Vyrostla jsem v harmonické rodině s rodiči a sestrou. Neměli jsme nouzi, ale ani jsme si nemohli moc vyskakovat. Protože mou velkou vášní byly knihy, rozhodla jsem se, že jim zasvětím i budoucí život a našla jsem si práci v knihovně. Časem jsem povýšila na vedoucí knihovny, měla jsem pod sebou několik podřízených a brigádníků. Svou práci jsem milovala nade vše a nedokázala si představit, že bych někdy dělala něco jiného.
Knihovna mi přinesla i manžela
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo v dopisech, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Moji rodiče tvrdili, že si nikdy nikoho nenajdu, když pořád dřepím v práci a nikam nechodím. Ovšem nepředstavujte si mě jako šedou myšku s brýlemi a v nemoderním oblečení. Podle mínění mých přátel i mého muže jsem prý velmi atraktivní. Jenže knihy byly a stále jsou mým největším koníčkem, takže jsem neměla pocit, že bych mohla mít ještě něco víc, nebo že snad o něco přicházím.
A v knihovně jsem se nakonec seznámila i se svým budoucím manželem. Byl tenkrát studentem na ČVUT a do "mé" knihovny se chodil učit. S kolegyněmi se nám podařilo zařídit v něm útulný koutek, kde naši štamgasti trávili dlouhé hodiny. A jedním z nich byl i Alex, hezký a zároveň ctižádostivý a velmi chytrý mladý muž. Po jedné úspěšné zkoušce mě pozval na víno na oplátku, že jsem ho nechávala v knihovně i po zavírací době.
A tím to všechno začalo.
Manžel rozjel úspěšný projekt
Chodili jsme spolu přes rok. Pak jsem otěhotněla a vzali jsme se. Alex v té době akorát dokončoval poslední rok studia a zároveň s kamarádem ze školy rozjížděl projekt v informačních technologiích. Pro mě to byla španělská vesnice, ale Alex byl přesvědčený, že to bude velký úspěch a měl pravdu.
Během pár let s kamarádem vybudovali úspěšnou softwarovou firmu a peníze se jim jen hrnuly. Já byla v té době na mateřské s prvním dítětem, synem. Mačkali jsme se v maličké garsonce, kterou jsem měla po babičce. Takže velký byt byla první investice, kterou jsme udělali. Jenže tím to neskončilo. Manžel si začal pořizovat další "nezbytné" a především drahé věci. Ctižádostivý kluk se jako mávnutím proutku změnil v dravého manažera.
Byt mu nestačil a po několika letech jsme se stěhovali do velkého domu. To jsem byla zrovna po porodu dcery. Alexova firma byla čím dál úspěšnější, spojili se i se zahraničním investorem. I přesto, že jsem starost o děti a domácnost celkem zvládala, manžel usoudil, že potřebuji pomoc. Takže jsme měli chůvu a dvě hospodyně. Často jsem ho musela doprovázet na různé akce a recepce a nechat hlídat děti babičkou prý není v našich kruzích "in" a žena úspěšného majitele firmy přece nebude vařit a posluhovat hostům.
Jsme odtržení od reality
Pomalu, ale jistě mě manželova změna a jeho způsob života začaly děsit. Ano, měla jsem užitek z jeho úspěchu, nemusela jsem přemýšlet o výdajích na domácnost, ale na druhou stranu jsem byla odtržená od svých "normálních" kamarádek, které také měly malé děti a já s nimi chtěla chodit na pískoviště a probírat obyčejné starosti matek. Jenže Alex mi to zakázal a než bych se s ním hádala, zůstávala jsem s dětmi doma na zahradě. Také jsme jezdili na venkov i do zahraničí.
Je to čím dál horší, děti chodí jen do elitních školek a škol, kde potkávají sobě rovné vrstevníky. K nám na návštěvu také chodí jen lidé z "našich kruhů". Naše děti tak vůbec netuší, co je normální život. Nikdy nebyly na nákupu, nikdy nebyly jen tak běhat venku s kamarády. Občas jsem propašovala k nám domů nějakou svou kamarádku s dětmi, ale to už je taky dávno pryč, vůbec se u nás necítily dobře.
Do knihovny chodím tajně
Asi před půl rokem se mi ozvali z knihovny, že pán, který po mně šéfování převzal, odešel do důchodu a že by byli moc rádi, kdybych opět na své původní místo nastoupila. Že prý beze mě to není ono. Byla jsem štěstím bez sebe, navíc ten skvělý kolektiv tam pořád je a já bych se zase vrátila na místo, kde mi je skoro nejlépe.
Když jsem to řekla Alexovi, myslel, že jsem se zbláznila. Jak mě prý mohlo napadnout, že by jeho žena nastoupila do práce a ještě k tomu jako obyčejná knihovnice. Prý ať na to zapomenu. Vůbec mě nenechal, abych mu vysvětlila své důvody, že chci zase dělat to, co miluji.
Dopadlo to tak, že v knihovně pracuji tajně. Vedou mě jako brigádnici, protože tam nemohu být stále, ale jen občas. Jsem tam šťastná, ale zároveň mám hrozné výčitky, že to dělám manželovi a vlastně i dětem za zády.
Už mám toho našeho života plné zuby, nejraději bych popadla děti a začala s nimi žít normální život, jako mají moje kamarádky a vlastně většina dnešních rodin.
Sylva
Názor odborníka: Jaké jsou vaše priority, Sylvo?
Dobrý den, Sylvo. Díky za váš příběh. Docela chápu, že úspěch a vysoké postavení vašeho manžela vás vzdálilo od toho tzv. normálního života, který je vám podle všeho bližší než ten stávající. Z vašeho vyprávění jsem vyrozuměla, že víte, co vás v životě dělá šťastnou a kde se cítíte dobře. Svou práci milujete a jste v ní šťastná. Paradoxně takový slovník nepoužíváte v souvislosti s domovem a manželem.
V současné době je pro vás zřejmě těžké se rozhodnout, jak se dále zachovat, neboť výčitky to komplikují. Na vašem místě bych v prvé řadě naslouchala svým pocitům. Píšete "život v nadbytku je hodně pohodlný, já se tak necítím".
Jak se tedy cítíte a co potřebujete k tomu, abyste se i doma mohla cítit šťastná? Pochopitelně je třeba si uvědomit, že manželství je o neustálém domlouvání a kompromisu. Každopádně pocit, že toho mám plné zuby, je dobrým důvodem pro nějakou změnu. Je třeba se s manželem o vašich pocitech začít bavit. A také o tom, co potřebujete, abyste se cítila dobře, šťastná.
Pochopila jsem, že jde o střet pohledů a postojů na život, ale přesto se domnívám, že je možné najít společnou řeč. A pokud se to nebude dařit ve dvou, je možné oslovit manželského poradce či párového terapeuta. Nevím, jestli je správným řešením chodit do práce jen částečně, nebo si prosadit pozici šéfa se vším všudy. Ale vím, že je správné o tom společně mluvit a hledat řešení přijatelné jak pro vás, tak pro manžela a samozřejmě i pro děti. Zároveň však myslet na to, že jen vy sama víte, jak se cítíte a co potřebujete.
Kompromisy můžeme dělat jen do té míry, dokud jsou pro nás přijatelné. Je třeba si neustále hlídat, co ještě snesu, co už nechci a jaké jsou mé priority.
Hodně štěstí!
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. září 2013. Anketa je uzavřena.
