Už mě to unavovalo, že je tak pohodlný a bez jakýchkoliv nápadů. Našla jsem si tedy jiného. Říkejme mu pan Dokonalý. Jenže Petra jsem měla pořád ráda, takže jsem po nějakou dobu chodila se dvěma muži. S Petrem jsem nebydlela, bylo pro mě proto celkem jednoduché mít najednou dva muže.
Nad láskou zvítězil rozum
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Dokonalý je o deset let starší než já, naprostý opak Petra (oba jsme stejně staří). Hned jsem věděla, že to je přesně ten chlap, se kterým chci žít. On ví, co chce. Už nebudu muset všechno ve vztahu za oba řešit já. Konečně se někdo bude starat o mě. A bylo rozhodnuto. S Petrem jsem se rozešla, na rovinu jsem mu řekla i důvod. Bolelo to, ale já už to ani jinak nechtěla. Sice jsem ho stále moc milovala (asi víc než pana Dokonalého), ale život s ním byl hrozně únavný a já chtěla, aby mě někdo nosil na rukou a staral se o mě. Petr mi úplně zmizel ze života.
S panem Dokonalým jsem začala žít. Měl krásný byt, auto, miloval mě a zahrnoval dárky a hlavně láskou. Už jsme spolu dlouhých pět let. Pochopitelně občas jsme zažili i bouřlivější dny, ale tak je to asi v každém vztahu. Máme se rádi a plánujeme další společný život, včetně svatby a dětí. Chceme si postavit dům a usadit se. Mám vše, co si mladá žena může přát.
Obrat o 180°
Jenže se stalo, co by se stát nemělo. Našla si mě bývalá láska, Petr. Před půl rokem mě objevil na Facebooku. Začali jsme si psát a po mnoha letech jsme se opět setkali. Před naším setkáním jsem byla hodně nervózní, jak to bude probíhat, jestli se moc nezměnil. Měla jsem navíc strach, že se mu nebudu líbit. Nevím, proč jsem vlastně na setkání s ním kývla, když plánuji budoucnost s někým úplně jiným. Bylo to však silnější než já. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho kdysi milovala. Vlastně ta láska ve mně pořád je.
Když jsme se viděli, ulevilo se mi. Všechno se mi vrátilo. Měla jsem pocit, že jsme se neviděli jen pár dní. Začali jsme se opět scházet. Tajně, samozřejmě. Myslela jsem, že z toho nic nebude, že si jen tak trochu užiji. S panem Dokonalým plánujeme dál svatbu.
Ale jak čas běžel, postupně jsme se do sebe zamilovali. A je to nádherné. Přiznali jsme si navzájem, že během našeho odloučení jsme na sebe mysleli, i když každý měl po boku partnera.
Petr je moc milý, pozorný, hodný a vtipný, jako před lety. Ovšem s tím rozdílem, že má jiný pohled na život a ví, co chce. Dospěl. Miluje mě a říká, že byl vůl, když se tenkrát choval, jak se choval, nevážil si mě a nechal mě jít.
Už tři roky je sám, prý nemá potřebu si shánět partnerku. Čeká na mě. A hodlá čekat dlouho.
Ovšem vím já, jak dlouhý to čas bude, jestli se vůbec dočká? Narovinu jsem mu řekla o mém vážném vztahu s panem Dokonalým i o našich plánech. Měla bych to s Petrem právě kvůli tomu ukončit a ne ho nechávat v nějaké naději. Ale já to nedokážu. Bojím se Petra ztratit a nechci ani přijít o fajn život s panem Dokonalým.
Mám opět poslechnout rozum?
Už několik měsíců si každý, každičký den pokládám dokola tu samou otázku: Co mám dělat? Oba s Petrem se trápíme, že nemůžeme být spolu, jak bychom si přáli. Je to na mně. Mám opět dát na svůj rozum a zůstat s panem Dokonalým? I on je tak hodný a má mě rád. Vím, že se na něj mohu spolehnout a naše budoucnost je jasná. Tohoto muže já ctím a vážím si ho.
Nebo mám poslechnout hlas svého srdce? Budu s tím, koho miluji a na kterého vlastně pořád čekám. Jenže vrátit se k Petrovi by znamenalo začít znovu od začátku. Sehnat alespoň byt a poprvé zkusit společně žít. Budoucnost je nejasná a hlavně vím, že nebudu mít takový luxus, jako mám teď. Jenže na druhou stranu jsou to jen věci, kterých bych byla ochotná se vzdát. Ale co když po čase zjistím, že s Petrem se žít nedá. Pak už by bylo na vše pozdě.
Také se bojím, co by na to řekly naše rodiny (myslím moje a pana Dokonalého), kdybych od něj odešla. Jedním slovem – byl by to pro ně šok. Všichni počítají s tím, že se v nejbližší době vezmeme a budeme mít co nejdříve děti. Mí rodiče jsou šťastní, že mám před sebou život bez vážnějších starostí (hlavně těch finančních) a představa, že jim řeknu: Zamilovala jsem se do svého ex a nechci už žít s panem Dokonalým, je pro mě dost hrozná. Oni totiž Petra kdysi moc nemuseli. Máma mi pořád říkala, že je to takové ucho, ze kterého nikdy nic nebude.
A taky co pan Dokonalý? Všechno, co mu dělám (i když on o tom neví), si opravdu nezaslouží. A teprve, kdybych mu řekla, že je konec. Je mu 37 let a už chce mít své jisté. Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna.... a myslí si, že to ho čeká se mnou.
Dana
Názor odborníka: Jen činy mají skutečnou hodnotu
Milá Dano, chápu, že se nyní cítíte pod tlakem, protože se rozhodujete, jak prožijete svou budoucnost. Zamýšlela jste se někdy nad tím, proč jste určitou dobu preferovala a stále preferujete člověka, který se o nic nestaral a byl líný, před partnerem, který vás zahrnoval láskou?
Napadá mě, zda váš výběr partnera nesouvisí s vaší vlastní hodnotou. Někdy máme tendence být přitahovány sobeckými, línými či bezohlednými partnery, jako bychom měly pocit, že si pana Dokonalého ani nezasloužíme.
Otázkou je také, zda se takový partner, který se kdysi nerad staral, skutečně natolik změnil, zejména, zda mu změna dlouhodobě vydrží. Nikoli slova, ale činy mají totiž skutečnou hodnotu. Nabízí se řešení svatbu ještě odložit a mezitím navštívit odborníka, který by vám pomohl si vaše představy o budoucnosti ještě promyslet.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 24. září 2012. Anketa je uzavřena.
