Bratr je o čtyři roky mladší a vždy byl maminčin mazánek. Nemohu říct, že by mě to někdy nějak zvlášť trápilo. Maminka i táta samozřejmě nás oba měli moc rádi. Měli jsme krásné dětství, a nepamatuji, že by mezi námi dělali nějaké velké rozdíly. Ale přeci jen brácha byl mladší a maminka ho rozmazlovala.
Bratr zůstal žít s rodiči
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Až do mé svatby jsme všichni žili ve velkém rodinném domě, ve kterém vyrostl už můj táta. Až do své smrti tam s námi bydlela i jeho maminka. Pochopitelně mohla bych tam s rodiči i bratrem žít s manželem i po svatbě, ale my chtěli mít vlastní domov. A navíc manžel je z města a po domku moc netoužil, vyrostl v městském bytě. Mně to tenkrát bylo jedno, šla bych s ním klidně bydlet i do stanu.
Proto jsem svolila, že budeme nějakou dobu bydlet s jeho rodiči v jejich bytě a pokusíme se sehnat co nejdřív nějaký vlastní byt. Povedlo se nám to asi po půl roce, pronajali jsme si velký čtyřpokojový byt za směšný nájem, ale museli jsme do jeho rekonstrukce dost investovat.
Bratr zůstal bydlet s rodiči. Oženil se asi dva roky po mně. Švagrová byla těhotná, vdávala se prakticky jen pár týdnů před porodem. Jak jsem si docela rozuměla se svým bratrem, tak s jeho ženou to prakticky nebylo možné. Je to zlá a vypočítavá ženská. S bratrem jsou oba stejně staří. Navíc nikdy nebyla a není ani nijak hezká nebo aspoň sympatická. Maminka byla vyloženě nešťastná, když jim bratr oznámil, že se budou brát. Ale mluvit mu do toho nechtěla, věděla, že by stejně nic nezmohla. Bylo nám to víceméně jasné, bratr ji přivedl do jiného stavu (před tím spolu chodili sotva tři měsíce) a neviděl jinou možnost, než se s ní oženit.
Po svatbě neměli kam jít. Dům byl velký, tak se bratr domluvil s rodiči, že tam zůstanou bydlet. Velký pokoj, kde kdysi bydlela tátova maminka, rozdělili na dva pokoje a kuchyňský kout a naši tak měli byt i s vlastním příslušenstvím. A mladí měli také svůj byt.
Naštěstí společné bydlení bylo celkem bez problémů, občas došlo k nějakým hádkám, ale vždycky to většinou náš táta urovnal. Já jsem se svou rodinou rodiče docela často navštěvovala, zpočátku jsme se zastavili i u bratra, ale se švagrovou jsem si čím dál tím víc neměla co říct. Nebavilo mě poslouchat její řeči, co ve fabrice, drby o sousedech, a když dokonce začala nasazovat na mé rodiče, přestali jsme k nim chodit úplně. Navíc jsem viděla, jak se mění i můj brácha k jejímu obrazu a stává se z něj podpantoflák.
Po tátově smrti máma darovala byt bratrovi
Pak před zhruba šesti lety zemřel náš táta. Maminka zůstala v domě sama i s bratrem, jeho ženou a dcerou. Po tátově smrti jsem ji hodně navštěvovala, měli s tátou moc hezký vztah a jí se stýskalo. Často jsem u ní potkávala i neteř. Byla to docela fajn holka, ale bohužel podoba s matkou (jak vzhledem, tak povahově) na ní byla stále více zřejmá. O babičku se ale hezky starala, často jí dělala společnost. Také švagrová byla u mámy pečená vařená, a co prý si maminko dáte dobrého? A nepotřebujete nakoupit? Falešná jak pětník. Ovšem moje maminka byla ráda, že se o ni tak hezky starají.
A netrvalo dlouho a máma dům přepsala na bratra. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že prasknu vzteky. A zvlášť, když mi pak máma řekla, jak to vlastně bylo. Všechno přišlo samozřejmě od švagrové, aby se po maminčině smrti nemuselo za dědictví platit, darování je zdarma a když oni tam bydlí, tak jsou jasnými favority jedině oni. Tak maminku přesvědčili, prý jí dokonce slíbili, že mě po její smrti vyplatí. Už mi byla jasná jejich přehnaná starost o babičku. Také od té doby jí byl konec.
