Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Markéty: Ženatý přítel mě vodí za nos, nemám sílu vztah ukončit

  2:54aktualizováno  2:54
Jmenuji se Markéta a je mi 49 let. Jsem vdova, mám dospělou dceru a už devět let udržuji vztah se ženatým mužem. Jeho slibům, že se rozvede a budeme jen spolu, už dávno nevěřím. Jenže jsem si na něj zvykla a nedovedu si život bez něj představit.
Utekly skoro dva roky a já se Františka zeptala, jak to vypadá s jeho rozvodem.

Utekly skoro dva roky a já se Františka zeptala, jak to vypadá s jeho rozvodem. | foto: Profimedia.cz

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Františka jsem poznala před zhruba patnácti lety. Tenkrát mi zemřel manžel a on se objevil na jeho pohřbu. Neznala jsem ho, manžel mi o něm nikdy nic nevyprávěl, ale ani oni se dlouho před tím neviděli. Byli spolužáci a až tak blízko k sobě neměli. Jenže na pohřeb přišlo spolužáků více, tak se tam objevil i František.

I přes tu bolest, kterou jsem tenkrát po smrti manžela cítila, mě dokázal svými slovy utěšit. Když odcházel, dal mi na sebe kontakt, a že kdybych něco potřebovala, nemám na nic čekat a ozvat se mu. Poprvé jsem si na něj vzpomněla asi po půl roce, potřebovala jsem pomoc s autem, František má totiž malý autoservis. No a pak mi pomohl ještě několikrát a časem se z nás stali milenci. Zrovna včera to bylo devět let, kdy jsme spolu poprvé strávili noc.

Po šesti letech nový vztah

Od smrti manžela to byl po šesti letech první muž, se kterým jsem měla sex. A bylo to krásné. Ani trochu mi nevadilo, že je ženatý. Nehledala jsem nového partnera pro život, ale milence. Jenže postupem času jsem se zamilovala a představa, že bychom mohli tvořit pár, se mi líbila čím dál víc.

Byl to František, kdo přišel s tím, že by se mnou chtěl žít, večer se mnou usínat a ráno se probouzet. Ale svou ženu nemůže jen tak zničehonic opustit. Mohla by si něco udělat, je prý na něm extrémně závislá a léčí se na nervy. Prý ji poznamenal porod jejich jediné dcery. Takže rozhodl, že na rozchodu s ní začne pomalu pracovat, připravovat ji na to, že od ní odejde. Jak to chtěl udělat, jsem neměla tušení. Věřila jsem, že ví, jak na to a nechala jsem to na něm.

Dál jsme se stýkali jen tajně. František chodil ke mně, seznámil se i s mou dcerou. Když jsme spolu začali chodit, bylo jí šestnáct. Sice jí prý moc nesedl, také jí vadilo, že je ženatý, ale chtěla, abych byla šťastná, takže proti němu nic nenamítala. Navíc žít s ním pod jednou střechou nemusela. Většinou jsem si Františka zvala domů, když byla Linda někde s kamarády. A hlavně málokdy u mě zůstal přes noc.

Později si dcera sama našla přítele a odstěhovala se k němu. Dnes je už rok vdaná a já budu brzy babičkou. Můj vztah sice příliš neschvaluje, vidí, že nejsem spokojená, a taky mi nedávno řekla, že se bojím s ním rozejít, protože bych zůstala sama. A to je asi můj největší problém.

Od rodiny se mu nechce

Utekly skoro dva roky a já se Františka zeptala, jak to vypadá s jeho rozvodem. Vykrucoval se z toho, jak mohl. Už to ale na mě nezkoušel přes manželku, tentokrát si vybral dceru. Prý by mu nikdy neodpustila, že její matku opustil. A on ji moc miluje a nemohl by bez ní žít. Je přesvědčený, že by se od něj odvrátila. Je taky ještě hodně mladá na to, aby pochopila, že se to prostě někdy stane, že si dva lidé nemají co říct a najdou si někoho jiného. Tak jsem se rozhodla, že tedy budu dál čekat, až bude jeho dcera větší a lépe tatínka pochopí.

