Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Dity: Máma byla skvělá ženská, ale po mrtvici začala být zlá

  0:46aktualizováno  0:46
Nikdy jsem si nemyslela, že budu u své matky řešit její povahu a chování. Byla to vždycky ta nejúžasnější máma na světě. Mé i sestřiny kamarádky nám ji záviděly. Jenže stačila jedna vážná nemoc a matčina povaha se radikálně změnila. Stala se z ní zlá a nesnášenlivá ženská. Náš táta od ní raději utekl a bydlí na chatě.
(Ilustrační snímek)

(Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Jmenuji se Dita, je mi 38 let a jsem vdaná matka dvou dětí. Mám o dva roky mladší sestru, se kterou máme moc hezký vztah. Odmalička jsme velké kamarádky, stýkáme se několikrát do týdne, bydlíme totiž jen kousek od sebe. A když se nemůžeme vidět, tak si aspoň denně voláme.

Prožily jsme obě úžasné dětství. Naši rodiče se nám hodně věnovali, měli pro nás pochopení. Nikdy jsme se sestrou nezažily zákazy typu: nesmíš ven, žádná televize a podobně. Také jsme nemusely mít strach, když jsme dostaly ve škole špatnou známku. Naši s námi vždycky všechno v klidu probrali a my k nim se sestrou měly velkou důvěru.

Nejlepší ženská široko daleko

Se sestrou jsme obě odešly z domu, když jsme si našly partnery. Já v 25 letech a sestra zhruba rok po mně. Ale stejně pořád bydlíme všichni blízko sebe. A to byla i výhoda, když se to s mámou stalo. Před třemi lety měla mrtvičku. Z ničeho nic, jenom si ten den stěžovala, že jí je nějak divně a večer už pro ni jela záchranka. Pro nás pro všechny to byla hrozná rána. Měli jsme pochopitelně o maminku strach. Zároveň jsme se děsili toho, jak to s ní bude dál. Ona nikdy neměla žádné velké zdravotní problémy, navíc je taková čilá. Rok před tím, než se jí to stalo, odešla do důchodu a opravdu si ho užívala. Táta už v důchodu byl a oba svorně říkali, že spolu prožívají nejhezčí část života.

Máma byla vždycky hrozně hodná a slušná, nepamatuji, že by někdy řekla sprosté slovo, nebo že by kohokoliv pomlouvala. Lidi ji měli moc rádi. Každému se snažila pomáhat, až ji občas i ostatní využívali. Ale jí to nevadilo. Byla vždycky taková klidná, pořád měla veselou náladu. To táta byl občas bručoun, ale máma se nikdy nenechala rozhodit, nakonec ho skoro vždycky rozesmála. Nepamatuji si, že by se někdy nějak hodně pohádali. Občas ano, ale byly to spíš jen takové dohady.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Po návratu z nemocnice jsme se se sestrou snažily rodičům hodně pomáhat. Máma měla problémy s chůzí, také jí vynechávala paměť. Doktoři říkali, že to chce čas, že se všechno spraví, máma má prý tuhý kořínek. Fyzický stav se zlepšil docela rychle, co se však změnilo, a navíc k podstatně horšímu, je mámino chování a postoj k životu. Je neustále naštvaná, nemá problém se s kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv pohádat. Vytáčejí ji věci, které dříve ani neregistrovala.

Zlá, hádavá, nesnesitelná ženská

Tak třeba vykřikuje v obchodě, že je otevřených málo pokladen, prodavačkám vyhrožuje obchodní inspekcí. Hádá se pomalu s každým, je strašně netrpělivá, všechno jí najednou vadí. Nemá problém okřiknout matku dítěte, které pláče v kočárku v autobuse. A tak bych mohla pokračovat dál.

