Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Na vlastní nohy jsem se postavila už v osmnácti. Musela jsem, rodiče mě po maturitě odmítli podporovat. Prý si mám najít práci a začít vydělávat. Jejich povinnosti dovršením mé zletilosti skončily. Neměla jsem jim to za zlé, naši byli fajn, ale měli své zásady.
Nejen že oba vyrostli v dětském domově, kde se poznali, a odmala se tak museli s životem prát sami bez jakékoliv podpory od rodičů, zároveň nás bylo doma hodně. Mám pět sourozenců a jsem nejstarší. Odešla jsem z domova brzy a nikdy jsem rodičům jejich přístup nevyčítala.
Nenašla jsem toho pravého
Na jednu stranu bylo fajn, že jsem se mnohem dřív než moji vrstevníci dokázala o sebe postarat, na druhou to byl můj hendikep. Stala se ze mě natolik nezávislá žena, že ze mě muži měli strach, jak jsem postupně zjišťovala. Oni chtěli submisivní hospodyňku, ne emancipovanou ženu s vlastními názory. Jenže i já měla náročné představy a požadavky na muže, se kterým bych chtěla jednou zestárnout.
Roky plynuly a žádný vhodný partner nikde. Nouzi o muže jsem neměla, ale nikdy to nesedlo z obou stran. Už se pomalu smiřuji s tím, že zůstanu sama. Naštěstí mám díky svým sourozencům hodně neteří a synovců, často se se všemi vídám. Vlastní děti už nejspíš nikdy mít nebudu.
Navíc jsem se před několika měsíci zamilovala do manžela kolegyně z kanceláře. U čtyřicetileté ženské to asi vypadá divně, že víceméně platonicky obdivuje nějakého muže, ale je to tak. Poprvé jsem ho viděla zhruba před půl rokem. Naše firma slavila kulaté výročí působení na trhu a šéf pro své zaměstnance uspořádal party. Mohli jsme si vzít i své partnery. Já šla s nejmladším bratrem, je tak trochu nesmělý, tak jsem doufala, že se třeba zakouká do nějaké mladší nezadané kolegyně, kterých máme v práci opravdu hodně.
Místo toho jsem se zakoukala já, a to rovnou do ženatého muže. A ještě ke všemu muže kolegyně, která sedí se mnou v kanceláři. Vždycky jsem si především kvůli jejím řečem myslela, že je to ztracená existence, naprosto neschopný chlap. Ivana nás už roky „baví“ historkami o tom, jaký je, vykládá každou podrobnost z jejich vztahu, stěžuje si na něj, nemá problém mluvit o věcech, které by si měla nechat pro sebe. Už nějakou dobu jsem se ji snažila neposlouchat, i když to bylo hodně těžké, kolikrát jsem i z kanceláře odešla, bylo mi to čím dál víc trapné. Proto jsem byla na něj dost zvědavá. A byla jsem hodně překvapená.
Jsme na stejné vlně
Zaujal mě na první pohled. Sice žádný typ prvoplánového krasavce, ale má své kouzlo, tedy alespoň na mě zapůsobilo. Už vím, co znamená, že se člověku kvůli někomu jinému podlomí kolena. Přesně to jsem zažila. Ten večer jsme si hodně povídali, Ivana si ho prakticky nevšímala a on mi připadal takový ztracený. Bavili jsme se o všem možném a zjišťovali jsme, že máme hodně společného. Nakonec jsme si na sebe dali kontakt, důvodem byla kniha, kterou mi doporučil a slíbil, že mi na ni pošle odkaz.
Od té doby na Pavla pořád myslím, sem tam si napíšeme, pochopitelně Ivana nic neví. A já z toho všeho, co si píšeme, poznávám, jaký ve skutečnosti je, a tak nějak cítím, že s ním bych chtěla prožít něco víc než jen vztah po e-mailech. Kdoví, třeba je to ten muž, na kterého už roky čekám. Je jiný než všichni ti, se kterými jsem kdy měla vztah. Jsme spolu na stejné vlně. Několikrát jsme se potkali, šli jsme na procházku a sednout si do kavárny. Nikdy jsme nemluvili o tom, že by se náš vztah posunul do jiné roviny. Ale cítím, že on to nejspíš vnímá jako já.
Vůbec nevím, co mám dělat. Na rovinu, Ivana mi je tzv. ukradená, nemám vůči ní žádné zábrany, ale jsme kolegyně, sedíme spolu v jedné kanceláři, a kdyby to prasklo, musela bych asi z práce odejít. Také se bojím, jestli si třeba něco ve vztahu k Pavlovi nenamlouvám. Co když mě bere jen jako spřízněnou duši? Navíc jsme se nikdy o Ivaně nebavili, on ani neví, co o něm v kanceláři vykládá.
Helena
Názor odbornice: Dala bych přátelství s Pavlem šanci
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Heleno! Popisujete své okouzlení manželem kolegyně. Prozatím váš vztah nepřekročil meze přátelství. Píšete, že jste smířena s tím, že nejspíš zůstanete bezdětná. To Vám přináší výhodu, že nemusíte nikam spěchat. Dala bych přátelství s Pavlem šanci, postupem času se ukáže, kam dále bude směřovat. Tušíte, že Pavel nemusí Vaše fantazie o erotickém vztahu sdílet, třeba jen hledá spřízněnou duši. Obávám se, že kdybyste Pavlovi prozradila, co cítíte, a on by Vaše city nesdílel, mohla byste o něj přijít. Píšete, že byste ráda partnerský vztah. Předpokládám, že netoužíte být jen něčí utajená milenka. Proto by bylo dobré porozhlédnout se po partnerovi, který bude pouze Váš. Tak se vyhnete nepříjemnému dělení se o partnera, na které nasedají nevyhnutelné milenčiny pocity frustrace.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. dubna 2017. Anketa je uzavřena.
