Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Majky: S přítelem se nemůžeme shodnout, jak dál

  0:30aktualizováno  0:30
Nikdy bych si nemyslela, že si nebudu vědět rady, jak naložit se svým životem. Je mi pětatřicet, tak bych už snad měla mít jasno. Což o to, já jasno měla vždycky a taky jsem si našla chlapa, se kterým jsme se naprosto shodli a jasno jsme si udělali hned na počátku vztahu. Jenže on najednou změnil názor.
„Rozhodně netoužím po spořádaném rodinném životě s manželem, dětičkami a užvaněnými sousedkami,“ píše čtenářka.

„Rozhodně netoužím po spořádaném rodinném životě s manželem, dětičkami a užvaněnými sousedkami,“ píše čtenářka. | foto: Profimedia.cz

Jmenuji se Marie, každý mi ale říká Majko, vystudovala jsem vysokou a pracuji v cestovce, která se specializuje na zážitkovou turistiku, zkrátka na všechno, z čeho alespoň trochu vykukuje adrenalin. Tu cestovku vlastním napůl se svým bráchou.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Jsem hodně praktická, asi i nebojácná, do všeho jdu s nadšením a neúspěchy si nepřipouštím. Žádnou romantiku u mě nehledejte. Od malička jsem věděla, že jednou budu hodně cestovat, poznávat cizí země, žádné válení u moře, ale pěkně si to všechno prožít na vlastní kůži. Sen se mi splnil, procestovala jsem spoustu zemí, navštívila prakticky každý světadíl.

V mém a vlastně i bratrově (je o dva roky starší) koníčku nás hodně podporovali rodiče. Sami jsou dost velcí dobrodruzi, celé dětství nás vláčeli po horách, cestovali jsme do zemí, do kterých nás za tehdejšího režimu pustili a po revoluci i do mnohých dalších.

Přítel parťákem do nepohody
Svého přítele Martina, který je o rok mladší, jsem poznala právě díky práci. Byl jedním s klientů, kteří s námi před pěti lety vyrazili do Peru. Byla to moje nejlepší výprava, sešla se úžasná parta, žádný průšvih, všechno se vydařilo, hodně jsme toho poznali a hlavně poprvé v životě jsem se opravdu zamilovala. Do té doby už jsem měla plno lásek, ale teď to bylo doopravdy. A on to cítil úplně stejně.

Začali jsme se pravidelně stýkat a po zhruba třech měsících i společně bydlet. Martin pracuje jako ajťák na volné noze, brzy jsme ho ale s bratrem přetáhli k nám. Nejen že se nám stará o techniku, zároveň se z něj vyklubal i skvělý průvodce a nadšenec do všeho adrenalinového. Co jsem se mohla přát víc, mám chlapa, který je stejný jako já, má stejné priority, stejné zájmy, stejný pohled na život i budoucnost.

Volný život, cestování, žádné závazky
Hned od začátku jsem k němu byla upřímná. Se svým životem jsem maximálně spokojená a nechci ho měnit. Mám práci, která je pro mě koníčkem a chci se jí věnovat tak dlouho, jak to jen půjde. Jsem stále v pohybu, často na cestách, doma pořád připravený batoh s potřebnými věcmi.

Rozhodně netoužím po spořádaném rodinném životě s manželem, dětičkami a užvaněnými sousedkami. To pro mě prostě není. Dobrovolně jsem se vzdala dětí a na rovinu říkám, že mě to vůbec  nemrzí. Mám to tak nastavené, a komu se to nelíbí, ať si o mně klidně říká, že jsem sobecká, ale je to můj život a nikoho ho žít nenutím.

A tohle všechno jsem Martinovi řekla úplně na samém počátku. Chtěla jsem být co nejupřímnější, bála jsem se, že by mi mohl jednou vyčíst, že jsem mu na rovinu neřekla, jaké mám představy o životě. A on souhlasil, řekl mi, že to cítí úplně stejně jako já. Proto se mu nedařilo v předchozích vztazích, všechny dívky, které měl přede mnou, chtěly zakládat rodinu a on byl rozhodně proti.

