Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Vdaná jsem byla téměř 15 let. Manžel byla moje první velká láska. Do našeho seznámení jsem měla jen pár známostí, byly to ale jen takové přechodné vztahy na pár týdnů či měsíců. Když jsem ale poznala Luboše, zamilovala jsem se až po uši. Tenkrát mi bylo 22 let a jemu táhlo na třicítku. Byl čerstvě rozvedený a v baru, kde jsem pracovala na brigádě, zrovna s kamarády zapíjel opět nabytou svobodu.
Od našeho seznámení začal za mnou do baru chodit pravidelně. Asi při páté návštěvě mě pozval na schůzku. Začali jsme se scházet, po půlroce jsem se k němu nastěhovala a po dalším půlroce jsme se vzali. Dcera se nám narodila před deseti lety.
Rodiče i kamarádi mě varovali
Byla jsem moc zamilovaná, takže jsem neviděla, co se skrývá pod slupkou mého navenek pohodového a věčně rozesmátého manžela. Je to psychopat. Dokáže z minuty na minutu změnit svou tvář. Z milého chlapa je rázem běsnící bestie. Řve, nadává, je sprostý, ponižuje mě i dceru... Jediné štěstí, že nás nikdy neuhodil.
Zpočátku našeho vztahu se měnil, když měl hodně upito. Postupem času, ale člověk nedokázal odhadnout, kdy ta jeho proměna opět nastane. Přicházelo to znenadání a bez varování. Stačilo, abychom se o něčem naprosto v klidu bavili, smáli se a byli v pohodě, já jsem mohla mít maličko jiný názor a on zničehonic vyletěl, řval, mlátil do dveří, rozbíjel nádobí...
Jeho temnou stránku jsem poznala ještě před svatbou. Pochopitelně jsem věřila, že je to jen mimořádné, že to nic není, že se milujeme a on se změní. Jenže mí rodiče a kamarádi byli opačného názoru. Máma mi řekla, že toho jednou budu litovat, ale že mám u nich vždy dveře otevřené.
Vše se zhoršilo, když přišel o práci
Když neměl svoje děsivé stavy, byl manžel fajn chlap. Rozuměli jsme si. I s dcerou byli velcí kamarádi. Ale bohužel ona se ho postupně začala bát. Měla jsem strach, aby nás někdy manžel neuhodil. Mockrát k tomu neměl daleko, ale naštěstí se vždy vybil na zařízení naší domácnosti a pak zmizel do hospody. Také jsem mu navrhla, aby vyhledal pomoc nějakého odborníka. Vždyť jeho výbuchy vzteku nejsou normální. Ovšem manžel to odmítl.
Pak přišel o práci. Pracoval v podniku, který skončil v konkurzu, a všichni zaměstnanci se ocitli na dlažbě. Vydělávala jsem jenom já a živila celou rodinu. Manžel se cítil extrémně ukřivděný, že on, který své práci dával všechno, je najednou bez ní. Místo aby si hledal novou, zatvrdil se, bral podporu a nic si nehledal. Pak o podporu přišel a byl doma nebo někde s kamarády na pivu.
Tehdy byly jeho výbuchy vzteku na denním pořádku. Obě s dcerou jsme se ho bály, a když nepomáhaly moje prosby, aby se vzpamatoval, rozhodla jsem se, že z manželství musím pryč. Dva roky trvalo, než nás konečně rozvedli. Mezitím manžel nasekal dluhy, které splatil prodejem našeho (respektive jeho) bytu. Odstěhoval se ke svému otci a já s dcerou našla útočiště u rodičů.
Po rozvodu soud svěřil dceru do mé výhradní péče. Manžel ji smí vidět, ale jen dvakrát v měsíci na celý den. Po dvou dnech, které s ním dcera strávila, už ho odmítla vídat. Pochopitelně se neudržel a opět jí předvedl jeden ze svých výstupů. Exmanžel je stále bez práce, bydlí u svého otce a ten ho živí. Novou práci si nehledá, neplatí mi ani žádné alimenty. Já od něj nic nechci, chci jen mít pokoj. Bohužel to ale není možné.
Na dceru číhá před školou, mě pozoruje z chodníku před domem
Exmanžel nám s dcerou znepříjemňuje život. Na dceru téměř každý den čeká před školou a pak ji doprovází domů. Dcera se ho bojí a snaží se před ním utéct, ale on se druhý den objeví znovu. Také jsem si všimla, že se často objevuje před naším domem, kde bydlím u rodičů. Kouká jen tak do oken. Pochopitelně jsem mu už několikrát řekla, že nás to obtěžuje, ale prý žije ve svobodné zemi a může si stát a koukat, kam se mu zlíbí. Naštěstí jsem nedávno změnila práci a exmanžel to neví, tak jen doufám, že to nevypátrá.
Jsem už z jeho chování zoufalá. Mám strach i o dceru, poslední dobou má těžké sny, bojí se chodit sama do školy. Občas s ní jdu já nebo moji rodiče, ale oba ještě chodí do práce, takže se jí nemohou věnovat stále. Paranoidní jsem i já, na ulici se otáčím, jestli nejde za mnou, každou chvíli ho někde vidím, přitom ve skutečnosti vidím úplně jiného člověka.
Zita
Názor odborníka: Jeho chování nesmí ubližovat
Nejjednodušší by bylo zkusit si s exmanželem v klidu promluvit (ideálně v přítomnosti dalšího člověka) a pokusit se mu znovu vysvětlit, jak na vás jeho chování působí. Je možné, že mu samotnému nedochází, že je pro vás a dceru jeho chování děsivé. Pokuste se zjistit, jaká je jeho motivace pro toto chování, o co mu vlastně jde? Chce být více v kontaktu s vámi nebo dcerou? Má váš exmanžel možnost se s dcerou i nadále vídat? Je možné, že si tímto doprovázením kompenzuje nedostatek času, který s ní tráví.
Je-li vaše dcera ze setkání s otcem vyděšená a situace se nezlepší, je to určitě důvod k tomu, abyste o těchto okolnostech informovala soud a další odborníky (např. mediátora). Ti by vám pak mohli pomoci při domluvě na podmínkách dalšího společného setkávání. Oba jste rodiče, oba máte mít možnost s dcerou trávit čas, ale je potřeba myslet na to, aby to dítěti neubližovalo.
Pokud by se jeho sledování stupňovalo (výhružné telefonáty, e-maily, fyzickým kontaktem aj.) a vy jste měla oprávněný strach o sebe nebo dceru, máte možnost se obrátit na policii. Chování exmanžela by mohlo být posouzeno jako tzv. stalking (nebezpečné pronásledování jednoho člověka jiným) a může skončit i trestním stíháním.
Marie Kovářová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 8. října 2012. Anketa je uzavřena.
