Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Hedviky: Dcera nechce přiznat otce svého dítěte, prý za trest

  2:24aktualizováno  2:24
Před rokem se mi splnil sen a stala jsem se babičkou. Už bylo načase, naší jediné dceři Noře je přes pětatřicet let. Trápí mě ale, že vnouček nemá v rodném listě uvedeného otce. Přitom by si dcera ušetřila spoustu problémů a hlavně vnuk by poznal svého tátu.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Vdávala jsem se ve dvaceti, protože jsem "musela". Čekala jsem dítě a tenkrát bylo prakticky nemyslitelné být svobodnou matkou. O interrupci jsme také neuvažovali, s manželem jsme se znali od dětství a vždy jsme věděli, že se jednou vezmeme. Akorát to bylo trochu dřív, než jsme plánovali.

Nora se narodila, když byl Pepa na vojně. Téměř rok a půl jsem všechno táhla sama. Rodiče jsem už neměla a manželova matka se ke mně i k dceři otočila zády. Neměla mě ráda, vyčítala mi, že jsem jí jejího milovaného synáčka tak podlým způsobem odloudila. Byla přesvědčená, že jsem otěhotnění pomohla, abych si Pepu k sobě připoutala.

Dcera se brzy osamostatnila

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Bylo to hodně těžké starat se o domácnost a malé dítě bez muže. Peněz jsem také měla hodně málo, ale zvládla jsem to. Když se Pepa vrátil z vojny, všechno nám vynahradil. S manželem jsem stále šťastná a v lásce a pohodě jsme vychovali i Noru. Bohužel další dítě se nám už zplodit nepodařilo. Proto jsem se, když se Nora osamostatnila, začala těšit na vnoučata. Chtěla jsem, aby jednou měla skvělou babičku a dědu, ne jako Nora, která své prarodiče prakticky vůbec nezná.

Jenže dnes je jiná doba a mladí mají úplně jiné možnosti, mohou svobodně cestovat, do vážných vztahů se příliš nehrnou. Podobně to bylo i s Norou. Hned po vysoké škole odjela na rok do Anglie, pracovala a studovala angličtinu. Další roky žila střídavě doma a střídavě v cizině. Díky znalosti jazyků a své otevřené a nebojácné povaze si našla zajímavou práci, která jí umožňovala cestovat minimálně po Evropě. Byli jsme na ni s manželem pyšní. Jenže její způsob života nepřál žádnému trvalému vztahu. Dcera se příliš nesvěřovala, ale pochopili jsme, že se občas vedle ní nějaký přítel vyskytne, ale jsou to víceméně jen letmé známosti.

A pak nám jednoho dne oznámila, že končí s cestováním po světě, v práci se domluvila, že povede novou firemní pobočku. Koupila si na hypotéku malý byt a usadila se. S manželem jsme byli rádi, konečně jsme ji měli "doma" a doufali jsme, že se brzy dočkáme i svatby a vnoučat. Noře táhlo na 30, byl tedy nejvyšší čas. Jenže dcera se k ničemu neměla, všechny naše narážky odbývala slovy, že má ještě spoustu času.

Dcera chce dítě vychovávat sama

Ovšem jako každá matka jsem vycítila, že se v dceřině blízkosti nějaký muž přeci jen vyskytuje. Nora mi to nakonec potvrdila, ale nechtěla o něm mluvit. Jen mi svěřila, že je o deset let starší, celkem zámožný podnikatel a že se jmenuje Jindra. Víc jsem z ní nedostala.

Měsíce a pak i roky běžely a nic se nedělo, Nora i nadále odmítala o svém příteli cokoliv říct, prý je šťastná a spokojená, tak máme být rádi. O dítěti nechtěla stále ani slyšet. Až nám jednoho dne oznámila, že je těhotná. Byli jsme s manželem bez sebe štěstím, hned jsem začala plánovat svatbu, ale Nora mě zarazila. Žádná svatba, žádný otec. Zůstane s dítětem sama, prý se tak rozhodla a nikdo na jejím rozhodnutí nic nezmění. Byli jsme s manželem jako opaření, hučeli jsme do ní, že to přeci nejde, každé dítě má právo poznat svého otce. Jestli se nechce vdávat, budiž, ale jak k tomu přijde samo dítě a také jeho otec, když o sobě nebudou vědět. Ovšem Nora byla rozhodnutá a řekla nám, že jestli do ní budeme pořád mluvit, tak za námi chodit nebude. Tak jsme se s tím s manželem smířili. I když ve skrytu duše jsme doufali, že si to po narození dítěte rozmyslí.

