Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Blanky: Z manželova kolegy se vyklubal jeho intimní přítel

  0:02aktualizováno  0:02
Jmenuji se Blanka, je mi 42 let a až donedávna jsem si myslela, že jsem šťastně vdaná. S manželem jsme spolu už 15 let, máme 13letou dceru. Všechno se změnilo, když manžel v našem bytě nabídl dočasný azyl svému kolegovi z práce.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Svého manžela Jardu, který je starší o pět let, jsem poznala v pětadvaceti letech. Měla jsem tenkrát několik měsíců po ošklivém rozchodu s mužem, kterého jsem si měla brát. Čekali jsme dítě, ale on si najednou uvědomil, že na rodinný život má ještě dost času. Zbaběle mě opustil, sice sliboval, že na dítě bude platit, ale nakonec z toho nic nebylo. Zhroutila jsem se a potratila.

Manžela jsem poznala v pravou chvíli

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

S Jaroslavem jsme zpočátku byli jen přátelé. Byl čerstvě rozvedený, takže jsme na tom byli podobně. Pochopila jsem, že rozchod se ženou ho hodně zranil. Nikdy mi však neřekl, proč se vlastně rozvedli. Dnes už to nejspíš vím, nebo aspoň tuším. Děti neměli, tak byl prý rozvod jen formalitou.

Skoro rok trvalo, než jsme se intimně sblížili. Bylo nám spolu krásně a svatba byla zákonitým pokračováním našeho vztahu. Jarda žil s maminkou v bytě, ve kterém vyrostl. Asi rok jsme tam bydleli společně, ale když jsme se vzali a já pak čekala dceru, usoudili jsme se, že to pro nás všechny bude malé. Jardova maminka nemohla bydlet sama, potřebovala, aby se o ni někdo staral. Takže jsme její byt prodali, vzali si hypotéku a koupili velký dvougenerační byt.

Naštěstí tchyně byla milionová ženská, hodná a plná lásky. Na rozdíl od mé matky, která mi neustále vyčítala, že jsem si vzala rozvedeného chlapa, a nikdy Jardu nepřijala, s Jardovou maminkou jsem si rozuměla. Byla tou nejskvělejší babičkou i pro naši dceru.

Bohužel po deseti letech společného bydlení se babiččin stav prudce zhoršil, musela do nemocnice, kde po pár dnech zemřela. Zůstali jsme v našem bytě sami. Bylo tam hodně smutno, tak jsem manželovi navrhla, že bychom si měli pořídit ještě jedno dítě, přeci jen už stárneme a na druhé dítě máme nejvyšší čas.

Manžel byl tvrdě proti dalšímu dítěti

Jarda měl ale jiný názor. Prý co nám chybí, dcera je už docela samostatná, už nás tolik neomezuje a s dalším dítětem by to bylo zase nanovo. Navíc máme i dost peněz, můžeme si mnohem víc dovolit. Jeho argumenty byly rozumné, ale mě moc nepřesvědčily, po dítěti jsem toužila.

Zkoušela jsem to na manžela skoro každý večer. Jenže on se dost bránil, vymýšlel všechno možné, abychom spolu neskončili v posteli. Až mi začalo být podezřelé, že vůbec nepotřebuje sex. Jednoho dne jsem se rozhodla, že si s ním promluvím. Řekla jsem mu, že chápu, že dítě nechce a že to tedy plně respektuji. Už na něho nebudu tlačit. Smířila jsem se s jeho postojem a o dalším dítěti ode mě neuslyší. Jarda byl rád, také se mi omlouval, a nakonec jsme si slíbili, že už o dítěti nepadne ani slovo.

Nakonec jsme se domluvili, že si pořídíme psa. I dcera nás už dlouho přemlouvala, že by chtěla malého pejska a manžel její přání vzal jako skvělou záminku i pro mě, abych tolik nesmutnila. Uznávám, byl to dobrý nápad, náš Samík je to nejúžasnější zvíře na světě.

Podnájemník nebo milenec?

Doufala jsem, že se změní i manželův přístup k sexu, ale tady jsem narazila. Jarda se k ničemu neměl, náš intimní život se omezil na jedno až dvě milování za měsíc. Byla jsem tím hodně rozčarovaná, moje potřeby byly naprosto jiné než ty manželovy. Ale kdykoliv jsem na toto téma zavedla řeč, převedl ji on jinam. Až mi to bylo trapné, připadala jsem si jako nenasytná sexuchtivá nymfomanka. Dokonce jsem začala uvažovat, že si najdu milence. To přece není normální, aby dva lidé, zdraví a rozhodně ještě ne staří, kteří si navíc dobře rozumí, spolu vůbec nespali. Taky mě napadlo, že má Jarda nějaké zdravotní problémy.

Před nějakou dobou za mnou Jarda přišel s tím, jestli by mi nevadilo, že bychom dočasně u nás v bytě v pokoji po babičce, který je prakticky nevyužívaný (slouží jako pokoj pro hosty, ale vlastně je pořád prázdný), dočasně ubytovali jednoho jeho kolegu z práce. Prý si koupil byt a v současné době ho celý rekonstruuje, takže v něm bydlet nemůže. A když my máme ten pokoj prázdný, tak by to snad nemusel být problém. No nadšená jsem z toho nebyla, ale naštěstí je tento pokoj stranou, také je u něj vlastní záchod s malým sprchovým koutem, tak jsem nakonec souhlasila.

