Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Mariky: Jakmile začnu mluvit o svatbě, přítel stočí řeč jinam

  0:22aktualizováno  0:22
Nedávno jsem v nějakém časopise četla příběh mladého muže. Během čtení jsem měla chvílemi pocit, že to psal můj přítel. Ten mladý muž se pozastavoval nad tím, že jeho přítelkyně, se kterou žije již několik let, najednou touží po svatbě.
Snoubenci. Ilustrační foto

Snoubenci. Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Nechápal, co to do ní vjelo. Celá léta si spokojeně žijí v jedné domácnosti, shodnou se prakticky na všem. A najednou zničehonic se nutně musí vdávat.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

A to je i můj případ. S přítelem jsme spolu deset let. Seznámili jsme se v prvním ročníku na vysoké. Oba jsme stejně staří, studovali jsme stejnou školu i obor. Bylo nám dvacet, když jsme se poznali. Oba nejsme z Prahy, bydleli jsme na koleji a od 4. ročníku jsme začali bydlet spolu, pronajali jsme si malý byt. V něm jsme dodneška. Plánujeme ale, že si brzy koupíme vlastní byt. Viktor má dobře placenou práci v jedné softwarové firmě a já pracuji v jednom velkém vydavatelství.

Po škole jsme si chtěli užívat

Škola byla náročná, a jakmile jsme dostudovali a nebyly před námi žádné školní povinnosti, jakoby z nás něco spadlo a my chtěli naplno žít. Byli jsme hodně spolu, trávili jsme spoustu času i s přáteli. Sportovali jsme, chodili do kina, na výstavy, v létě i v zimě cestovali. Také jsme si pořídili dva psy a chodili s nimi na cvičák.

Život jsme si zkrátka hodně intenzivně užívali. I když jsme v prvních letech vyloženě neplánovali, že spolu budeme mít děti a později spolu i zestárneme, z našich hovorů i z hovorů s přáteli či s rodiči to jaksi vyplynulo. Bylo (tedy je) nám spolu dobře a ani jeden z nás na tom rozhodně nechceme nic měnit.

Brzy nám bude 30, chci se vdát

Jenže ten bezstarostný život nelze žít věčně. Oba letos oslavíme třicítku, Viktor zhruba za dva měsíce a já koncem roku. Náš život už pochopitelně není tak hektický jako kdysi, kdy jsme chodili domů jen přespat. Už se v našem bytě zdržujeme mnohem častěji než před pár lety. Jsme spolu už deset let, známe jeden druhého jak své boty a oba chceme, aby tomu bylo tak i nadále.

Jenže právě v jednom jediném se absolutně neshodneme. Já chci svatbu, Viktor ne. I když o budoucích potomcích spolu poslední dobou diskutujeme docela často, slovo svatba bere Viktor pomalu jako sprosté slovo. Oba děti mít chceme a ani jeden z nás se nebrání tomu, že by to mohlo být co nejdříve. Jenže vzít se? Tak to tedy ne. Proč taky, vždyť k čemu ten papír je? Nebo se snad chci jmenovat stejně jako on? To jsou některé z argumentů, které mi Viktor, když je vůbec ochoten se se mnou na téma svatba bavit, předhazuje.

Mám se prý podívat kolem sebe na spoustu našich přátel či třeba kolegů v práci – kolik z nich žije léta spolu a „má na to papír“? Prakticky nikdo. A jak jim to klape. Mají i děti a jsou spokojení. Viktor má svým způsobem pravdu. Mnoho z našich přátel žije léta ve vztahu s partnerem, splácejí spolu hypotéku, mají děti a manželé nejsou. Vím ale i o některých, kterým to až tak nevyhovuje. Buď v tom hrají roli peníze, neměli by z čeho pěknou svatbu zaplatit, nebo „matka samoživitelka“ pobírá různé dávky od státu, nebo se prostě jeden z páru ženit (ale i vdát) nechce.

Viktor nedá ani na rodiče

My dva žijeme sice v Praze, kde prakticky nikdo neřeší, jestli jsme manželé, nebo ne. Ovšem jak Viktor, tak já pocházíme z vesnice. A tam to prostě lidé vidí jinak. Když přijedu k nám domů, sousedky se ptají, kdy se konečně budu vdávat. Mámě prý nedají pokoj už hodně dlouho. Mamka mi říkala, že jsou přesvědčené, že mě nikdo nechce. I rodičům musím neustále vysvětlovat, že to v Praze prostě je trochu jinak. Navíc nejsem schopná našim přiznat, že já bych svatbu chtěla, ale Viktor ji nechce. Takže dělám, jako že o nic nejde.

Do Viktora se ale pouští i jeho rodiče. Proč se nevezmeme a že jim to přijde nemorální, abychom spolu žili takových let, plánovali i děti a přitom nebyli manželé.

Nevím, jak mám naši situaci řešit. Viktora mám moc ráda, je to přesně ten muž s velkým M, kterého bych chtěla mít celý život po boku. Jenže svatba je pro mě taky hodně důležitá. Nechci žít na "psí knížku", mít děti a být svobodná….
Marika

Názor odborníka: nečekáte od svatby něco nereálného?

Dobrý den, Mariko, se slovem svatba mohou mít lidé spojeny hodně rozdílné významy. Navrhovala bych vám prozkoumat, co přesně vy od svatby očekáváte, a naopak čeho se Viktor tak obává.

Neočekáváte vy třeba od svatby něco, co vám samotný sňatek stejně nepřinese (např. jistotu, že zůstane navždy spolu; že si budete moci být jeden druhým více "jisti"...)? A naopak – neobává se Viktor něčeho, co může nastat i v nesezdaném soužití (např. že se přestanete snažit být jeden pro druhého atraktivní; že se bude muset doma víc angažovat...)? Čím byly (jsou) vaše představy o svatbě utvářeny? Jaký vliv mají třeba vaši rodiče a sousedi, jaký vliv mají (pozitivní i negativní) příklady párů z vašeho okolí?

Otevřený rozhovor na toto téma by vám mohl pomoci mnohé objasnit, a případně i dojít k nějakému kompromisu (např. nevzít se, ale složit si navzájem nějaký slib; vzít se, ale slíbit si, že budeme nadále ve vztahu dělat to a to...). Pokud byste nebyli schopni tato témata spolu rozebírat bez hádek a nedorozumění, můžete využít i služeb manželské poradny. A na otázku, jestli byste byla ochotna s Viktorem zůstat i bez svatby, si můžete odpovědět jenom vy sama (případně za pomoci otázek položených odborníkem). Držím palce!
Lenka Daňková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1464

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 25. února 2013. Anketa je uzavřena.

1. Mám se smířit s tím, že na svatbu máme opačné názory a doufat, že to třeba jednou Viktorovi dojde? 850
4. Mám se pokusit naši situaci řešit s pomocí odborníků z manželské poradny? 372
2. Mám dát Viktorovi ultimátum – buď já a svatba, nebo nic? 156
3. Mám se s Viktorem rovnou rozejít? 86
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.