni! Také často platí, že oběť má větší sílu manipulace než viník nebo tyran. Jak tedy může vypadat vztah, kdy se jeden z partnerů v podstatě nemá rád a dokazuje to svým chováním třeba tím, že si nechá všechno líbit? Oběť se vzdává zodpovědnosti za život a předává moc nad sebou někomu jinému. A asi pochopíš, že to není zdravý životní postoj. Aby vztah mohl dobře fungovat, musím dokázat myslet na sebe a uspokojit svoje potřeby, stejně jako dát prostor partnerovi.
Tady zase platí známé přísloví: Všeho moc škodí. Tedy dáme-li někomu příliš lásky a přestaneme myslet na sebe, většinou si nás přestane vážit a začne se od nás odtahovat nebo nám dokonce ubližovat. A můžeme říci, že je to jeho chyba? To asi těžko. Na vztah jsou vždy potřeba dva, a pokud se v něm něco děje, většinou je to chyba na obou stranách. Jedním ze základů vztahu mimo sebelásky a uspokojování svých potřeb je i upřímná komunikace. A tak, jak píšeš, neprobíhá, neboť jsi zmínila, že se máma uzavřela do sebe. Navíc i informace o tátových milenkách nebere vážně a omlouvá ho. Není tedy upřímná nejen k otci, ale ani k sobě. Snaží se sama sobě nalhávat, že je vše v pořádku. Buď jí role oběti vyhovuje, nebo ji zná ze svého rodinného prostředí a nedaří se jí z tohoto rodinného vzorce vymanit.
Lidé nikdy nedělají to, co nechtějí. Může to znít divně, ale znal jsem jednu paní, co začala kulhat. Když jsem se s ní bavil do hloubky, zjistil jsem, že si své kulhání v podstatě přivodila sama a hýčká si ho, neboť díky němu k ní chodí jednou týdně syn s nákupem. Tedy i tato poloha možná mamince něco dává. Možná to, že v ní všichni vidí tu hodnou duši a litují ji? Vztahy jsou vždy naší vizitkou. Co do vztahu člověk nedá, to tam nenajde. Tedy například pokud maminka vztah s otcem neřeší a nekomunikuje a ještě je neupřímná, nebude se to dít ani na druhé straně. Teď by to mohlo začít vypadat, že viníkem je maminka. Rozhodně je to tak, že má ve své moci vztah změnit, i když to tak na první pohled nevypadá, ale této moci se dobrovolně vzdává. Těžko říci, jaké měla dětství, jaký měli její rodiče vztah, jak ji to formovalo a jaké generační vzorce získala. To samé platí na straně otce. Je pravda, že často vidím, že pro starší generaci je často těžší využít moderních prostředků, které jsou dnes běžně dostupné, jako jsou různé druhy terapie, rodinné konstelace či rodinné či vztahové koučování.
Vztahy nám často zrcadlí naše nedořešená témata a učí lásce i sebelásce. Říká se, že aby člověk mohl opravdu milovat, musí nejdříve milovat sám sebe. Jak se může mít maminka ráda, když si nechá ubližovat, když dá druhým moc nad svým životem? Tady bude asi zakopaný pes. Jedním z prvních kroků k sebelásce je správné nastavení hranic. Tedy naučit si je nenechat překračovat a naučit se říkat ne. Vztahy nás tedy neustále rozvíjí a učí a neslouží k naší záchraně, jak si mnozí myslí. Učí nás sebelásce, komunikaci, bezvýhradnému přijetí druhých i sebe, hranicím a spoustě dalším věcem.
