Už od dětství jsem měla přísnou výchovu, rodiče jsem poslouchala na slovo a tak nějak mi to přišlo normální, že mají vždy a ve všem pravdu. Na základní škole jsem neměla moc kamarádů, bydleli jsme na vesnici a já hned po škole pospíchala domů pomáhat.
Jsem jedináček, rodiče dlouho nemohli mít děti, narodila jsem se, když už ani nedoufali, že vůbec dítě mít budou. Mámě bylo tenkrát téměř 38 let, táta je o tři roky starší. Možná to všechno mělo vliv na to, jak mě vychovávali, nic jsem nemohla, o všem museli mít přehled.
Život ve městě
Změna nastala, když jsem končila základku. Zemřela babička a ve městě po ní zůstal prázdný byt, který táta zdědil. Naši se tedy rozhodli, že půjdeme bydlet do města. Bylo to hlavně kvůli mně, aby mě měli pod dohledem. Ve městě jsem začala chodit i na střední školu. Domek, kde jsme dosud bydleli, si rodiče nechali, akorát se zbavili králíků a slepic a jezdili jsme tam na víkendy. Neměli jsme to daleko, necelých 50 kilometrů.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Přestěhováním a nástupem na střední školu jako by mi narostla křídla. Měla jsem mnohem míň povinností a také jsem získala nové přátele. Tolik jsem toužila si užívat i městský život, chodit do kina, s kamarádkami jen tak courat. Jenže naši byli neoblomní, každý den jsem musela být do sedmi, maximálně osmi večer doma. To trvalo až do mých osmnáctin. Pak jsem si začala dělat, co jsem chtěla. A podle toho to i dopadlo. S odřenýma ušima jsem udělala maturitu. Zamilovala se a utekla z domova. Našla jsem si práci a rodičům jsem jen občas zavolala, že žiju.
Nevhodný partner
Když mi bylo 20 let, poznala jsem Marka. Do měsíce jsem s ním otěhotněla. Rodiče byli v šoku, máma i přesto, co sama prožila, mě přesvědčovala, ať si dítě nechám vzít. Já neposlechla, dítě jsem moc chtěla, byla jsem navíc zamilovaná. Vzali jsme se, rodiče mi na svatbu nepřišli. Varovali mě, že můj muž není dobrý chlap. Já jim pochopitelně nevěřila. Jenže měli pravdu, Marek pil, hrál karty, měl dluhy. Do práce víc nechodil, než chodil. Každou chvíli u nás zvonili vymahači.
Když jsem konečně sebrala odvahu, že od něj odejdu, zjistila jsem, že jsem zase těhotná. Trvalo další dva roky, než jsem požádala o rozvod a manžela opustila.
Jenže jsem neměla kam jít. Zpočátku jsem bydlela tak různě po kamarádkách, které byly ochotné mě na pár dní a dokonce i týdnů vzít k sobě. Jenže to nebylo řešení. Nakonec jsem poprosila o pomoc rodiče, jestli bych mohla k nim. Myslela jsem, že mě třeba nechají bydlet v domku na vesnici a sami zůstanou ve městě. Jenže oni mi dali na výběr, buď budu bydlet s nimi, v žádném případě sama, nebo mám smůlu.
Život s podmínkami
Neměla jsem jinou možnost, než na jejich podmínky kývnout. Rodiče tak se mnou teď žijí v domku, do bytu jsme se všichni nevešli. Nevím, jestli mě chtějí trestat, ale stala jsem se pro ně levnou námezdní silou, starám se o dům, domácnost, zahradu, vařím, peru. Do toho pochopitelně mám na starost i děti.
Moje matka chce odpuštěníMatka se rozhodla žít na náš úkor. Když to nevyšlo, vrátila se. A chce po nás, abychom jí odpustily.  |
Rodiče všechno financují. Svůj rodičovský příspěvek a přídavky na děti jim musím odevzdat. Nemám nic. Na druhou stranu musím uznat, že moje děti jsou šťastné, jako babička a dědeček rodiče fungují bezvadně. Já mám ale hrozný život.
Když jsem protestovala, že život s nimi je jako očistec, bylo mi řečeno, že si můžu za všechno sama, kdybych je poslechla, tak jsem takhle neskončila. Jednou mi táta dokonce řekl, že můžu jít, ale děti jim nechám.
Jsem nešťastná, připadám si jako ve středověku. Vím, že jsem udělala spoustu chyb, ale nejsem už malá holka, abych musela ve svém věku poslouchat rodiče na slovo.
Michala
Názor odborníka: Zkuste si položit otázky
Dobrý den, Michalo, kladu si otázku, zda to někdy bylo malinko „jinak“. Byli někdy rodiče snesitelnější? Ocenili vaši samostatnost, úsilí a iniciativu? Ocenili vás někdy jako dospělou? Pokud ano, zkuste hledat cesty k tomu, aby se vytvořily podobné podmínky jak tehdy.
Nemohu vám poradit, „co dělat“, jakékoli rozhodnutí je vždy jedinečné rozhodnutí daného člověka, ale zkuste si odpovědět na následující otázky a třeba bude vše snesitelnější. Když se pořádně zamyslíte, které vaše vlastnosti vás dělají v očích rodičů „nekompetentní vést vlastní život“?
Mají v rukou něco, proč by dostali děti svěřené do péče, když říkali, že vy můžete odejít, ale děti si nechají? Je možné na sobě něco změnit? Které vlastnosti rodiče cení, za co vás někdy pochválili? Dokázala byste finančně vyjít sama z těch peněz, které máte nebo můžete získat? Co vlastně skutečně chcete, kdybyste se mohla „svobodně rozhodovat“? Co vám rodiče mohou udělat nejhoršího, když odejdete? Jak dlouho to v rodině ještě vydržíte? Je tato situace pro děti skutečně ta nejlepší nebo jim třeba i nějak ubližuje?
Věřím, že po zodpovězení těchto otázek a současně vás taky třeba napadly další, se situace projasní a já vám k vašemu rozhodnutí držím pěsti.
Stanislava Ševčíková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 31. srpna 2015. Anketa je uzavřena.