Známí, kteří se s ní viděli, se nás ptají, co jí je, proč je najednou taková. A my neznáme odpověď. Táta se ptal doktorů a ti jen krčí rameny, prý se to někdy stává. Máme být trpěliví, třeba se maminka zlepší. Jenže nám už trpělivost dochází. Mámu nic nebaví, nechce se jí vařit, uklízet. Tátovi řekla, že mu nebude dělat služku. Má si vařit sám a uklízet taky. Celý život to dělala ona, tak teď se prostě role vymění. Věčně s ním vyvolává hádky, jako kdyby se chtěla hádat cíleně.

Taky se stává paranoidní. Vykládá nám, že ji prý sousedka odvedle špehuje, že stále stojí u okna a kouká směrem k nám. Přitom to vůbec není pravda. A těch špehů je prý víc, v obchodě se prý po ní lidi divně koukají, nedávno se obořila na jednoho pána v autobuse, že ji nemá pomlouvat, že všechno slyšela. Ten člověk je bývalý tátův kolega a hned mu volal, co prý se naší matce stalo, že mu začala zničehonic nadávat.

Už nás se sestrou ani nebaví k nim chodit. Máma je totiž protivná a zlá i na nás. Dokonce se nestydí pomlouvat jednu před druhou. Kdybychom se sestrou neměly takový pevný vztah, tak bychom jí snad i věřily. Máma si třeba vymyslela, že sestra o mě řekla, že koketuju s kolegou v práci a že by se vůbec nedivila, kdybych s ním měla poměr. Nevěřila jsem svým uším, když mi to sestra řekla. Jak si matka mohla něco takového vymyslet? Vždyť jí muselo být jasné, že si to se sestrou stejně řekneme?

Táta se odstěhoval na chatu. Řekl nám, že už s ní pod jednou střechou nemůže vydržet. Ze života se mu stalo peklo. Bojím se, že ho tam uloví jedna sousedka. Když jsem tam za ním byla před pár dny s dětmi na návštěvě, tak mu vařila v kuchyni a bylo vidět, že jim je spolu docela dobře.

Je mi táty hrozně líto a svým způsobem i mámy. Jenže pomoci jí nemůžeme nebo aspoň nevíme jak. Už ani nemáme sílu dělat, že se nic neděje, že to máma tak určitě nemyslí, vždyť ještě nedávno byla úplně jiná.
Dita

Názor odborníka: Pomoc potřebujete vy i maminka

Moc mě mrzí, že se maminka změnila způsobem, který popisujete. Bohužel, jak vám sami doktoři řekli, po mozkových příhodách se někdy stává, že dojde k určitým organickým změnám, které mohou ovlivnit i osobnost člověka.

Organické poškození není jediným možným vysvětlením. Podobné události působí pro postižené traumaticky. Najednou se stane, že pocítí nečekané ohrožení, slabost, kterou neznají. Už nejsou tak zdraví jak bývali, dostavují se pocity nejistoty, strachu. Nejen ze života, ale také ze smrti, která se může zdravotními komplikacemi jevit jako něco více ohrožujícího, bližšího, reálného, přítomného.

Pro změnu k lepšímu je třeba s traumatem odborně pracovat. Samozřejmě je možná i kombinace příčin. Maminčin stav je zátěží pro okolí, dost možná, že i pro ni. Jako každý nemocný, i ona podle mého potřebuje podporu a pomoc. Ovšem tu je někdy těžké dát, když sama potřebujete to samé, že? Dokážu si představit, že se ve vás mísí mnoho protichůdných emocí. A tak se ptám. Jak je postaráno o vás? Máte nějakého odborníka, se kterým byste mohla mluvit o těžké situaci, ve které se nacházíte? Otázky, které kladete, nejsou na jednoduchou odpověď, ale na důkladný a možná opakovaný rozhovor.

Petr Jarolímek, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1025

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 22. února 2016. Anketa je uzavřena.

4. Máme matku donutit, aby se léčila, třeba se to léky spraví? 928
1. Máme všechno vydržet a doufat, že se časem všechno zlepší? 42
2. Máme se s mámou přestat stýkat? 29
3. Máme mámě říct, že ji táta i my se sestrou opustíme, pokud se nezmění? 26
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.