Jak jsem si ještě nedávno libovala v tom, že jsem sama, nezávislá, nemusím na nikoho brát ohled, můžu si prakticky dělat, co chci, tak najednou jsem svůj bezstarostný život začala nenávidět. Všechny mé kamarádky, které byly ještě před pár lety svobodné a bezdětné stejně jako já, si našli životní partnery a začaly rodit děti. A já pořád nic.
Když bylo nejhůř, objevil se on
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
A jak to tak bývá (a nejen v pohádkách), objevil se mladý muž, který se do mě zamiloval a já do něj. O tři roky starší Milan se čtyřletou dcerou Sofinkou. Narazili jsme na sebe v cukrárně, kde jsem byla za kamarádkou, jíž ta cukrárna patří. Sofince spadla zmrzlina na nové tričko a byla z toho tak nešťastná, že mi to prostě nedalo a pomohla jsem jim tričko vyčistit. Milan mě pak pozval na kávu. Měla jsem pocit, že se známe roky. Moc hezky jsme si povídali a také mi imponoval jeho vztah k dceři.
Milan mi hned tenkrát řekl, že s ní žije sám. S její matkou se prakticky neznal, jen se spolu na jednom mejdanu vyspali, pak mu zavolala, že je těhotná, ale že je pozdě na to, aby šla na potrat. Ani jeden druhého nechtěl, Milan tedy té ženě slíbil, že jí bude pochopitelně na dítě přispívat. Jenže po porodu se matka dítěte zřekla, naštěstí ho uvedla jako otce a Milan se rozhodl, že se o dítě postará. Pochopila jsem, že byl v podobné situaci jako já. Najednou měl pocit prázdného života a dítě mu mělo pomoci ho naplnit. A povedlo se. Říkal mi, že je s malou neskonale šťastný.
Byla jsem z těch dvou naprosto unešená. Krásná dvojice a já zatoužila k nim patřit. Naštěstí si Milan řekl o mé telefonní číslo a pak už to šlo samo. Začali jsme se stýkat, Milan často na naše schůzky bral i Sofinku a já si oba zamilovala. Po víc jak půl roce jsem svůj byt pronajala a nastěhovala se k Milanovi a jeho dceři.
Žili jsme jako rodina
Začali jsme žít jako rodina, máma, táta, dítě. Byla jsem najednou tak šťastná a spokojená a doufala, že to bude trvat věčně. K tomu úplně největšímu štěstí mi chybělo vlastní mimčo, ale věřila jsem, že i to jednou bude.
S Milanem jsme si jako ostatní rodiče rozdělili služby, kdo bude se Sofinkou chodit do školky, na kroužky, kdo ji bude vyzvedávat. Do té doby Milan využíval různé paní na hlídání a říkal mi, že to občas byl docela horor. Bohužel Sofinka nemá ani babičku, ani dědečka. Naštěstí moji rodiče si ji zamilovali.
Náš spokojený život trval dlouhé měsíce a já věřila, že tak tomu bude pořád. Také v práci jsme byli celkem spokojení. Pracuji jako vedoucí finančního úřadu a Milan byl spolumajitelem malé PR agentury. Jenže na konci loňského roku zjistil, že ho kamarád, se kterým měl agenturu, okrádá, firmu prakticky tuneluje a ta pak během měsíce zkrachovala. Najednou byl bez peněz, po uši v dluzích a přišel o nejlepšího kamaráda, kterému důvěřoval. Ani si netroufám tvrdit, co ho ranilo víc.
Milan je na dně a my s ním
Milan se zhroutil. Propadl hrozným depresím. Aby se dostal z dluhů, prodal chalupu po rodičích, místo, na kterém mu moc záleželo. Snažila jsem se mu já i moji rodiče pomáhat, ale Milan byl na dně a odmítal se od něj odrazit. Novou práci si nehledal, jen seděl doma a zíral do zdi.
Pak začal pít, přestal o sebe dbát, ztratil zájem o mě i o svou dceru. Ale co je vůbec nejhorší, z milého a jemného člověka se stal hulvát, který nejde pro sprosté slovo daleko. Dcera se ho bojí a mně začíná být protivný. Chápu, že situace, do které se pomalu ze dne na den dostal, pro něj musí být hrozná, ale nechápu, proč se nesnaží něco dělat. Vždyť mu všichni nabízíme pomoc. A on místo toho, aby ji přijal, je hnusný a ubližuje nám.