Pochopitelně mi bylo jasné, že k tomu, že by se František někdy rozvedl, nejspíš nikdy nedojde. Jak jsem ho za ty roky poznala, on je tak trochu srab a hodně pohodlný člověk. Proč by si komplikoval život. Jenže já už toho mám docela dost. Za rok mi bude padesát, ztrácím poslední roky "mládí" s člověkem, se kterým stejně nejspíš nikdy nezestárnu.

Schůzky s kolegou

Proto jsem tak před měsícem přijala pozvání kolegy na skleničku. Pracujeme spolu už zhruba dva roky, ale nikdy jsme neměli moc příležitostí spolu promluvit. Každý pracujeme v jiném oddělení. Věděla jsem o něm jen, že je vdovec jako já, má dvě děti a je asi o šest let starší. A navíc je to docela pěkný chlap. Má krásné a milé oči a asi kvůli nim jsem pozvání přijala. Dali jsme se do řeči na obědě, seděli jsme u jednoho stolu s mou kamarádkou, která ho už zná déle. A netrvalo dlouho a přišel mi od Petra e-mail, jestli by na mě mohl po práci počkat. Souhlasila jsem a pak jsme pokračovali do blízké vinárny.

Zatím jsme spolu byli asi pětkrát. Je mi s ním fajn a vím, že jemu taky. Sice kolem sebe zatím jen opatrně našlapujeme, ale cítím, že bychom se mohli dostat i dál. Petrovi jsem nic o Františkovi neřekla a František o něm také nic neví. Svěřila jsem se jen dceři a ta mi hned řekla: "Matko, máš jedinečnou šanci si život konečně uspořádat." Asi má pravdu. Ale já pořád nevím. Co když se rozejdu s Františkem a z nového vztahu nic nebude a já zůstanu sama. Nebo Petrovi řeknu o Františkovi a on mnou bude pohrdat, že udržuji vztah se ženatým mužem. Také mohu s ním vztah ukončit a zůstat dál s Františkem…
Markéta

Názor odborníka: Dejte si šanci, muži o vás stojí

Dobrý den, Markéto, předně chci ocenit váš nadhled. Velmi dobře sama popisujete, že nevěříte Františkově slibům. To co vás u něj drží je spíše jakýsi zvyk, určitá jistota. Bojíte se, že zůstanete sama. Navíc život bez Františka si neumíte představit. Patnáct let je dlouhá doba a je zjevné, že nějak do vašeho života patří. Ovšem dala jste šanci Petrovi. Kladu si otázku proč? Byl to jen takový truc Františkovi, abych sobě, případně jemu, dokázala, že o mne ještě muži stojí? Nebo jste měla opravdu chuť poznat někoho nového a pohnout se dál?

Jde o to, že máte dvě možnosti. Dál žít jako doposud a udržovat poměr s ženatým mužem. Pokud by vám to stačilo a neměla byste další nároky, tak proč ne. I takové uspořádání má své výhody. Františkovi to zjevně vyhovuje a dá se také pochopit proč. Nebo se pohnout z místa a zkusit štěstí. Pochopitelně je to věčné dilema: jak vím, že budu šťastná, když jeden vztah ukončím? Riskuji přece, že ten druhý nevyjde a zůstanu sama.

Ale je to opravdu tak, že nyní jste ve vztahu? Nejste už teď tak trošku sama? A co si pro sebe vlastně přejete? Stačí vám to, co teď žijete nebo chcete víc? Otázka možná není, jestli dát šanci Petrovi, ale jestli definitivně ukončit vztah s Františkem. Přece jen je to kus života. Dle mého názoru už to, že jste Petra byla ochotna více poznat, je zpráva o tom, že se chcete pohnout dál. Myslím, že si zasloužíte být s mužem, který chce být s vámi. Jste žena v nejlepších letech, tak kdy jindy.

Na vašem místě bych ukončila vztah s Františkem a dala šanci Petrovi. A hlavně bych dala šanci sobě. Muži o vás zájem mají, tak to využijte. Hodně štěstí!
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3420

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 14. července 2014. Anketa je uzavřena.

1. Mám se s Františkem rozejít a začít nový vztah s Petrem? 3240
2. Mám Františkovi říct o Petrovi a dát mu vybrat, buď se rozvede, nebo od něj odejdu k Petrovi? 91
4. Mám s Petrem vztah ukončit? 46
3. Mám Petrovi říct o Františkovi, abych před ním neměla žádné tajemství a nechat na něm, jestli o mě bude i tak dál stát? 43
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.