Seznámili jsme se, když mi bylo 22 let a Romanovi o rok víc. Poznali jsme se v autobuse, kterým jsme každé ráno jezdili do práce. Vždy v sedm jsem nastoupila a Roman tam už seděl. Dali jsme se do řeči asi až po měsíci. Nejdříve jsme si jen tak povídali, ale po dalším měsíci mi Roman, když nestihl něco dopovědět, protože musel vystoupit, navrhl, že se sejdeme i mimo autobus. V rychlosti jsme se domluvili na odpoledním kafi.
Celý den jsem tenkrát přemýšlela, co od našeho setkání mám čekat. Roman se mi sice líbil, já jemu taky – to ženská pozná – jenže v té době jsem měla hodně hezký vztah s fajn klukem. Takže když jsme šla na to kafe, měla jsem pocit, že přítele zrazuji, že mu dělám něco za zády. Nebudu to natahovat, do Romana jsem se po pár schůzkách zamilovala a s přítelem jsem se rozešla. (Teď mě to kolikrát štve, když vidím, že je šťastně ženatý a s manželkou tlačí kočárek.)
Rodinný život mě bavil
S Romanem jsme asi po roce začali žít spolu. Byli jsme hodně mladí, takže otázky kolem svatby a dětí jsme vůbec neřešili. Užívali jsme si normálního života. Bavilo mě zařizovat náš pronajatý dvoupokoják. Učila jsem se vařit, zkrátka mě zcela pohltila starost o toho mého chlapa. Pochopitelně jsem se ze dne na den nezměnila v domácí puťku, ale starat se o domácnost mě docela chytlo.
V té době jsem asi začala přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybychom byli s Romanem rodina. Představovala jsem si, jak se starám o dítě a Roman večer přijde z práce a já mu chystám večeři. O víkendech chodíme na procházky, jezdíme k rodičům… Nesmějte se mi, já byla zamilovaná a šťastná a chtěla jsem být ještě šťastnější a k tomu podle mě ta rodina patří.
Roman to viděl trochu jinak. Nejraději trávil volné chvíle venku, s přáteli a pochopitelně i se mnou. Hodně sportoval, takže každý víkend chodil hrát fotbal nebo tenis, v zimě na lyže. Na rodinný život ještě nebyl zralý. To jsem chápala od začátku, proto jsem si jen tak snila a jemu jsem raději nic neřekla.
Řeči o svatbě Romana rozzuřily
Jenže když už jsme spolu byli asi pět let a poslední dobou jsme docela často odráželi narážky na svatbu a dítě (i naši rodiče se nás mockrát ptali), řekla jsem Romanovi po jednom hezky stráveném večeru, že bychom mohli mít dítě a taky bychom se mohli vzít. Roman vyletěl, takovou reakci jsem opravdu nečekala.
Řekl mi, že nečekal, že bych i já mohla podlehnout těm kecům, co mají naši známí, kteří do nás pořád hučí, kdy se vezmeme a tak podobně. On si myslí, že na svatbu a děti máme času dost. A hlavně nevidí důvod, proč bychom se museli brát, když nám to funguje dobře i bez svatby. Proč vyhazovat peníze, když se každý druhý pár rozvede. Takhle bychom si je mohli ušetřit.
Jeho poslední věta mě docela uzemnila – on počítá s tím, že bychom se stejně rozvedli, proto si mě nechce vzít! Tenkrát jsem s ním skoro měsíc nemluvila, strašně mi ublížil. Roman to asi pochopil a snažil se mě udobřit. Nakonec jsme se dohodli, že to smažeme, ale musela jsem slíbit, že o svatbě a dítěti mluvit nebudu.
Buď svatba, nebo rozchod
Romanovo přání jsem vzala na vědomí, ale vnitřně jsem se trápila. Nejhorší to bylo, když jsem slavila třicítku, spousta kamarádů mi přála, ať se mi brzy splní, co si nejvíc přeji, ať jsem šťastná a máme brzy velkou rodinu. Tenkrát jsem to hodně obrečela. S Romanem máme stále hezký vztah, nenudíme se, ale já cítím velkou prázdnotu. Navíc se mi "ztrácejí" kamarádky, které zůstávají doma s malými dětmi. Své mateřské pudy si aspoň kompenzuji při návštěvách jejich rodin. Jenže čím dál víc zjišťuji, že mě hodně bolí chovat cizí dítě, když bych tak chtěla mít vlastní.
Už jsem to nemohla vydržet a před pár dny jsem porušila naši několik let starou dohodu a Romanovi jsem řekla, že už toho mám dost a že chci svatbu a dítě. Vždyť jsme spolu devět let a za měsíc mi bude 31 let. Myslím si, že mám nejvyšší čas. Brečela jsem a v afektu jsem mu řekla, že si klidně někoho najdu, kdo mi dítě udělá, a od Romana odejdu.
Neuhádnete, co mi odpověděl. S naprosto klidnou tváří řekl, že tedy dobře – pokud budu trvat na svatbě a dítěti, rozejdeme se. Pro něj je naprosto nepřijatelné, abych ho takto tiskla ke zdi. On je se mnou šťastný, je spokojený s naším životem, ale ženit se nechce – nevidí k tomu žádný důvod. Proti dětem nic nemá, ale teď je nechce. Možná někdy v budoucnu. Takže je to na mně, jak se rozhodnu.
Jako by mě polil studenou vodou. Byla jsem v šoku, toto jsem nečekala, i když jsem asi měla. Nevím, co mám dělat, jak se mám rozhodnout. Chci být s ním, ale zároveň chci dítě (nejraději také s ním).
Od tohoto rozhovoru kolem sebe chodíme po špičkách, bavíme se jen o nezbytně nutných věcech. Roman asi čeká, co mu řeknu, ale já nevím…
Denisa
Názor odborníka: Promluvte si, proč chce zůstat svobodný
Vaše situace se dotýká rozdílnosti žebříčku hodnot vás obou. Zkuste si s partnerem popovídat o tom, co mu to dává, když s vámi žije ve volném svazku. Možná je pro něj nejdůležitější zůstat svobodný a zatím bezdětný, protože mu to umožňuje žít svůj život bez většího omezení.
Je také možné, že se potřebuje hlavně vyhnout manželství, protože ho má spojené s něčím nepříjemným a bolestivým. Můžete ho požádat o řešení s pomocí odborníka. Pokud odmítne, bude záležet jen na tom, která hodnota bude cennější pro vás: přítel Roman a naděje, že spolu budete mít jednou dítě, nebo jiný partner, který má podobnou hierarchii hodnot jako vy.
Vaše touha po dítěti je ve vašem věku naprosto přirozená. Počítejte s tím, že se hodnoty v životě člověka samy o sobě "starají" o to, aby byly žity. Jestliže k tomu nedochází, vytváří se tlak, jakási přehrada, která se jednoho dne stejně proboří.
Ludmila Hudcová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 9. března 2012. Anketa je uzavřena.
