Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Jany: Rodiče se chovají jako malé děti, už k nim nechci jezdit

  0:48aktualizováno  0:48
Jmenuji se Jana a je mi 45 let, jsem vdaná a mám dvě téměř dospělé děti. Od rodičů jsem odešla už hodně dávno, ale vždycky jsem se domů ráda vracela. Poslední dobou je to s nimi ale hrozné, už se mi k nim ani nechce jezdit.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Jsem jedináček, rodiče byli ještě hodně mladí, když jsem se narodila. Ne jako dnes, kdy se ženám první dítě rodí pomalu ve čtyřiceti, mé mámě bylo tenkrát necelých dvacet let a tátovi jen o tři roky víc.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Měla jsem krásné dětství, rodiče byli hodně akční, byla s nimi velká legrace. Vzpomínám si na babičku, jak vždycky říkala, že jsme všichni tři jako děti, že nikdy neví, kdo z nás je vlastně ten dospělý a kdo dítě. Pamatuji si na spoustu skopičin, co jsme společně vyváděli. I když si rodiče moc přáli další dítě, nepovedlo se to a já zůstala sama. Taky jsem chtěla sourozence, ale na druhou stranu jsem se měla fajn i bez něj, rodiče mi ho dostatečně vynahradili.

Pak jsem dospěla, poznala svého muže Tondu a ve dvaadvaceti se vdala. Postavili jsme si s mužem domeček nedaleko od našich, jen ve vedlejší vesnici. Po nastěhování se nám narodila dvojčata Marek a Kristýna. Dnes jim je 17 let. Moje děti si nemohly přát lepší babičku s dědečkem. Naši, i když už o pár desítek let starší, si svou novou roli opravdu užívali. Děti zbožňovali a hodně se jim věnovali. Pomáhali nám, jak se dalo.

Důchod vše změnil

Vše bylo takzvaně zalité sluncem, dokud rodiče nešli do důchodu. První byl táta. Bohužel musel, i když si představoval, že bude přesluhovat, šéf mu dal jasně najevo, že v den, kdy bude mít nárok na důchod, musí také skončit. Otec to bral jako největší potupu. A také to hodně poznamenalo jeho chování. Postupně se z něj stal zapšklý dědek. Už s ním není žádná legrace jako dřív.

A co je nejhorší, nejvíc to odnáší moje máma. Táta si na ní zpočátku vyléval zlost a teď s ní už normálně v klidu nepromluví. A maminka se pomalu ale jistě mění k jeho obrazu. Hádky jsou u nich na denním pořádku. Kdykoliv přijdu k nim na návštěvu, nejdřív mě odchytne máma a už ve dveřích mi vykládá, co jí táta provedl, jak jí s ničím nepomůže, jak by nejradši jenom jedl, válel se na gauči u televize, a když si mu dovolí něco vytknout, tak se sebere a jde do hospody.

Já ji uklidňuji, že to určitě není tak hrozný, jak mi to vykládá, že přece není možný, aby se zrovna oni dva, se kterými byla radost trávit čas, takhle změnili v protivnou bábu a dědka.

Když se vypovídá máma a já jdu pozdravit tátu k němu do pokoje (oni už spolu nemůžou být ani v jedné místnosti), tak slyším prakticky to samé v otcově podání. Jak je máma protivná ženská, jak mu pořád něco vyčítá, jak mu ani nedopřeje si v klidu užívat důchod, vyčítá mu, že se jde podívat za kamarády.

Už mám toho jejich lamentování a stížností dost. Nechápu, co se s nimi stalo. Vždyť to byli vždycky takoví pohodoví lidé. Byla s nimi legrace, jeden pro druhého měli pochopení. Nepamatuji si, že by se někdy pohádali. Samozřejmě občas to u nás taky zajiskřilo, ale trvalo to jen chvilku. Většinou táta přišel za mámou se zkroušeným obličejem, pomrkával na mě a prý: Jani, že už se maminka nezlobí? A já říkala, to tatínku nevím, podíváme se. Máma se naoko mračila a my se na ni s tátou vrhli a lechtali jsme ji, dokud se nezačala smát. Takové jsou moje vzpomínky na skvělé rodiče. Jenže poslední dobou mi je zastiňují dva rozhádaní starci.

Nepřijdu, máma mi volá

Už jsem našim několikrát řekla, že se chovají jako malé děti, že už mám jejich žabomyších sporů plné zuby. Místo aby si užívali společných chvil, tak si krátí život hloupostmi. Jeden čas jsem k nim přestala chodit. Už jsem totiž na návštěvy zůstala sama. Manžel to dávno vzdal a dvojčata mi nedávno řekla, že dokud se babička s dědou budou takhle chovat, tak je tam nikdo nedostane. Můžu se jim divit? Nemůžu.

Jenže najednou mi máma začala volat a stěžovat si na tátu, co jí zase provedl. Než poslouchat její nářky v telefonu, protože mi pochopitelně volala během pracovní doby a já ji několikrát musela přerušit, pak jsem si zase vyslechla, že pro ni nemám pochopení, tak raději budu chodit k nim.

Ale i moje trpělivost má své meze. Už fakt nevím, co mám dělat.
Jana

Názor odborníka: Oba si z vás dělají spojence proti druhému

Milá Jano, odchod do důchodu je jedním z mnoha životních milníků. Kromě ukončení pracovní činnosti důchod přináší nová témata, která si člověk v pracovním procesu nemusí uvědomovat. Jsou jimi stáří, ubývání sil, strach z nemocí, smrti a další. Za neshodami vašich rodičů tedy můžou být daleko hlubší, nevyslovené myšlenky, kterými se mohou zabývat.

Vypadá to, že si z vás oba rodiče chtějí udělat spojence proti tomu druhému. A zatím to pro ně děláte. Vyslechnete všechny jejich stížnosti od jednoho, pak od druhého. Jenže se pak nemůžete divit, že vám již dochází trpělivost. Nejde totiž jen o to, že máma volá a vy ji posloucháte. Člověk, o kterém tak ošklivě mluví, je váš táta. A pokud máte ráda mámu i tátu, nejde moc dělat spojence oběma. Nehledě na to, že vy s tím nejspíš nic neuděláte.

Je pochopitelně těžké se dívat, jak se vám rodiče mění a jak se k sobě chovají. Bohužel není ve vašich silách to vyřešit za ně. Jste jen jejich dcera. Můžete jim doporučit párovou terapii, můžete jim sdělit, jak je pro vás náročné se dívat na to, jak si ubližují. Z vašeho pohledu si krátí život hloupostmi. Tak se ovšem rozhodli sami. Změnu mají ve svých rukou. Pokud máte dojem, že se chovají jako malé děti, nemusíte s nimi hrát jejich hry a nemusíte se nechat zatahovat do jejich žabomyších válek. Samozřejmě pak mohou přijít jejich výčitky, že pro ně nemáte pochopení, ale po pravdě, co by si rodiče pod tím pochopením doopravdy představovali? Přeji vám hodně sil.
Markéta Jarolímková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3263

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 30. března 2015. Anketa je uzavřena.

4. Mám dát rodičům najevo, jak mě oba trápí a že bych byla ráda, aby když ne kvůli sobě, tak kvůli mně, navštívili odborníky z manželské poradny? 2187
2. Mám rodičům říct, že k nim přestanu chodit, pokud se nezačnou chovat normálně? 783
1. Mám to vydržet, vždyť jsou to moji rodiče a nikoho jiného nemají? 212
3. Mám k nim rovnou přestat chodit a vyhýbat se jakémukoliv styku s nimi, snad jim to dojde a svůj vzájemný vztah změní? 81
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.