Nerozmyslela. I po narození syna Matěje zůstala rozhodnutá, že otec se o ničem nedozví a syn jeho jméno nebude mít v rodném listě. Snažila jsem se jí říct, že to bude mít hodně těžké, sama jsem to na vlastní kůži kdysi poznala, ale ona odpověděla, že dnes jsou jiné možnosti a na rozdíl ode mě, ona bude mít pomoc babičky a dědy.

A u toho i zůstalo. Dcera je sama, dítě nemá otce, ale má milující prarodiče. Nora se brzy vrátila do práce, protože to finančně těžko zvládala a s dítětem jí tak pomáhám já a její kamarádka, která si u ní občas jako chůva přivydělává.

Znám otce vnoučka

Před pár týdny měla Nora slabou chvilku a sama od sebe mi svěřila, kdo je vlastně otcem jejího dítěte. Bylo vidět, že to z ní musí ven, že už to v sobě dál nemůže držet. Pochopila jsem, že kromě ní a mě to nikdo neví. Otcem Matěje je ten starší podnikatel, o kterém nám kdysi řekla. Jenže je ženatý, ale děti nemá. Prý jí stále sliboval, že se rozvede, ale vždycky se z toho nějak vykroutil.

Když Nora otěhotněla, dlouho váhala, jestli mu to řekne, ale nakonec se rozhodla, že se s ním rozejde, a to, že se on o dítěti nedozví, bude její trest za roky, kdy jí sliboval, že od ženy odejde a stejně to nikdy neudělal. Přerušila s ním tenkrát všechny kontakty, na jeho telefonáty nereagovala, když jí zvonil u dveří, neotvírala. Až to nakonec vzdal a od té doby o něm neslyšela.

Bylo mi jí líto. Zkusila jsem jí opět domlouvat, aby mu o synovi řekla. Ale Nora i dál nechce. Říkala, že by se k synovi určitě přihlásil, třeba by se kvůli němu i rozvedl, po dětech prý vždycky toužil, ale to už by nebylo ono. Už by to nebylo kvůli ní, ale kvůli povinnosti k dítěti.

Tak nevím, moc ráda bych dceři pomohla. Cítím, že už jí ta samota s dítětem "leze na mozek", že už si uvědomuje, že nejspíš udělala chybu, ale co bych mohla udělat? Spojit se s otcem Matěje, nebo přesvědčit Noru, aby to udělala sama?
Hedvika

Názor odborníka: Nezbývá, než rozhodnutí dcery akceptovat

Dobrý den, Hedviko, chápu, že se s touto situací těžko srovnáváte. Některé ženy volí tuto cestu. Ačkoli chápu, že je to hodně těžké, měla byste rozhodnutí vaší dcery akceptovat. Pokud nechcete ztratit kontakt s dcerou a vnukem, neměla byste otce dítěte kontaktovat bez jejího vědomí. Tímto krokem byste narušila váš vztah s dcerou, zejména vaši vzájemnou důvěru.

Pokud budete dceru nadále přesvědčovat, aby otce dítěte kontaktovala, je pravděpodobné, že s vámi kontakt také omezí, protože jí to bude nepříjemné. Pokud je rozhodnutá, vy na tom nic nezměníte. Máte pravdu, že každé dítě má právo na otce. Až Matěj povyroste, bude se na něj ptát a je na vaší dceři, co mu řekne a zda identitu otce odhalí. Je možné, že Matěj pak otce sám vyhledá. Vám nyní nezbývá, než rozhodnutí dcery akceptovat. Užívejte si vnoučka i důvěry, kterou k vám dcera má.
Zuzana Řezáčová Lukášková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3085

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 11. srpna 2014. Anketa je uzavřena.

1. Mám nechat rozhodnutí na dceři, je to její život? 2749
2. Mám dceru přesvědčovat, aby otci dítěte o jeho existenci řekla sama? 142
4. Mám otci mého vnoučka poslat anonymní dopis, že Nora s ním má dítě? 112
3. Mám vyhledat otce vnuka a říct, mu že má syna? 82
Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.