Bývalého muže jsem poznala v práci. Byl to můj kolega, pracoval ale v jiném oddělení. Asi dva roky jsme kolem sebe chodili a jen se pozdravili nebo při čekání na výtah prohodili pár slov. Vše se změnilo, když Milan slavil třicáté narozeniny. Přispěla jsem na dárek a pak mu šla společně s kolegy popřát. A od toho dne už to mezi námi začalo jiskřit a netrvalo dlouho a stal se z nás pár.
Krásné manželství, spokojená rodina
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Mně tenkrát bylo 23 let, Milanovi o sedm víc. Já byla svobodná, za sebou jsem měla jednu vážnější známost a pár těch nevážných. To Milan už jednou ženatý byl, ale žena mu prý dva roky po svatbě utekla s kamarádem. Děti spolu neměli.
Po roce vztahu jsem otěhotněla a ještě před narozením dítěte jsme se vzali. Bydleli jsme v Milanově bytě, který mu zůstal po rozvodu s manželkou. Narodila se nám Adélka. Manžel byl úžasný otec, prakticky od narození dcery mi s ní pomáhal, nezdráhal se k ní v noci vstávat, přebalovat ji, chodil s ní na procházky, abych si mohla odpočinout. Kdyby mohl kojit, tak by to určitě za mě vzal taky.
Byli jsme opravdu moc spokojená rodina. Radost pohledět. Po třech letech jsem se vrátila zpátky do práce. Milan ve firmě také stále pracoval, ale mezitím, co jsem byla doma s malou, povýšil a také se přestěhoval do jiné budovy. V práci jsme se už nepotkávali. Adélka chodila do školky, pak přišla první třída, druhá, třetí a já začala Milana přesvědčovat, že bychom si mohli pořídit druhé dítě. Nechtěla jsem, aby Adélka byla jedináček. Byla jsem přesvědčená, že Milan bude s nadšením souhlasit, vždyť je takový skvělý otec.
Jenže to jsem se spletla, Milan se proti tomu dost ostře postavil. Vymlouval se na všechno možné, že Adélka se bude cítit odstrčená, že mezi dětmi bude velký rozdíl a nikdy k sobě nenajdou cestu a nakonec se oháněl tím, že je už na další dítě starý. A to mu bylo sotva 40 let. Všechny jeho argumenty jsem snadno odrazila, ale přesvědčit jsem ho nedokázala. Dokonce se mnou odmítal spát.
Milenka, konec manželství
A tehdy jsem nějakým šestým smyslem vytušila, že už nejsem jediná v jeho životě. Nemám ve zvyku chodit kolem horké kaše, tak jsem na něj rovnou uhodila. Nic nepopřel, naopak se ke všemu přiznal. Bylo vidět, jak se mu ulevilo, že už to má za sebou. A já byla v šoku, to jsem tedy opravdu nečekala. Nic, absolutně nic do té doby nenaznačovalo, že by můj muž mohl mít milenku. A kdyby jen milenku, on se chtěl rozvést. Prý konečně potkal ženu svého života - o 15 let mladší, k smíchu.
Cítila jsem se hrozně, ale něco ve mně umřelo a já ho už nechtěla ani vidět. Zlomil mi srdce, a i kdyby si to snad rozmyslel, já už bych ho nechtěla. A on to pochopil. Možná i proto se zachoval tak velkoryse (což neopomněl zdůraznit) a přepsal na mě byt a s novou ženou si na hypotéku koupil nový. Hned po našem rozvodu, který na sebe nedal dlouho čekat, se oženil. Za tři měsíce pak byl znovu otcem, a opět dcery.
Na Adélku mi platil alimenty, nebyly s tím žádné problémy. Také jsme si domluvili její návštěvy u něj doma – každých 14 dní víkend a měsíc prázdnin v létě. I když jsem měla strašný vztek a novou rodinu mého ex jsem z celé duše nenáviděla, před Adélkou jsem nedávala nic znát a s velkým sebezapřením jsem poslouchala její nadšené vyprávění o malé sestřičce i o maceše Zuzance.