Maminka šla bydlet k nám
Když jsem se zajímala o tu darovací smlouvu, zjistila jsem, že máma nemá v domě ani věcné břemeno. Maminka mi na to řekla, že jí bylo hloupé o něčem takovém vůbec uvažovat, přeci by ji nevyhodili z domu, kde strávila celý život. A netrvalo ani rok a maminka z domu odešla. Abych byla přesná, já jsem ji přesvědčila, ať si sbalí svoje věci a jde k nám. Ani se mi nechce rozepisovat o tom, jak se k ní švagrová chovala, jaké klacky pod nohy jí házela a brácha ani necekl.
Maminka už tedy tři roky bydlí u nás. Byt, který jsme si kdysi pronajali, se nám od majitele podařilo za docela slušné peníze koupit a bydlíme tak ve vlastním a mamka má u nás svůj pokoj. S bratrem a jeho ženou jsme s manželem přerušili veškeré kontakty. Maminka se s nimi taky neviděla (aspoň mi tvrdí). Na narozeniny a Vánoce jí akorát bratr pošle esemesku.
Jenže teď se všechno změnilo. Před několika týdny se zabila bratrova jediná dcera. Bylo jí akorát osmnáct let a s kamarády slavila své narozeniny. Cestou z oslavy ji srazilo auto a byla na místě mrtvá. Bratra i jeho ženu to pochopitelně zlomilo. I moje maminka je ze smrti své vnučky nešťastná. Na pohřbu se opět s bratrem i švagrovou usmířila. Nedávno dokonce začala mluvit, že by se k nim zase vrátila, že je v tom domě nemůže nechat samotné. Nelíbí se mi to, ale bránit v návratu jí asi nebudu.
Mamka po mně chce, abych jim i já odpustila. Jenže já nemůžu. Pořád vidím, jak se k mámě chovali, jak z ní vylákali dům, naslibovali jí hory doly a pak se jí rádi zbavili. A to ani nemluvím o tom, že podrazili i mě, i já jsem kvůli hamižnosti především ze strany švagrové přišla o své dědictví. Ale na druhou stranu vidím, jak maminku moje nesmiřitelnost trápí. Chtěla bych jí udělat radost, ale nevím, pořád nemůžu…
Lída
Názor odborníka: Stanovte si, čeho chcete dosáhnout
Dobrý den, Lído, při čtení vašeho nelehkého osudu ve vámi sdíleném příběhu mě napadalo, že jste si možná odpověděla. Položila jste čtyři otázky a nyní na ně zkuste odpovědět. Co z uvedených možností je možné a co byste dokázala? Co pokládáte vy, váš partner a vaše dcery za správné? Shodujete se v přístupu k bratrovi a jeho ženě? Co prožíváte vy, vaše rodina a maminka po smrti jediné dcery vašeho bratra?
Myslím, že bolest nad tím, že vás bratr a jeho rodina připravili o polovinu domu a pak vaši mámu poslali k vám, má své místo v uvažování nad tím, jak se budete chovat, přestože sdílení bolesti nad úmrtím vaší neteře je také velmi citlivé a naléhavé.
Možná byste si mohla stanovit jakýsi „ideální stav“, kam se v komunikaci s bratrem a jeho rodinou chcete dostat (a čeho chcete dosáhnout a jak) a také jakési „mezikroky“: Co je možné nyní, co dokážete a unesete a co také unese vaše máma a vaše rodina? Jaké reakce vám pomohou ke sblížení a jaké naopak povedou k ochlazení vztahů?
Víte sama, jaké jsou ve vaší rodině zvyky o mluvení o minulosti, způsoby, jak se s ní vyrovnat. Zkuste na tyto zvyky navázat a pokusit se je mírumilovně rozvinout tak, abyste vy byla spokojená a také abyste měla vy i všichni okolo pocit, že je to správné a dobré. Přeji mnoho síly a tvořivosti v hledání té nejlepší cesty.
Stanislava Ševčíková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. prosince 2014. Anketa je uzavřena.