Vypadá to možná trochu složitě, co? Pojďme se tedy na to podívat ještě trochu jednodušším pohledem, bez zbytečné psychologie. Zkusme na základě tvého popisu opravdu připustit, že s tvou maminkou je opravdu trochu nuda. Příliš miluje svého muže, nechá si vše líbit, nekomunikuje upřímně a důrazně a je stále doma. Co by jsi udělala ty na místě jejího partnera? Nezačala by jsi také ztrácet respekt? Nechybělo by ti napětí a možná i vášeň ve vztahu? Píšeš, že otec je šikovný, umí vydělat peníze, má i úspěch u žen. Potřebuje tedy partnerku, která mu bude rovnocenným partnerem. Zkus si sama odpovědět na otázku, co by měla máma udělat pro to, aby se jí opět stala? Píšeš, že je ještě celkem mladá, že otec ji má pořád rád. Jak by to asi vypadalo, kdyby si přestala nechat věci líbit, komunikovala, zašla si na kosmetiku, k holiči, koupila nové šaty a vyrazila sama za zábavou jako nezávislá a sebevědomá žena? Co myslíš? Stoupla by u tvého otce?
Rád bych ještě přidal jiný pohled, a to je tvoje role a postoj k celé této záležitosti. Sama píšeš, že nevíš, zda máš právo jim zasahovat do soukromí. Měla by jsi si uvědomit, že jsi jich dítě a vůbec ti nepřísluší řešit jejich vztah. Dokonce by se to mohlo obrátit proti tobě. Pokud by tě maminka požádala o pomoc, pak by bylo samozřejmě fajn jí pomoci radou, knížkou či kontaktem na odborníka. Ale jinak je tvojí rolí především přijmout své rodiče takové, jací jsou. S jejich chybami, prohrami i stíny. Určitě dělají to nejlepší, co v životě dokážou. Možná jim prostě jen chybí síla své zažité vzorce měnit. Můžeš jim hodně pomoci pokud jim dáš lásku a důvěru, že jsou oba plně dospělí a dokážou své problémy vyřešit. Pokud totiž tuto záležitost začneš řešit za ně, stavíš se nevědomky jakoby nad ně, teoreticky do role jejich rodiče. Pokud děti nepřijmou své rodiče a řeknou si, že nikdy nebudou jako oni, tak ve většině případů zopakují jejich chyby. Bezvýhradné přijetí situace a toho, jací jsou, je z tvé strany první krok k tomu, aby se situace mohla uvolnit, a ty jsi nezopakovala jejich chyby ve tvém vztahu.
Taky jsi zmínila, že jsi dlouho byla tatínkova holčička. Přimknuti k jednomu z dětí více než k partnerovi dělají rodiče většinou ve chvíli, kdy ke svému partnerovi z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí. Porušují tím však rodinnou hierarchii, která je správně tak, že partneři jsou pro sebe na prvním místě a až pak jsou jejich děti a pak jejich rodiče. Tedy přijde-li například otec domů, neměl by první dát pusu dětem, ale říci jim, že musí první pusu dát mamince. Tím je učí zdravému partnerství.
Co tedy udělat? V první řadě můžeš zkusit pracovat na bezvýhradném přijetí svých rodičů. Můžeš si zkusit promluvit s tátou a zeptat se ho bez emocí, co mu u maminky chybí. Můžeš si zkusit promluvit s mámou a pomoci jí najít nějaký smysl života a ujasnit její potřeby, neboť doteď pravděpodobně plnila pouze potřeby druhých. Můžeš jí dát přečíst tento článek nebo hezkou knížku o vztazích, případně dát kontakt na šikovného odborníka nebo poukázku na seminář týkající se zdravých vztahů. Pokud by jsi to chtěla opravdu řešit ty, doporučuji nezasahující metodu, tedy například tvůj rozhovor s odborníkem nebo například návštěvu rodinných konstelací, kde lze řešit rodinný systém i přímo přes tebe bez návštěvy rodičů. V každém případě doporučuji zbavit se zodpovědnosti za vztah svých rodičů a jeho řešení. Starej se především o své potřeby a tvůj vztah, neboť jinak opakuješ přesně vzorec tvojí maminky, která se také zajímá o druhé více než o sebe. Prostě život po nás chce rovnováhu. Mít rád sebe stejně jako druhé. A to je výzva pro každého. Držím palce a doufám, že jsi dostala pár odpovědí na svoje otázky.
Vladimír Smutný, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. září 2011. Anketa je uzavřena.
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.
