Jmenuji se Eva a je mi 27 let. Před třemi lety jsem ukončila vysokou školu a začala pracovat. Jak já se na to, až budu mít po školních povinnostech, těšila! Konečně jsem mohla začít žít podle svých představ, neřešit školu, ale už jen samu sebe.
Mám zajímavou práci v bance. Už na vysoké jsem tam byla na praxi, byli se mnou spokojení a nabídli mi, abych tam po státnicích nastoupila. Aspoň mi odpadl stres se sháněním místa, jaký měly třeba moje kamarádky.
Z kolegy se stal přítel
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
A v práci jsem se seznámila i s Jirkou. Padli jsme si do oka během společného kouření na terásce, kterou zaměstnavatel zarytým kuřákům zpřístupnil. Párkrát jsme se dali do řeči, když jsme se tam náhodou potkali a později jsme se už domlouvali na společných kuřáckých schůzkách. Nakonec jsme šli na rande, abychom si mohli konečně pořádně popovídat, ty desetiminutové kuřácké pauzy nám nestačily.
Jirka se mi od prvních chvil líbil. Je o dvanáct let starší než já, ale člověk by mu tu téměř čtyřicítku vůbec nehádal. Je rozvedený, bezdětný. Od prvopočátku jsme zjistili, že máme hodně společného, názory, humor i určitou bezstarostnost. Jirka mi po čase řekl, že jsem ho zaujala především svým pohledem na život, jasnou představou, jak chci žít. Prý se mu líbilo, že to mám srovnané.
Já se před ním netajila tím, že než se jednou, tak za deset let, možná později, usadím a budu mít rodinu, že chci prostě žít, cestovat a nemít starosti, jako měli třeba naši, když si nás s bratrem pořídili, ani jim nebylo pětadvacet. Sama máma mi radila, ať si nejdřív něco užiju, a já se její rady mínila držet.
Můj životní postoj se mu líbil
A Jirka mi dával za pravdu. Prý mi rozumí a má to teď stejně. Ženit se nechce, ženatý už jednou byl, rodinného života si s exmanželkou užil až dost. Byla prý extrémně žárlivá, pořád mu něco vyčítala, kontrolovala ho a on si připadal jak ve vězení. Až si jednoho dne řekl dost a podal žádost o rozvod. Teď je opět svobodný a volný, souhlasil se mnou, že život se má žít.
Scházeli jsme se čím dál častěji a nakonec jsme si po pár měsících řekli, že bychom spolu mohli začít žít. Jirka má byt, splácí hypotéku. Já bydlela v podnájmu, ten jsem pustila a nastěhovala se k němu. Byli jsme opravdu spokojená a šťastná dvojka známá po celé bance. A život jsme si opravdu užívali. Pracovali jsme, po práci chodili s kolegy nebo kamarády nebo i sami na skleničku. Víkendy jsme trávili v posteli, ale i na výletech. Já nevařila, většinou jsme si někam na jídlo zašli, nebo si ho objednali domů. Také jsme cestovali, oblíbili jsme si eurovíkendy.
Tak takhle přesně jsem si představovala svůj život alespoň na deset let. Jirka se také zdál hodně spokojený, ale ne dlouho. Zhruba po roce občas naťukl, že bychom se mohli posunout v našem vztahu někam dál. Já na to řekla, že mi to takto vyhovuje a veškeré diskuse utnula. Jenže Jirka si nedal pokoj, bylo to sice pozvolné, ale sem tam se mu nikam nechtělo, nebo mi navrhl, že bych mohla něco uvařit. Pak začal mluvit o tom, že moc za cestování utrácíme a měli bychom začít šetřit, až nás jednou bude víc a budeme žít jen z jednoho platu. To mě opravdu zarazilo, řekla jsem mu, že na to je ještě opravdu dost času.
Zasnoubení jsem se nevyhnula
Už to trvá pár měsíců, Jirka prostě otočil. Řekl mi, že se mu blíží čtyřicítka a prý si uvědomil, že se chová, jak kdyby mu bylo aspoň o patnáct let míň a že už to prostě není vhodné. Jeho vrstevníci už mají rodiny, děti a on nic. Má sice skvělou partnerku, kterou miluje, se kterou chce strávit zbytek života, ale to je tak všechno. Nakonec přede mnou poklekl s prstenem. Hodně mě zaskočil, měla jsem sto chutí mu říct, co blbne, ale nakonec jsem kývla. Nechtěla jsem mu ublížit. Miluju ho, ale vdávat se fakt nemusím. Tak trochu jsem doufala, že když řeknu ano, že mu to bude stačit a dá pokoj s tím, že bychom se měli usadit a mít děti.
Jenže nedal, poslední dobou nemluví pomalu o ničem jiném než o svatbě a dětech. Neustále řeší, kdy se tedy vezmeme, kde budeme mít svatbu, jakou a koho pozveme. Já se to neustále snažím zahrát do autu. Kolikrát mám chuť zařvat, že žádná svatba nebude. Jednou možná, ale teď ji plánovat fakt nechci, radši bych plánovala letní dovolenou.
Nevím, co mám dělat. Jirka je jak umanutý a čím dál víc mě s tím štve. Myslí si, že mě přesvědčí, jenže já nechci, aspoň v nejbližších letech ne.
Eva
Názor odbornice: Buďte férová
Vážená Evo! Zdá se, jako by Vás lehce dostihnul věkový rozdíl mezi Vámi a partnerem. Čtyřicetiletý muž okolo sebe vidí své vrstevníky s rodinami a dětmi, které má on sám jaksi v nedohlednu. Vy byste si ráda užívala života tak trochu bez myšlenek na budoucnost. Muž chce spořit a plánovat dítě, Vy poznat o eurovíkendu další metropoli.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vaše rozdílné nastavení nepokládám však za ten zásadní zádrhel. Spíše mne udivuje, proč s partnerem nemluvíte o tom, co byste ráda. Nepřipadá mi, že by mohl jakkoliv vytušit, že s ním nejdete na jedné vlně. Na svatbu jste přikývla, ohledně dítěte se od Vás nedozvěděl, že byste ještě ráda počkala. Na začátku vztahu jste si sice leccos o svých představách budoucnosti vzájemně vyjevili, ale upřímně - je to už dávno.
Zřejmě bude na místě trocha Vaší odvahy. Pokuste se být férová a hovořte o tom, co si ohledně společné budoucnosti přejete právě teď. Nedávejte partnerovi falešné naděje, které pak nejste ochotna naplnit. Oba dva pak budete jen frustrovaní. Ve vztahu se vyplácí být otevřený v tom, co mohu a co již ne. Nevyplácí se předpokládat, že cokoliv tomu druhému dojde samo. Necháváme-li si podloudně zadní vrátka, partner to většinou dříve či později prokoukne, avšak bývá tím natolik zklamán, že je pak obtížné budovat další prosperující vztahovou etapu.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. dubna 2018. Anketa je uzavřena.
