Slíbila, že dům na nás přepíše, my ji tam necháme dožít a občas jí s něčím pomůžeme. Teď jí ale „sloužíme“ od rána do rána.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Jsem sirotek, rodiče zemřeli, když mi bylo šest let. Zabili se při autonehodě. Naštěstí jsem neskončila v dětském domově, ani u cizích lidí, postarali se o mě babička s dědou z maminčiny strany. Dostali mě do péče. Máma byla jejich jediné a vlastně vymodlené dítě, babičce se narodila až po mnoha letech manželství. S mojí výchovou prarodičům ještě pomáhala babiččina starší neprovdaná sestra. I když mi rodiče zemřeli hodně brzy a prakticky si na ně vůbec nepamatuji, nemohu říct, že bych byla o něco ošizená. Měla jsem moc hezké dětství plné lásky.
Babička ani děda už nežijí. Ovšem babiččina sestra ano. Nikoho kromě mě a mé rodiny vlastně nemá, takže bylo celkem pochopitelné, že nám nabídla pomocnou ruku, když jsme s manželem a dcerou skončili málem na ulici. Kdybych věděla, co nás čeká, asi bych té ulici dala přednost.
Manžel ručil, pro banku byl dlužník
Manžela jsem poznala v pětadvaceti. Po necelém roce jsem otěhotněla, vzali jsme se a narodila se nám dcera Martinka. Jsme taková normální mladá rodina s dítětem. Oba pracujeme, já jako hospodářka ve školce a manžel jako řidič. S našimi příjmy si nemůžeme moc vyskakovat, ale na slušný život to stačí.
Manžel po babičce zdědil malý domeček a vlastníma rukama jsme ho opravovali. Neměli jsme žádné dluhy, oba jsme byli v tomto směru zásadoví. Na co nemáme, to mít nemusíme. Jenže za mužem přišel jeho velmi blízký kamarád a požádal ho o pomoc. Rozváděl se a potřeboval vyplatit ženu z bytu. Nějaké peníze měl a na zbytek, několik set tisíc, si chtěl půjčit, ale potřeboval ručitele. Aniž by mi vůbec něco řekl, manžel kamarádovi šel dělat ručitele. To se stalo asi půl roku po naší svatbě.
Prvních pár let kamarád splácel, jenže pak se dostal do problémů a platit přestal. Banka ho pochopitelně uháněla, on dělal mrtvého brouka a dluhy se navyšovaly. A milý dlužník se vypařil neznámo kam, jako by se po něm slehla zem. Na řadu přišel můj muž. Ale i tady si zahrála svou roli náhoda. Banka manžela nemohla dlouho sehnat. Měla na něj starou adresu, mezitím jsme se přestěhovali do domku po babičce a manžel i změnil práci.
Ovšem vymahačům se ho najít podařilo. Jenže mezitím se dluh vyšplhal skoro na milion korun. Nevěděli jsme, jak z toho ven. Neměli jsme nikoho, kdo by nám mohl pomoci. Nikoho nezajímalo, že jsme v problémech naprosto nevinně. Jediná možnost byla prodat dům a dluh splatit. Ale kde pak budeme bydlet?
Pomoc v pravou chvíli
A tenkrát nám pomohla stará teta. Nabídla nám, že můžeme bydlet u ní. Stejně nikoho jiného nemá, takže by byla ráda, kdyby její dům byl jednou náš. Prý ho na nás rovnou přepíše a my ji v domě necháme dožít. Byli jsme tetě vděční, že nás nenechala ve štychu. Svůj dům jsme prodali, srovnali dluhy a ještě nám nějaké peníze zbyly. Nastěhovali jsme se do domu k tetě. Měli jsme tam jednu větší a jednu malou místnost, ze které jsme udělali pokojík pro dceru.
Dům byl v dost špatném stavu, potřeboval rekonstrukci a manžel se do ní s chutí pustil. Říkali jsme si, že teta přece slíbila, že na nás dům přepíše, takže si vlastně budeme dělat na svém. Jenže teta se k ničemu neměla. Bylo nám hloupé se jí na to zeptat, jak to tedy vidí a co máme pro přepis udělat. Nakonec jsem se jí zeptala a ona, že to bude brzy. Bylo mi to trapné, tak jsem to dál nerozebírala.
Z tety se stala zlá stařena
U tety v domě bydlíme už skoro rok a stále tam žijeme jako podnájemníci, přitom jsme do rekonstrukce nastrkali spoustu peněz. Navíc se staráme o tetu, která je nemocná. Běhám s ní po doktorech, vařím jí i uklízím. Všechno táhneme z našich peněz, tetu nenapadne, že by nám něčím přispěla.
Oba s manželem nás už všechno kolem domu štve, protože teta nás svým způsobem terorizuje, vymýšlí si hlouposti, jen abychom kolem ní pořád skákali. Ani jsme nemohli jet na dovolenou, prý nebude v domě sama, kdo by se o ni staral. A to jsem nabídla, že jí zaplatíme 24hodinovou pečovatelku. Nedávno nás dokonce začala vydírat, že dům daruje někomu jinému, že jsme jí prý málo vděční, že se o nás postarala. Teta se úplně změnila, asi to bude jejím stářím, prý se to někdy stává. Vůbec ji nepoznávám, už to není ta milá hodná tetička, ale zlá stařena. Křičí na nás, nadává nám, dcera se jí bojí.
S manželem se hádáme, někdy mi dokonce dává za vinu, že snad za to, jak teď žijeme, můžu já. Je to prý moje teta. Přitom jsme v této situaci kvůli němu, to on spadl do dluhů, i když nevinně, ale rozhodně náš současný stav není moje vina.
Názor odborníka: Co jste ještě ochotni obětovat?
Milá Karolíno, převezměte s manželem odpovědnost za vaši situaci a rozhodnutí, která jste udělali. Ono se to samo nestalo. Oba jste udělali v životě rozhodnutí, která k této situaci vedla. Možná jste neviděli jiné možnosti. Nebo si neuvědomili, jaké následky můžou vaše rozhodnutí mít. Bylo by bývalo lepší se poradit s odborníkem, např. právníkem, abyste měli představu, jaká úskalí můžou nastat. A jaké kroky podniknout, abyste se jim vyhnuli. Neopakujte stejnou chybu a získejte více informací, které vám pomůžou při rozhodování.
Hledejte co nejvíce možností, které máte. Nebojte se oslovit odborníky, kteří se zabývají danými oblastmi a poradí vám. Za sebe vám můžu doporučit, abyste si s manželem sedli a promluvili si, zda jste schopni takto ještě žít a co jste ochotni obětovat. Může se stát, že pokud v situaci setrváte, váš vztah nevydrží a přijdete jeden o druhého. Neobviňujte se navzájem. Přijměte každý svůj podíl na této situaci. A přemýšlejte nad tím, jak z této situace ven. Hledejte pro vás vhodné řešení. Nejdříve si však zjistěte, jaké možnosti máte.
Eva Belešová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. listopadu 2014. Anketa je uzavřena.