Střídavá péče, dcera služka
Před půlrokem přišla Adélka s tím, že by chtěla u táty být víc, že jí ty dva víkendy v měsíci nestačí, že si chce tátu víc užít a také jí je dobře s malou sestřičkou. Prý to už s tátou probírali a on jí řekl, že existuje střídavá péče, kdy by mohla být třeba 14 dní doma u mě a 14 dní u táty. Ona by to opravdu moc chtěla. Ani se školou by to nebyl problém, má to z obou domovů prakticky stejně daleko.
Zhrozila jsem se a kontaktovala exmanžela a on mi řekl, že už podnikl kroky, aby střídavá péče prošla. Na mé protesty nic nedal a bohužel se mu podařilo u soudu uspět. Nevím, kde všude tahal za nitky, ale prý tomu hodně pomohl Adélčin souhlas, vlastně přání být s otcem více než dosud.
Je to tedy půl roku, kdy mám své jediné dítě jen 14 dní v měsíci. Mezi námi se naštěstí nic nezhoršilo, Adélka je moc milá holka a je nám spolu fajn. Jenže já čím dál víc pozoruji, jak se od otce vrací unavená, nevyspalá, někdy mám pocit, že přijede i hubenější. Taky jsem si všimla, že během doby, kdy je pryč, nosí horší známky. U mě se zase zmátoří, ve škole se zlepší, aby se to za 14 dní opět opakovalo.
Zpočátku jsem si myslela, že jsem paranoidní a nechtěla jsem Adélu moc zpovídat, aby si nemyslela, že chci proti tátovi a jeho ženě něco říkat, ale pak mi to nedalo. Zjistila jsem, co se v jejím druhém domově děje. Adéla tam funguje jako služka, uklízečka, chůva. Mladá paní prý na všechno nestačí, tak jí musí Adélka pomáhat. Dcera mi to ve své naivitě všechno sama řekla. Když mi vyprávěla, co všechno u nich doma dělá, byla jsem naprosto zděšená. Prakticky za tu mladou převzala všechnu péči o domácnost a občas i o dítě. A co táta, tomu to nevadí? zeptala jsem se jí. Prý to ani neví, protože se vrací pozdě večer, jeho žena se mu s tím pochopitelně nechlubí a Adélka mu taky nic neřekla.
Jsem zoufalá a nevím, co mám dělat. V žádném případě tohle nemohu tolerovat. Jenže je tady rozhodnutí soudu a Milan vlastně taky neví, jak to u nich doma je. Bojím se, aby to nevzal jako útok na něj a jeho novou rodinu.
Eliška
Názor odborníka: Respektujte Adélčino rozhodnutí
Adélka je ve věku, kdy sama hledá svou identitu a s tím logicky přichází období hledání či poznávání rodiče, který více chyběl. Jaký je, v čem je mu podobná, v čem jiná. To mohlo řídit Adélčino rozhodnutí. Ve chvíli, kdy v tomto postoji dokázala byt takto pevná, nezbývá než mít důvěru v to, že pokud s ním nebude spokojená, přijde a řekne to znovu. Musí vědet, že jí s tím případně pomůžete, ale že na ni netlačíte, respektujete, že rozhodnutí je na ní.
Střídavá péče přišla z vůle Adélky, proto by to ideálně měla být Adélka, která si v nové domácnosti stanoví jasné hranice svých povinností. Zkuste se s ní domluvit, zda je to pro ni možné, nebo zda by stála o vaši podporu - společné setkání i s otcem, kdy ale opět bude nejvíce aktivní Adélka. Neberte na sebe roli advokáta proti otci. Vzájemné konflikty bývalých partnerů obvykle nejvíce poškodí právě dítě, byť mohou být počáteční úmysly sebe lepší.
Vím, že není jednoduché unést vlastní samotu ještě s vědomím, že Adélka možná není úplně spokojená. Pro obě je to ale zároveň cesta k samostatnosti, ven ze vzájemné závislosti rodič-dítě, která vám v konečném výsledku může pomoci váš vzájemný vztah prohloubit, upevnit a potkat se později na rovině dospělý-dospělý.
Hana Krejsová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. listopadu 2014. Anketa je uzavřena.
.
