Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S Veronikou jsem strávil necelých pět let. Když jsem ji poznal, žila sama s dvouletým synem pomalu v holobytu. Rodiče ji vyhodili, když zjistili, že je těhotná a hlavně s kým dítě čeká. Nakonec jí pomohla vzdálená stará teta, ke které se nastěhovala. Nějakou dobu s nimi žil i otec jejího dítěte, ale jak jsem z jejího vyprávění pochopil, neklapalo jim to. On měl problémy s alkoholem, byl extrémně žárlivý, až tetě došla trpělivost a Veronice dala nůž na krk, buď odejde on, nebo jdete pryč oba. Neměla kam jít, tak zůstala.
Zhruba rok po synově narození teta zemřela, Veronice byt odkázala, tak měla aspoň kde bydlet. Ale na všechno byla sama, o svém bývalém příteli nic nevěděla. Rodiče ji sice už vzali na milost, občas pohlídali, ale finančně jí nijak nepomáhali. Žila z dávek a občasného přivýdělku, je kadeřnice.
Získal jsem přítelkyni i syna
Naše seznámení bylo celkem kuriózní, vlastně nejdřív jsem poznal Veroničina syna. Schovával se jí v obchodě, až se z toho ztratil a rozplakal. Pomohl jsem mu mámu najít, byla také pěkně vyděšená a já je nakonec oba pozval do cukrárny. Strávili jsme společně krásné odpoledne, ještě jsme byli na hřišti. Když malý Péťa projevil přání mě ještě někdy vidět a Veronika se přidala, nebyl jsem rozhodně proti.
Nakonec to nemohlo dopadnout jinak, než že se z nás tří stala rodina. Miloval jsem Veroniku a o nic méně i malého Péťu. Jsem o víc než deset let starší než Verča, měl jsem za sebou dva nepovedené vztahy, a tak nějak jsem už toužil někde zakotvit. Ale jak mi později řekla moje máma: jak jsi starej, tak jsi blbej. (Mezi námi, i oni mají tak trochu máslo na hlavě.) Ano, byl jsem slepý, zamilovaný a měl jsem extrémně ochranitelské pudy. Když jsem viděl, v čem Veronika s klukem žije, rozhodl jsem se, že to dám do pořádku.
Do bytu jsem nasypal statisíce
Já sám bydlel v pronájmu, ten jsem pustil, nastěhoval se k Veronice a vrhl jsem se do rekonstrukce a nákupů. Měl jsem něco našetřeno a nakonec pomohli i mí rodiče. Stejně jako mně, tak i jim se Veronika líbila a malého si okamžitě zamilovali. Máma už roky toužila po vnoučatech, já se k ničemu neměl a najednou jim dítě spadlo takříkajíc do klína. Až mě překvapilo, že jim nevadí, že není moje. Ale my plánovali, že k Péťovi časem přibude další prcek.
Mí rodiče po nějaké době dokonce přišli s nápadem, že jejich byt je pro ně zbytečně velký, tak co kdyby ho prodali, koupili si menší a nějakými penězi nám přispěli. Jak navrhli, tak udělali. Pár tisícovek jsme dostali darem, ale pár set tisíc jsem si od nich půjčil a postupně jim je splácím.
Během celkem krátké doby (když jsou peníze, jde všechno rychle) se náš (vlastně Veroničin) byt naprosto proměnil. Když jsme měli kolaudaci s kamarády a mými rodiči, máma podotkla, že by Veronika měla zařídit, abych se stal spolumajitelem. A já místo abych se k jejímu návrhu přidal, bylo to ještě v době, kdy by to Veronika ráda udělala, jsem to zamítl.
Chce se vrátit k bývalému
Neuplynulo moc času a Veronika se mi začala měnit před očima. Už pracovala v jednom kadeřnickém salonu, z práce jezdila dřív než já kvůli klukovi, aby ho mohla vyzvednout ze školky. Jenže pak se několikrát stalo, že se opozdila a ze školky volali mně, protože ji nemohli sehnat. Vymlouvala se, že se zdržela v práci, trvalá nedržela, barva se nechytala. Já tomu nerozuměl, tak jsem jí věřil. Už nebyla tak milá jak dřív, častěji jsme se hádali. Když jsem mluvil o dítěti, odbyla mě, že teď rozhodně ne, když chodí konečně do práce a má nějakou volnost, tak se dobrovolně neuváže na to být zase doma.
Veronika totiž potkala svého bývalého, Péťova otce, a začala se s ním opět scházet. Já se to dozvěděl jako poslední. Postavila mě sama před hotovou věc, že už mě nemiluje a chce, abych se odstěhoval. Petrův otec se k nim nastěhuje. Ona ho prý nikdy nepřestala milovat a ví, že on je ten pravý.
To mi řekla před týdnem. Zatím jsem se neodstěhoval, mám u ní trvalé bydliště, vyhodit mě jen tak nemůže. Navíc jsem do bytu nasypal statisíce a ona se mi vysmála, kde jako mám důkaz. Štve mě i to, že přijdu o kluka, beru ho jako by byl můj a vím, že já bych pro něj byl mnohem lepším tátou než jeho vlastní otec.
Luboš
Názor odbornice: Péťu zřejmě ztratíte
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Luboši, váš příběh naznačuje, že stará dobrá instituce manželství nepatří do starého železa. Chrání totiž zúčastněné aktéry, aby jim takříkajíc nezbyly jen oči pro pláč, když se ten druhý z páru rozhodne odejít. A když ne rovnou manželství, hodí se uzavřít alespoň základní smlouvu, investujete-li finance do majetku toho druhého.
Ohledně majetkových záležitostí byste se mohl obrátit o radu k právníkovi. Ten s vámi probere, zda máte nárok na nějakou kompenzaci. Zpracování citové újmy však bude na vás samotném, ačkoliv i zde se můžete obrátit o pomoc k odborníkovi - psychologovi. Za vás ji sice nevyřeší, ale nebudete v té šlamastyce aspoň tak úplně sám.
Když to dopadne dobře, podaří se vám tuto nepříjemnou zkušenost zaintegrovat do své osobnosti, aniž byste začal nenávidět paušálně všechny ženy. Třeba budete trochu opatrnější při navazování dalších vztahů a zdrženlivější při plánování toho společného. A budete si lépe vědět rady, jak se společnými i vlastními financemi.
Malého Péťu zřejmě ztratíte, není moc možností, jak udržet vztah s dítětem, které není vaše ani jste si jej neosvojil, když si to po rozpadu vztahu jeho matka nepřeje. Je to smutné pro vás, ale více pro malého Péťu, tomu chybí váš dospělý rozum, kterým by si to mohl alespoň trochu zdůvodnit.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 13. srpna 2018. Anketa je uzavřena.
