Zatímco já bych se za žádnou cenu nedokázala zadlužit, Pavel má názor přesně opačný. A co je ještě horší, když je nejhůř, dělá, jako by se ho to netýkalo.
Byla jsem Pavlův anděl strážný
Vyrostla jsem v rodině, kde úvěr, půjčka, dluhy byla sprostá slova. Rodiče si nikdy od nikoho žádné peníze nepůjčili. A v tomto duchu vychovali i mě a mé tři starší sourozence. Bohužel dnes už nežijí, ale mockrát si na ně vzpomenu, když se na mého přítele vyvalí další nesplácený závazek.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Přítele jsem poznala v nemocnici, kde jsem pracovala jako pomocná sestra. Přivezla ho záchranka, popral se, přesněji řečeno dostal nakládačku od člověka, kterému dlužil peníze. Bylo mi ho líto, starala jsem se o něj prakticky nad rámec svých povinností, až jsem se zamilovala. Pavel mé city opětoval. Po pár měsících jsme začali spolu žít v malém bytě, kde Pavel vyrůstal s babičkou a po její smrti mu byt zůstal. Rok poté se nám narodil Pavlík.
Po našem seznámení Pavel všechny dluhy srovnal a docela dlouho sekal latinu. Pracuje jako řidič na volné noze, bral si i směny navíc, aby měl dluhy co nejrychleji za sebou. Tvrdil mi, že to všechno dělá kvůli mně, že jsem jeho anděl strážný, na kterého dlouho čekal.
Přítel pracoval, já byla doma
Po narození Pavlíka jsme se s přítelem domluvili, že s ním budu co nejdéle doma. Babičky jsme neměli, moji rodiče zemřeli před několika lety a rodiče Pavla byli rozvedení. Ani matka ani otec o syna nejevili už mnoho let žádný zájem. Přítel mi slíbil, že se o finance postará a já budu moci být s malým často doma. A to i po rodičovské. Prakticky to ani jinak nešlo, museli jsme se spolehnout jen sami na sebe a já se nemohla do nemocnice vrátit. Služby prostě nešly skloubit s péčí o malé dítě.
Když byly Pavlíkovi čtyři roky, šel do školky a já si našla práci na poloviční úvazek, uklízela jsem dopoledne v nemocnici. Bohužel nic jiného jsem nenašla, ale Pavel byl rád. Dokola opakoval, že se o nás postará, že chce, aby jeho kluk měl šťastné dětství a ne takové, jaké měl on. Chtěl se po práci vracet do čistého domova, kde bude navařeno a napečeno. Pár let nám to klapalo dobře. Pavlík rostl a já se mu mohla věnovat mnohem víc než jiné matky.
Jenže pak Pavel opět spadl do dluhů. Byla to asi i moje vina, nechala jsem starost o peníze jen na něm. Nezjišťovala jsem, kde bere na novou pračku, synovi na počítač, zda si můžeme dovolit týden v Chorvatsku u moře. Pavel mě vždy ujistil, že je to v pohodě, a já mu věřila. A najednou měl dluh pár desítek tisíc. Tenkrát nám pomohl můj nejstarší bratr. Pavel si opět vzal navíc jízdy a půjčku jsme splatili. Bylo mi to vůči bratrovi trapné, a proto jsem si i já na přechodnou dobu našla ještě jeden úklid večer, když byl Pavel doma, aby to bylo co nejrychleji za námi.
Dluhy, kam se podíváš
Jednou půjčkou to ale neskončilo. Nezaplatil pokutu za jízdu načerno a rázem z toho bylo 15 tisíc. Další "drobné" částky dlužil chlapům v hospodě. Také prodal známému auto, ale jaksi zapomněl na to, že ho i na něj musí přehlásit. Pochopitelně kamarád přestal platit povinné ručení a zaplatit to teď musí Pavel, protože je stále psané na něho.
Jenže to nejhorší se na něj provalilo před pár týdny. Pavel přestal platit zdravotní pojištění a dluh se vyšplhal k téměř sto tisícům korun. Naštěstí v pojišťovně si včas domluvil splátkový kalendář, takže dluh dál neroste, i exekutoři jsou zažehnaní.
Doma u nás panuje tichá domácnost, mám na Pavla takový vztek, že bych se nejradši sebrala a se synem odešla. Jenže nemám kam. Když jsem se ho zeptala, jak chce celou situaci řešit, řekl mi, že si zase najdu jinou práci a pomůžu mu dluhy splácet. Hodně mě to naštvalo, moje dluhy to nejsou, já načerno nejezdím, a kdyby snad ano a chytil mě revizor, tak pokutu zaplatím co nejdříve.
Také by se mně nikdy nemohlo stát, že bych měla dluhy u zdravotní pojišťovny, nebo že bych se vykašlala na nějaké své povinnosti. Říkám si, že bych ho v tom měla nechat vykoupat. Ale na druhou stranu se bojím, aby u nás nezazvonili exekutoři.
Lenka
Názor odborníka: Za jeho dluhy se neobviňujte
Milá Lenko, chápu, že jste nyní na partnera naštvaná a máte pocit, že se na něj nemůžete spolehnout. Z toho, co píšete, se mi zdá, že se váš přítel opravdu snažil žít spořádaně a zajistit svou rodinu, ale nezvládl to, tak jak si představoval. Nepopírám, že je z jeho strany nezodpovědné se takto chovat, možná vás ale jen nechtěl zklamat a vypořádal se s tím trochu dětinsky, tedy, že vše zamlčel.
Přestaňte se za jeho dluhy obviňovat, za ty je samozřejmě zodpovědný on. Na druhou stranu vám nyní z mého pohledu nepomůže, když se k němu budete chovat z pozice moralisty, který by tohle nikdy neudělal, nebo by za něj dluhy neplatil. Rozhodnutí je samozřejmě na vás.
Pokud ale chcete zachovat partnerství, chovejte se jako partner. Domluvte se na společném splácení, ale tentokrát s podmínkami. Jednou z nich může být přítelovo docházení k psychologovi, který by mohl rozklíčovat jeho tendence k vytváření dluhů. Dále můžete pohrozit, že pokud se dluhy ještě jednou zopakují, odejdete. Můžete se také domluvit na přehlednějším toku peněz v domácnosti. Věřím, že vše společně zvládnete.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. června 2014. Anketa je uzavřena.