Pavel mě nijak nezaujal, je takový nevýrazný a je mu zhruba třicet let. Do našeho života příliš nezasahoval, domů chodil až k večeru, a to se vždycky zavřel u sebe. Prakticky jsem o něm nevěděla. Manžel ho občas v pokoji navštívil, ale nikdy se tam dlouho nezdržel, prý se jen vždycky zeptal, jestli něco nepotřebuje. Ráno ale spolu odcházeli do práce. Na jednu stranu jsem oceňovala manželovu dobrotu pomoci kolegovi v nesnázích, ale na druhou jsem nechápala, proč mu vůbec Jarda chtěl pomáhat. Vždyť ten člověk je úplně jiný, navíc o hodně mladší než on.

Jednoho dne jsem doma zapomněla mobil, a protože jsem ho opravdu dost potřebovala, zajela jsem si pro něj domů. A tam jsem načapala v naší posteli svého manžela s Pavlem. Šok, zděšení, znechucení, to všechno jsem prožila během pár vteřin. Z bytu jsem utekla a vrátila se až večer. V práci jsem si vzala volno, celý den courala po městě, a hlavou mi běžel celý náš společný život. Nic jsem nechápala. Nevěděla jsem, co bude dál.

Život ve čtyřech?

Doma už na mě Jarda s Pavlem čekali. Měla jsem sto chutí je oba vyhodit, ale nezmohla jsem se na slovo. Asi jsem pořád byla v šoku. Všechno mi vyklopili, že jsou už dlouho milenci a že se rozhodli, když jsem je takhle přistihla, se dál neskrývat. Prostě už chtějí zůstat spolu. Jarda mi oznámil, že Pavel bude žít u nás. A je na mně, jestli tam budu dál i já, nebo se odstěhuju, oni dva ale nikam nepůjdou.

To pro mě bylo naprosto nepřestavitelné, žít v bytě se dvěma homosexuály, z nichž jeden je můj manžel a otec mého dítěte. Každý večer si představovat, co asi spolu dělají v posteli. A co naše dcera, jak ta by to měla snášet? Rezolutně jsem odmítla. Pak mi tedy navrhli, abych se odstěhovala do Pavlova bytu, který bude brzy zrekonstruován. Pavel by mně a dceři byt klidně pronajal. Další šok.

Zatím žádné rozhodnutí nepadlo, žijeme dál ve čtyřech a ani jeden nemíníme ustoupit. Nové je akorát to, že jsem podala žádost o rozvod. Dcera dosud nic neví, ale už dávno pochopila, že se něco děje. Bojím se, jak se bude chovat, až se dozví celou pravdu.
Blanka

Názor odborníka: Rozchodem nic nekončí

Milá Blanko, situace, kterou aktuálně řešíte, má více rovin, které spolu souvisí. Potkává se zde rovina rodičovská (jak bude dál vypadat kontakt či komunikace mezi vámi, manželem a dcerou, případně s dalšími osobami z vašeho okolí – prarodiče, partner otce) a současně i právnická (jak naložit se společným majetkem – kdo a kam se přestěhuje, otázka budoucí vyživovací povinnosti apod.).

Ačkoli jsou všechny tyto oblasti výrazně provázané, vnímám, že pro vás je nyní nejdůležitější rozhodnout se, jak naložit se společným bydlením. Zde bych asi volila konzultaci s právníkem nebo jiným odborníkem na tuto oblast, aby nedošlo k nějakému zanedbání nebo chybám, které by případně mohly komplikovat vaše budoucí finanční vyrovnání (s ohledem na společné jmění, předmanželskou smlouvu nebo jiné dohody uzavřené před vznikem manželství). I zde určitě platí, že nejlepší je na všem se zkusit společně dohodnout, než jít do boje, který by mohl být náročný jak pro vás, tak zejména pro vaši dceru. 

Jako významné proto vnímám dohodnout se s manželem, jak o této situaci budete hovořit s vaší dcerou, která, jak sama píšete, už vnímá, že se něco děje, a věřím, že ve svém věku bude chtít znát důvody vašeho odloučení. Je důležité, aby vaše dcera měla dostatek bezpečného prostoru pro pochopení celé situace. Bude pak klíčové, abyste jí vy i manžel byli oporou a citlivě jí vysvětlili, co se děje, jak chcete dál postupovat, aby věděla, že to, co se děje, není její vina.

Stejně jako jste nyní zmatená vy, bude zmatená i vaše dcera a může být i váš manžel, proto bych se nebála v případě potřeby vyhledat odborníka (psychologa, poradce, terapeuta). Ten může být celé vaší rodině průvodcem, který vám může pomoci najít vhodné řešení a současně může minimalizovat vznik psychických zranění a škod.

Další praktické věci spojené s odloučením od manžela bych navrhovala řešit později nebo paralelně s tímto procesem.
Marie Kovářová, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 5213

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 4. srpna 2014. Anketa je uzavřena.

4. Mám trvat na tom, že náš byt prodáme, peníze si rozdělíme a každý půjdeme svou cestou? 4271
3. Mám trvat na tom, aby se do Pavlova bytu odstěhoval manžel i s Pavlem? 761
1. Mám dál žít v bytě s manželem i jeho milencem, sama si někoho najít a nastěhovat si ho do bytu – třeba to manžela donutí odejít? 128
2. Mám přistoupit na Pavlovu nabídku a odstěhovat se do jeho bytu? 53
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.