Jmenuji se Olga a je mi 49 let. S manželem jsme svoji už pětadvacet let a máme dvě dospělé dcery, které už mají vlastní domácnost.
Od tchyně raději co nejdál
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Seznámili jsme se krátce po mých studiích na vysoké škole. Manžel je stavař, vysokou nemá, po maturitě musel do práce. U nich v rodině jsou všichni vysokoškoláci braní jen jako příživníci. I na mě koukali skrz prsty, hlavně tchyně mi dávala při každé příležitosti najevo, že se kvůli mně na zadek neposadí.
To byl také důvod, proč jsem svého nastávajícího přesvědčila, abychom žili sami ve městě, ne na vesnici v domě u jeho rodičů. Nebylo to pro nás zpočátku jednoduché, ale muž si brzy našel zajímavou práci. Měl dohled nad stavbou družstevního domu a podařilo se mu zařídit, abychom tam měli byt.
Po svatbě jsem otěhotněla, narodila se nám dcera a do roka druhá. Byla jsem s nimi pár let doma. I mně se podařilo najít zajímavou práci v bance, mám ekonomické vzdělání, umím i několik cizích jazyků. Nebylo těžké se časem vypracovat na šéfovou velkého oddělení.
Roky letěly, holky vyrostly, osamostatnily se a my měli s manželem před sebou další etapu společného života. I manžel se dost slušně vypracoval. Založil si vlastní stavební firmu a celkem se jim daří. Mají zakázky po celém kraji.
Před několika lety zemřel tchán, tchyně zůstala v domě sama. Občas jsme za ní jezdili, pomoct jí na zahradě, udělat větší nákupy, holky tam jezdily, když potřebovala umýt okna nebo udělat větší úklid.
Obětovala jsem kariéru kvůli tchyni
Jenže před zhruba rokem si dost ošklivě zlomila nohu. V nemocnici strávila několik týdnů, a když ji propouštěli do domácího ošetření, bylo jasné, že se o sebe sama nepostará. Bylo to hrozně složité rozhodování. Manžel je jedináček, takže starost byla hlavně na něm.
Několik dní jsme spolu strávili diskuzemi, jak to udělat. I kdybychom babičce zaplatili ošetřovatelku, 24 hodin by to nebylo. Alespoň několik týdnů či měsíců potřebovala nepřetržitou péči či dohled. Dcery jsme o to žádat nemohli, mají už svůj život. Jedna čeká dítě a druhá právě nastoupila do svého prvního zaměstnání.
Manžel se péče o matku ujmout také nemohl, nakonec jsem se tedy „obětovala“ já. V práci měli pochopení, dostala jsem neplacené volno, slíbila jsem, že se brzy vrátím. Naštěstí mám skvělý tým, dobrého zástupce i nadřízeného. Byla jsem k dostižení i po síti či telefonu. Manžel se se mnou k matce alespoň přestěhoval, ale stejně byl celé dny pryč.
S tchyní to nebylo jednoduché, je jí téměř osmdesát, i když na to nevypadá. Měli jsme strach, že se už na nohy nepostaví, ale všechny nás překvapila. Z úrazu se dostala celkem bez následků. Sice musí chodit o holi, ale podle doktorů to vypadalo, že bude celý život už jen ležet. Starost o ni pro mě byla očistec, jenže to nebylo to nejhorší. V bance se změnilo vedení, můj šéf byl odejit a špatně to dopadlo i se mnou. Dostala jsem výpověď, sice s velmi slušným odstupným, nicméně jsem najednou byla bez práce.
Co teď? Novou práci jsem hledat nemohla, protože jsem byla uvázaná u tchyně. Rozhodila jsem nějaké sítě po známých, ale bohužel jsem nic nenašla. Manžel mě uklidňoval, že se nic neděje, on vydělává dost, tak můžu být v klidu. Navíc mám práci kolem mámy, ta sama být pořád nemůže, takže nemá cenu si dělat další starosti.
Za dobrotu na žebrotu
Jenže tchyně místo, aby byla vděčná, začala do mě rýpat, že jsem moc náročná, že mi žádná práce není dobrá, že musím mít jen nějakou hogo fogo vysokou funkci. Prý na poště shánějí pošťačku místo starý Nováčkový, já mám prý páru, zdravé nohy, tak by to pro mě byla dobrá práce. Začala mi vyčítat, že se nechám živit od manžela, že její syn dře, abych si já válela šunky. Přesně takhle se do mě před zhruba deseti dny pustila. Byla jsem naprosto v šoku, kde se v ní bere ta zloba. Vždyť jsem se všeho vzdala kvůli ní, abych jí pomohla.
Jenže máti si na mě stěžovala synovi, nějak mu to všechno překroutila a manžel mi pak řekl, že máma má pravdu, prý bych měla spadnout na zem a vzít práci na té poště. Myslela jsem, že omdlím. Chvíli jsem nebyla schopná slova, pak jsme se docela ošklivě pohádali. A z manžela vylezlo, že o tom už dlouho uvažuje, ale že by chtěl zůstat bydlet u mámy, kdoví, jak tady dlouho ještě bude, nikoho jiného nemá a pomoc bude potřebovat pořád. Náš byt, že bychom zatím pronajali. A časem se uvidí. Navíc barák stejně jednou zdědí on, tak tam můžeme už zůstat napořád.
Už týden se vzpamatovávám. To jsem to dopracovala, za dobrotu na žebrotu.
Olga
Názor odborníka: Dovedete sama říci, co chcete
Dobrý den, Olgo, myslím, že vás život postavil obrazně před příležitost zjistit, co je pro vás v životě opravdu důležité. Položím vám několik otázek, po jejichž zodpovězení snad budete mít jasněji, kterou cestu pro sebe pokládáte za nejvhodnější.
Dovedete sama říci, co chcete a je možné dohodnout se s manželem na schůdné cestě, která třeba i krátkodobě nemusí být nutně společná? Jakou vy sama chcete dělat práci a jaké máte možnosti toto své přání zrealizovat? Zaujalo mě, že manžel vás zpočátku podporoval k pomoci své mámě, ale pak přistoupil na její pohled. Bylo tomu tak i někdy dříve, nebo jste mívali společný pohled na věc? Jak se vás to dotýká, že manžel začal věci vidět očima své mámy? Ovlivňuje to nějak váš pohled na další společnou budoucnost? Co si o tom, kde máte žít, myslí vaše dcery? Jakou vlastně skutečnou podporu potřebuje manželova máma? Myslím tím třeba v hodinách denně, určitě máte již reálnou představu o tom, co je u ní doma vlastně potřeba.
Přeji mnoho zdaru a naplněný a spokojený život,
Stanislava Ševčíková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. října 2015. Anketa je uzavřena.
