Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
S manželem jsme spolu téměř dvacet let. Děti se nám narodily až pár let po svatbě, staršímu synovi je patnáct a mladšímu čtrnáct let. Jsme celkem pohodová rodina, s manželem máme hodně společného, máme podobné koníčky. Rádi sportujeme i chodíme za kulturou. A k tomu pochopitelně vedeme i naše děti.
Když se tak zamyslím, ani se moc nehádáme. Jen v poslední době nás dokáží doběla rozpálit naši puberťáci a nakonec se kvůli nim pohádáme my dva.
Začalo to láskou na dvě noci
Pracuji v jedné mezinárodní firmě s pobočkami po celé Evropě, několik jich je i v Česku a na Slovensku. A právě s jedním slovenským kolegou jsem před dvěma lety prožila malý románek. Měli jsme tenkrát školení zaměstnanců ze všech poboček, konalo se tři dny v Ostravě. Přes den jsme se školili a večer byla volná zábava.
A během prvního večera jsem se dala dohromady s Marcelem. Příjemný pohledný chlap, všem ženám se moc líbil. Ale od prvních chvil měl oči jen pro mě. Nevím, jestli jsem byla pyšná, že mi kolegyně jeho pozornost závidí, nebo za to mohl alkohol, ale já s ním od počátku nepokrytě flirtovala. Nemohlo to skončit jinak než v posteli. Ráno jsem sice měla výčitky, ale zpět to vrátit nešlo. Další den se vše opakovalo, přiznám se, že jsem se trochu zamilovala, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že školení končí a my od sebe budeme tak daleko.
Další skoro rok jsme si jen mailovali, občas zavolali a já měla pocit, že mám v Marcelovi fajn přítele. Sice jsme byli chvíli milenci, ale naše další komunikace mileneckému vztahu vůbec nenasvědčovala.
Další vášnivá noc
Jenže téměř po roce bylo další školení. Když mi Marcel napsal, že se tam chystá, přihlásila jsem se taky, i když jsem to původně vůbec neměla v úmyslu. A opět jsme skončili v posteli. Tentokrát to ale mezi námi bylo mnohem intenzivnější. Promilovali jsme celou noc.
A opět jako rok před tím jsme se rozloučili s tím, že si budeme psát, volat si, a když to bude možné, povídat si přes skype. Marcel je stejně jako já ženatý, a má dceru zhruba ve věku mých synů.
V kontaktu na dálku jsme byli několik měsíců. Už ale nešlo jen o nezávaznou konverzaci o tom, jak se máme, co děláme, co doma, co manžel nebo manželka, co děti, co v práci. Marcel „přitvrdil“, jeho zprávy byly plné vyznání lásky, neustále mě ujišťoval, že mě miluje. Nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné, ale snažila jsem se ho krotit. Měla jsem obavy, a jak se časem ukázalo, oprávněné, že Marcel bere náš vztah jinak než já.
Odešel od rodiny, teď čeká co já
V listopadu se ale Marcel objevil u nás ve firmě. Zničehonic stál ve dveřích mé kanceláře. Myslela jsem, že se mi to zdá, ale opak byl pravdou. Marcel mi s nadšením sděloval, že dostal nabídku (sice zatím jen dočasně, ale to se může časem změnit) pracovat v naší pobočce. Nakonec se přiznal, že tomu sám trochu pomohl. Prý už beze mě nechce být. Doma řekl své ženě, že je zamilovaný do jiné ženy a že se chce rozvést. Jeho žena s tím prý nesouhlasí, dělá mu problémy, ale on je ochoten se všeho vzdát, jen když budeme spolu.
Nastoupil k nám v polovině prosince. Od té doby prožívám peklo. Marcel je přesvědčený, že ho miluji stejně jako on mě. Jenže já ho nemiluji vůbec. Náš vztah jsem brala jen jako flirt, jako povyražení. Miluji svého muže a rozhodně nechci náš vztah zničit, ani ve snu by mě nenapadlo se rozvádět.
Jenže nejsem to takhle schopná Marcelovi říct. Pořád jen mlžím, vymlouvám se. Jemu už dochází trpělivost, představoval si, že budu šťastná, že je mi nablízku. Je mi ho líto, vím, že odejít od rodiny do naprosto neznámého prostředí pro něj muselo být těžké. Ale já ho k tomu nikdy nenutila. Nikdy jsem mu ani nijak nenaznačila, že bych s ním chtěla být pořád, že bych se snad rozvedla. On to přiznává, že jsem mu žádné naděje nedávala, ale doufal, že až budeme spolu, že se to změní. Proto se rozhodl jít našemu štěstí naproti.
Jsem naprosto zoufalá. Vůbec nevím, co mám dělat. V práci se už o mně a o Marcelovi začíná šuškat. Bojím se, že všechno praskne, že se o nás dozví manžel. Tohle by neunesl a já nechci zůstat sama, s Marcelem bych ani žít nemohla.
Jitka
Názor odborníka: Jak by měl vypadat zázrak
Dobrý den, Jitko, dostala jste se do nelehké situace, v níž váš milenec opustil rodinu, ačkoliv jste se na tomto řešení nedohodli a odstěhoval se za vámi ze Slovenska k vám. Předpokládám, že ani „z náznaků“ nemohl vyvodit, že byste ho vybízela k tomu, aby se za vámi odstěhoval, z tohoto důvodu bych si kladla následující otázky.
Jak chcete, aby vztah s kolegou vypadal za rok? Když byste si zkusila představit, že se stane zázrak, jak by v tomto případě vypadal? A je možné tento zázrak realizovat? Kam může současná konstelace vyeskalovat? Která varianta řešení bude nejméně bolestivá? Která nejúčinnější a také nejšetrnější i k původní Marcelově rodině? Co je vám bližší, nekomunikovat, nebrat telefony a neodpovídat na maily nebo přímý a jasný rozhovor? Podle jakých náznaků se váš milenec domnívá, že ho milujete a jak mu můžete dát najevo, že tomu tak není? Jak můžete vyjádřit své přání, že chcete zůstat se svým manželem a se svými dětmi? Přeji brzké a uspokojivé vyřešení vaší situace.
Stanislava Ševčíková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 9. března 2015. Anketa je uzavřena.
