Společně s rodinami svých dcer žiji v domě, který jsme postavili s manželem. Jsem už i babičkou. S mladými si rozumím, máme každý svůj vlastní byt. Jeden druhého neomezujeme, když chceme být spolu, jsme spolu, když ne, má každá rodina své soukromí. Myslím si, že je to tak správné. Ráda dcerám pomůžu, zároveň jsem ráda, že si mohu po práci zalézt k sobě a odpočívat.
Už jsem nechtěla být sama
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Manžel zemřel nečekaně před deseti lety. Byla to pro mě i dcery rána, ale musely jsme se s jeho smrtí vypořádat. O tom, že bych někdy měla jiného muže, jsem nepřemýšlela, manžel byl láska mého života a o nikoho jiného jsem nestála.
Jenže jsem nedokázala být stále sama, i dcery mě přesvědčovaly, že jsem pořád ještě mladá na to, abych do smrti jen vzpomínala na tátu a neužívala si života. Po šesti letech od manželovy smrti jsem potkala jednoho muže, žil dost daleko od nás, a tak náš vztah byl jen na dálku. Viděli jsme se zhruba jednou za 14 dní, buď přijel on ke mně, nebo já k němu. Jinak jsme si psali a volali. Byl moc fajn, cítila jsem se s ním hezky, byla jsem šťastná, ale časem náš vztah vyšuměl, tak jsem to ukončila. Byli jsme spolu téměř dva roky.
Rok poté jsem potkala svého současného přítele. Známe se už od základní školy, tenkrát jsme spolu kamarádili, ale dlouhá léta jsme se neviděli. Karel žije sám v sousedním okrese, je rozvedený a má dvě dcery.
Mám ho pořád za zadkem
Zpočátku to vypadalo docela idylicky, první měsíce se hodně snažil, leccos u mě vylepšil, ale čím dál víc si myslím, že jsme si dost dobře nestanovili pravidla a že na to doplácím. Přítel je u mě prakticky denně. Nemám prostor, abych trochu víc uklidila, nebo byla jen tak sama s knížkou, nebo byla na zahrádce tak dlouho, jak chci já. Pořád za mnou chodí, chce, abych se mu věnovala. Nemám chvíli klidu.
Mám pocit, že tu mám denně návštěvu, která ode mě čeká, že se jako hostitel přizpůsobím. Párkrát jsem na to zavedla řeč. Ujistil mě, že mu to nevadí za mnou jezdit, že mu je u mě líp než u sebe doma. Podotýkám, že má kde bydlet, nemá zapotřebí to dělat kvůli tomu, aby měl kam hlavu složit. Je podnikatel, vydělává si asi dost, jeho dům je nesrovnatelně luxusnější, ale já tam prostě nejsem doma, jsem doma tady. Je to tam velké, smutné a prázdné.
Máme každý i jiné zájmy. Já ráda vařím, peču či se věnuji zahrádce. Nic z toho ale Karla nezajímá. Občas se mi dokonce snaží moje záliby rozmlouvat. Navíc i vkus máme každý jiný, on má rád jiné písničky, jiné filmy, knížky, má i odlišné názory na různé věci než já.
Také často kritizuje moje děti i to, jak se k nim chovám, prý se jim neustále podřizuji. Nám to ale vyhovuje, jak to máme zavedené, a jemu vlastně do našich vztahů nic není. Vyčítá mi, že jsem na děti a domov zbytečně fixovaná, že to přeháním, ale já nemůžu teď po padesátce ze dne na den upřednostnit cizího chlapa před vším, na co jsem byla doposud zvyklá.
Holky už ke mně ani nechodí, když je tam Karel, dřív přiběhly i několikrát denně třeba kvůli drobnostem, jen tak prohodit pár vět, teď je i několik dní nevidím. Vím, že se jim Karel nelíbí, ale nechtějí mi ho kritizovat.
I kamarádky ke mně tak nějak přestaly chodit. Když tu byly naposled, připravil nám občerstvení a seděl vedle v kuchyni. Slyšel každé slovo, co jsme si řekly a my si tak nemohly ani bez zábran popovídat. Bohužel tohle už je hranice, za kterou jsem se dostala proti své vůli. Když chci někam na návštěvu mimo místo bydliště, hned se nabízí, že mě sveze nebo přiveze, i když mi jede autobus.
Už si pomalu nemůžu ani dojít na nákup, stále mě chce všude doprovázet. Jenže já to nemám ráda. Chci se po obchodech procházet sama, jít tam, kam chci. Také na mě často čeká po práci před firmou. Kolikrát mám chuť zmizet někudy zadem.
Nejsem ani chvilku sama
Mockrát jsem mu řekla, že chci být sama, že jsem už tak zvyklá, on se pak omluví, stáhne se, ale po pár dnech jsme na tom stejně jako dřív. Kolikrát se u mě objeví nečekaně, třeba v osm večer zazvoní, co dělám, že si říkal, že bychom se mohli třeba spolu dívat na televizi. A já nemám srdce ho vyhodit, říct mu třeba, že si čtu a na žádnou televizi náladu nemám.
Já ho vlastně mám docela ráda, často mi s ním je fajn, ale chtěla jsem mít blízkého člověka na hezké věci v životě, ne na ty úplně každodenní a všední. Jít někam, jet někam, posedět s někým, vlastně mít známost na volné dny, ne na úplně každý den. To už nechci, to jsem měla v manželství s mužem, kterého už žádný jiný nenahradí.
Anna
Názor odborníka: Zatím není třeba říkat ano či ne
Milá Anno, píšete „mám ho docela ráda, je mi s ním fajn“. Fajn je vám i s dcerami a jejich rodinami, máte je ráda víc než docela, docela ráda máte jistě více lidí než jen Karla, co přesněji vás k příteli poutá? Co byste bez něj neměla?
Zdálo se mi, že mezi řádky čtu o vaší snaze (i v této věci) vyhovět rodině. Najít si partnera, abyste na ní nebyla emočně závislá, co nejdřív, dokud jste stále mladá, ale zároveň se už na nikoho nevázat jako na manžela, pro dcery jediného a nenahraditelného tátu. A možná také tuším obavu, že když nakonec „vyšumí“ všechny vztahy, na stáří zůstanete opravdu sama. Ale to jsou jen mé dohady.
Na každý pád si myslím, že na konečné rozhodnutí je brzy. Jsou před vámi menší rozhodnutí. Zatím není třeba říkat vztahu ano, nebo ne. Předtím bude dobré naučit se to říkat v jednotlivých každodenních situacích.
„Karle, teď už bych si ráda četla, nech mě chvíli, prosím.“ „Ne, nejezdi, na televizi se budu dívat s dětmi. Přijeď raději zítra a zajdeme třeba do kina.“ „Karle, mohla bych tě poprosit, abys mi dal předem vědět, než zazvoníš u dveří? Znáš mě, špatně nesu nečekané návštěvy, i když jsi to ty...“ Pokud Karel půjde vašim představám o partnerství vstříc, možná přestane být vaše dilema aktuální. A kdo ví, postupně třeba přirozeně pocítíte potřebu těsnějšího vztahu. Pokud to nepůjde, bude rozhodování jednodušší a navíc konečný verdikt nezůstane čistě na vás. I Karel bude moct zvážit, zda takovýto vztah je tím, co si představuje na další měsíce, roky, desetiletí života.
Andrea Platznerová, Psychologie.cz
Co mám pode vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. července 2015. Anketa je uzavřena.
