Jenže čím dál víc mám pocit marnosti, mrtvá žena má svatozář a já jí nesahám ani po kotníky.
Luboše jsem poznala v knihovně, kde pracuji. Zaujal mě skladbou knih, které si půjčoval. Vesměs se v nich řešilo, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Jednou mi to nedalo, a když se na mě tak mile smutně a bezradně usmál, zeptala jsem se ho, jestli našel v knihách odpovědi na svoje trápení, které má vepsané v tváři. Nechtěla jsem působit dotěrně, moje otázka ze mě tak spontánně vypadla, až jsem se před ním zastyděla. Ale on na ni nejspíš čekal, protože se najednou rozpovídal.
Jenže v knihovně u pultu nebyl prostor na důvěrné svěřování, domluvili jsme si tedy schůzku, na které mi vše dopoví. Sešli jsme se ještě ten večer a v jedné příjemné vinárně zůstali až do zavíracích hodin. Luboš, který je o pět let starší než já, mi vyprávěl o své ženě i svých pubertálních dětech (dceři je 14 a synovi 12 let). Během jednoho večera jsem se o něm dozvěděla prakticky všechno. Jak se se ženou seznámil, jak onemocněla i jak dokázala bojovat a hlavně, jak je jim všem bez mámy smutno. Párkrát navštívil psychologa a ten mu doporučil nějaké knížky, které si půjčoval u nás v knihovně.
Do Luboše jsem se zamilovala
Bylo nám spolu fajn. Na Lubošovi bylo vidět, že se mu ulevilo, asi potřeboval vyzpovídat se někomu úplně cizímu a svěřit mu své trápení. Bylo mi z něj smutno, litovala jsem ho i jeho děti a nabídla jsem mu, že se mi může kdykoliv ozvat, když zase bude potřebovat vrbu.
Netrvalo dlouho, Luboš mi zavolal a dal si se mnou schůzku. Přiznal se, že na mě nedokázal zapomenout, prý mu už dlouho s nikým nebylo tak dobře jako se mnou. Poprvé od smrti ženy se dokáže i usmívat. Měla jsem radost, také jsem se s ním cítila dobře, ale nikdy by mi na mysl nepřišlo, že se z nás nakonec stane pár. V té době jsme měla přítele, bydleli jsme spolu a plánovali rodinu. Jenže se to všechno tak zvláštně semlelo a já se do Luboše zamilovala. S přítelem jsem se rozešla a po několika měsících známosti s Lubošem se nastěhovala do jeho domácnosti, k němu a dětem.
Jeho děti mě přijaly sice s úšklebky, ale naštěstí se postupně s mou přítomností smiřovaly. Zpočátku se nejspíš bály, že jim budu chtít vzít otce, nebo se jim budu snažit dělat matku, nevím, chovaly se hodně nedůvěřivě. Ale když zjistily, že jim nemíním nijak zasahovat do života a nastolovat nějaké své pořádky, situace se uklidnila.
Zemřelá manželka s námi stále žije
S Lubošem byl naopak zpočátku náš vztah úžasný, ale později jsem začala narážet na překážky. A všechny se týkají jeho zemřelé ženy. Je tam pořád s námi a někdy mi už je hodně těsno. Chápu, že byla jeho láskou, ani nemám ambice zaujmout její místo, navíc vím, že mě má Luboš opravdu rád. Jenže nesmím na nic sáhnout, nesmím vyprázdnit její skříně, přemístit z nočního stolku její knihu, ze skříněk v koupelně uklidit její parfémy, šminky či kartáče a hřebeny, i zubní kartáček musí být stále na svém místě. Zkrátka všechno musí zůstat tak, jako když ještě žila.
Nejdřív jsem myslela, že to Luboš dělá kvůli dětem, že chce, aby maminku pořád kolem sebe cítily a měly tak pocit, že si jenom někam odskočila a brzy bude zpátky. Ovšem dětem už to taky vadí, mají pocit, že se táta tak trochu zbláznil. Prý kdyby to bylo na nich, tak by všechny její věci uklidily, pár si jich schovaly jako vzpomínku, ale rozhodně by přinejmenším vyprázdnily její skříně.
S Lubošem jsem se snažila o všem mluvit, ale on to odmítá. Prý se bojí, že by na ni mohl zapomenout. Ale mně už to pomalu ale jistě začíná vadit. Poslední dobou začal řešit i to, jak vařím, jak to dělala ona a jak já. Bojím se, že to dlouho nevydržím. Nevím, jak z toho ven. Mám Luboše i jeho děti ráda, mluvili jsme i o tom, že bychom mohli mít dítě spolu, ale nechci pořád žít ve stínu jeho zemřelé ženy.
Kristýna
Názor odborníka: Zkuste nastínit změny
Dobrý den, Kristýno, říkám si, co se to ve vašem vztahu s Lubošem změnilo? Píšete, že zpočátku byl vztah úžasný, ale teď naráží na překážky. Napadá mě, jestli se toho tolik změnilo na Lubošově chování, nebo je změna spíš v tom, jak vnímáte celou situaci? Už jste spolu nějakou dobu, tak nejspíš ve vztahu začínáte myslet více na své potřeby (což je myslím přirozené) a všímáte si věcí, které vám dříve nevadily. Zkuste se zamyslet nad tím, co je ve vašem vztahu pořád stejné jako na začátku – kolik takových věcí je? Jaké jsou projevy toho, že vás má Luboš opravdu rád? Změní se pro vás něco, když se na tyto věci budete více soustředit?
Zkuste se také zamyslet nad tím, jakou míru vzpomínek a upomínek na manželku ještě budete považovat za přijatelnou a co už je pro vás moc. Bez toho, abyste s Lubošem o všem mluvila, změna možná nebude. Nevyčítejte, mluvte o svých pocitech, včetně obav, že už to možná dlouho nevydržíte. Zkuste nastínit ty změny, které byste chtěla udělat. Navrhněte třeba i to, že je můžete provádět postupně. A vzhledem k tomu, že může jít o opravdu těžké téma ke komunikaci, nebojte se obrátit ani na odborníka, který by vám dvěma pomohl ujasnit si očekávání od vztahu. Držím palce.
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. února 2014. Anketa je uzavřena.