Touha po rodině
Takže jsme si to vyjasnili a žili spokojeně až do doby, než Martin odjel na sraz maturantů. Měli 15 let od maturity. I když to bylo už několikáté setkání bývalých spolužáků, pro Martina bylo první, s nikým se prý od maturity nestýkal, nikoho neviděl. Je z malého města na Moravě, téměř u slovenských hranic. Hned po střední odešel do Prahy a ostatní většinou zůstali doma.

A právě setkání se spolužáky ho poznamenalo natolik, že najednou pochopil, že chce mít zázemí, rodinu, děti. Všichni jeho spolužáci jsou už rodiči jednoho, dvou i tří dětí. S nadšením mi vyprávěl o tom, jak viděl fotky jejich dětí, jak poslouchal zážitky, které s nimi prožívají, nadšeně mi líčil i příhody z porodního sálu.

A když se ho zeptali, jak je na tom on, najednou se prý styděl, když musel říct, že je svobodný, má sice přítelkyni, ale o dětech neuvažují. Nikdo to nemohl pochopit. Holky do něho ryly, že on i jeho přítelkyně jsou sobci, myslí jen na sebe a své pohodlí. Chlapi řešili, jestli to není tím, že třeba děti mít nemůže, ať to klidně řekne na rovinu, že to není žádná ostuda, takových lidí dneska je.

Už je to půl roku, co Martin do mě neustále hučí, že máme nejvyšší čas si rodinu pořídit, že toho jednou budeme litovat. Až budeme staří, cestovat se nám už nebude chtít a doma bude prázdno. Tak jsem mu řekla, že si koupíme psa a kočku a klidně i několik, a smutno nám doma nebude. Budeme je venčit, v parku sypat ptákům, a ať už s tím dá konečně pokoj. Jednou jsme se oba shodli, že děti nebudou, a já na tom trvám.

Už mi není tak fajn jako dřív. Martina miluju, nechci o něj přijít, ale zároveň nechci měnit svoje zásady. On to má stejně, beze mě být nemůže a zároveň touží po větší rodině. Jenže co s tím? Je z naší situace vůbec cesta ven?
Majka

Názor odborníka: Je přirozené, že se vyvíjíme

Milá Majko, založit rodinu, touha po dítěti je zdravý instinkt. Pokud to tak nyní Martin cítí, je to v pořádku. Pokud vy cítíte, že děti opravdu nechcete, je to vaše volba. Nevydírejte ho ale prosím tím: „jednou jsme se shodli, že děti nebudou a já na tom trvám“. Na tom jste se shodli na začátku vztahu. Je však přirozené, že se vyvíjíme – získáváme zkušenosti, poznáváme lidi, svět, a to nás zpětně ovlivňuje. Život je o vývoji a poznávání sebe sama. Naše postoje se mohou měnit a vyvíjet, je to přirozené. Pod vlivem zážitků a setkání se proměňujeme, je to tak také v pořádku. Naopak kdybyste Martina nutila, že musí dodržet to, co vám kdysi slíbil, je to s prominutím nátlak, protože on to teď cítí jinak. A není to zrada na vás, nebo že porušil slib, který jste si dali.

Martin teď stojí před osudovou volbou – miluje vás a zároveň se v něm probudila touha mít rodinu. Nevyčítejte mu ten sraz. On tam jel a našel kus sebe, živou touhu. Píšete o nadšení, které na srazu zažíval, když spolužáci hovořili o svých dětech.

Pokud Martin touží po rodině a dětech, pak tuto touhu nepřekryje, ani kdybyste měli pět psů a deset koček. Možná se kvůli vám své touhy vzdá, ale ta se opět přihlásí za pár let. Bude zahořklý, nebo ho to bude táhnout pryč. Skvělý nápad to probrat s odborníkem v poradně.
Marta Helingerová, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2232

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 16. února 2015. Anketa je uzavřena.

4. Máme s Martinem zajít do nějaké poradny a probrat s odborníkem z našeho pohledu „neřešitelný“ problém? 1043
2. Mám Martinovi navrhnout rozchod? 648
3. Mám své zásady hodit za hlavu a s Martinem rodinu založit? 420
1. Mám trvat na svém a nechat na Martinovi, jak to vezme? 121
Autoři:


Témata: Poradny




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.