Před pár dny mi máma řekla, ať odejdu, že to nemá cenu. Třeba když budu pryč, vzchopí se a bude se snažit se sebou něco udělat. Takhle nemusí, protože já se o všechno postarám. Jenže já nevím, jestli je to správné. Mám ho pořád moc ráda, je tady ale i Sofinka, která se teď na mě moc upnula. Co by s ní bylo? Já na ni nemám žádné právo, pro úřady jsem úplně cizí člověk. Nemá ani žádné jiné příbuzné, kteří by si ji mohli vzít k sobě.
Jsem opravdu zoufalá, ale něco udělat musím.
Simona
Názor odborníka: Umožněte Milanovi ventilovat emoce
Dobrý den, Simono, váš příběh je silný a chápu, že jste měla jiné představy o jeho pokračování. Do života vám a vaší rodině z ničeho nic vstoupila krize přítele a zásadně ho tak ovlivnila. Dovedu si představit, jak moc důležitá jste nyní pro Sofinku, která nikoho jiného nemá a je vděčná za vaši přízeň a lásku.
Píšete, že popsaná situace trvá od konce minulého roku. V případě vašeho přítele jde nejen o existenční krizi danou finančním krachem a dluhy, ale především ztrátu nejlepšího přítele. V jistém smyslu Milan truchlí, neboť přišel o blízkého člověka. Najednou se musí vyrovnávat s příliš velkou zátěží a běžné strategie zvládání nestačí. Máte samozřejmě možnost odejít a jeho krizi dále nesdílet. Je ovšem otázkou, zda to chcete.
Píšete, že ho máte moc ráda a je tu také Sofinka. Pokud vám na Milanovi opravdu záleží, můžete mu ještě dát čas a pokusit se nabídnout mu pomoc. V první řadě by měl vyhledat odbornou pomoc, aby se jeho krize nestala chronickou. Depresivní stavy a alkoholové období by neměly trvat příliš dlouho. Nic nepokazí telefonátem na linku důvěry, návštěvou krizového centra či rovnou psychoterapií.
Váš přítel už nyní nemá pravděpodobně sílu hledat sám řešení, vidí zúženě a běžné rady prostě v takových chvílích nefungují. Vy sama a vaše rodina mu můžete také pomoci, a to svým přístupem a nekritizujícím přijetím. Váš přístup může ovlivnit mnoho a vyžaduje vyhnout se zlehčování ("to nic není, to tě přejde"), odmítání, popírání a moralizování. Píšete, že mu nabízíte pomoc, a on ji odmítá.
Chybou blízkého okolí bývá touha po okamžitém řešení s tendencí dávat rady "jak na to" případně nucení řešení ("musíš", "nesmíš", "okamžitě", "nikdy"). Tento direktivní přístup nepomáhá, naopak. Vhodná pomoc vašemu příteli vyžaduje také velkou dávku empatie. Potřebuje pochopení a zároveň ujištění, že má právo se cítit tak, jak se cítí. Nemusíte s ním vždy souhlasit, stačí, když mu dáte najevo přijetí a akceptujete jeho pocity. Podávání laciných a povrchních instrukcí typu "musíš zatnout zuby", "musíš ten smutek překonat vůlí" může krizový stav přítele ještě zhoršit a prohloubit jeho nedůvěru.
Dalším důležitým momentem při pomoci je umožnit Milanovi ventilovat emoce. Píšete, že se z něj stal hulvát. Je třeba s tím počítat, nezaleknout se a dát volný průchod emocím. A pokud to půjde, chránit Sofinku před těmito stavy, neboť pro ni to může být zbytečná a těžko pochopitelná zátěž. Není toho málo, co můžete udělat, a já mám ještě potřebu vám říci, že krize vašeho přítele je vlastně krizí, kterou teď sama žijete.
Možná i vy potřebujete nějakou podporu. A jelikož od přítele ji nyní čekat nemůžete, i vám doporučuji v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc. Pomůže vám situaci zvládnout, umožní ventilovat také vaše pocity a hledat vhodný přístup. Věřím, že krizi společně překonáte. Přeji hodně sil. Se srdečným pozdravem,
Kateřina Vrtělová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. června 2013. Anketa je uzavřena.
