Jmenuji se Adéla, je mi 33 let a jsem deset let vdaná. S o sedm let starším manželem máme dvě děti, devítiletou dceru a osmiletého syna. Jsme celkem normální rodina, průměrná česká rodina s průměrnými příjmy. Žijeme ve vlastním domku na předměstí většího města ve východních Čechách.
Drsný chlap
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
S manželem se známe už hodně dlouho, mně bylo 15 a jemu 22, když jsem ho viděla poprvé. Je bratrem mé nejlepší kamarádky z dětství, teď vlastně švagrové. Já do něj byla zamilovaná prakticky od první chvíle, kdy jsem ho uviděla, ale byla jsem pro něj malá holka. Přehlížel mě jako lán obilí. Pamatuji si, jak mi imponoval, byl to v mých očích velký rebel a záviděla jsem kamarádce, že má takového skvělého bráchu. Já měla dva mladší bratry a pořád jsem se o ně musela starat.
Znovu jsme se potkali o dalších pět let později. Já byla akorát po rozchodu se svou první velkou láskou a u kamarádky jsem zapíjela žal. A zničehonic se tam objevil její bratr, který přijel na návštěvu. Vzal nás obě do hospody a já se zamilovala podruhé. Jenže tentokrát už si mě všímal. Začali jsme spolu chodit.
Mým rodičům se vůbec nelíbil, měli dokonce tendence mi ho zakazovat. Jenže jsem byla dospělá a po několika měsících jsem se k němu i odstěhovala. Dnes rodiče chápu, Franta byl vyučený zedník, pro sprosté slovo nešel daleko a rád se i napil. Vůbec celý jeho život byl takový nezdravý. Jenže mě imponoval, byl to chlap, ne žádná bábovka, jako byli kluci v mém okolí.
Česká kuchyně
Žili jsme spolu asi dva roky, když se Franta rozhodl, že si dodělá maturitu, prý jsem na něj měla dobrý vliv. Za další rok jsme se vzali a já i brzy otěhotněla. Franta nám postavil malý domek, mezitím si založil s manželem své sestry (mé kamarádky) malou stavební firmu. Konečně ho vzali na milost i moji rodiče. Franta nejspíš dospěl trochu později. Jediné, co mu zůstalo, byla slabost pro pivo, sem tam nějakou kořalku a nezdravé jídlo. Pořád jsem musela vařit omáčky, knedlíky, péct husy a kachny, bůček bylo jeho nejoblíbenější jídlo.
Naštěstí na Frantově vzhledu se kalorické jídlo moc nepodepsalo, to se mnou to bylo horší. I když nejsem tlustá, pár kil shodit by mi neuškodilo. Ale nikomu to nevadilo, tak jsem to nechala být.
Zdravý životní styl
Jenže pak byl Franta na prohlídce u lékaře, několik dní mu nebylo dobře. Doktor mu zjistil vysoký cholesterol, také tlak měl vyšší. A jeho doporučení bylo jednoznačné – omezit tuky a jíst zdravě, ne to, co Franta miloval. A můj manžel se vyděsil, zničehonic se rozhodl, že se budeme celá rodina stravovat úplně jinak. Také koupil mně i sobě kola, a že prý budeme sportovat. Dokonce přestal chodit do hospody na pivo. Je zdravým životním stylem úplně posedlý. Když jsem se ho ptala, proč to žene do takových extrémů, prohlásil, že nechce umřít mladý.
Tak jsem začala vařit zdravěji. Manžel si dokonce zasázel vlastní zeleninu a mě nutí, abych se o ni starala. Kdykoliv vyrazíme do obchodu na nákup, musí jet se mnou a kontroluje, co dávám do vozíku, sleduje složení potravin. Denně tráví na internetu dlouhé hodiny a hledá informace o zdravém životním stylu.
Já mám pocit, že se úplně pomátl. Chápu, že typická česká kuchyně, kterou miloval dřív, nebyla úplně nejzdravější, ale to, co předvádí teď, je opravdu extrém. Kontroluje, co jím já, co děti. Pořád do mě rýpe, jestli bych si neměla dát na talíř méně jídla. Dětem zakazuje čokoládu a sušenky. Dceři dává přednášky o tom, že by mohla být jednou tlustá. Bojím se, aby se to u ní nezvrhlo v nějakou anorexii. Když proti jeho řečem protestuji, řekne mi, že bych se měla nad sebou zamyslet a podívat se do zrcadla. Uráží mě to.
Před několika dny přišel s tím, že bychom mohli přejít na vegetariánskou stravu a jednou třeba i na veganskou. Už ho mám plné zuby, je úplně posedlý. Nechápu, co se s ním stalo, jak se mohl takhle změnit. Já ho chvílemi úplně nesnáším, když mi kouká do talíře a komentuje pohrdavě, co jím, nebo když to samé dělá dětem. Mám sto chutí si sbalit kufry, vzít děti a zmizet. Už jsem mu dokonce rozvodem pohrozila, ale nejspíš mi nevěří.
Adéla
Názor odborníka: Máte právo hájit své mantinely
Zdravím vás, paní Adélo, když čtu jak se manžel skrz „posedlost“ zdravým životním stylem chová k vám a dětem, chápu, že máte někdy chuť ho opustit a chvílemi ho nesnášíte. Těžko říct, odkud pochází bouřlivá reakce na výsledky zdravotních testů. Manžel vám na otázku po důvodu svého chování odpověděl, že nechce zemřít mladý. Z toho je snad možné usuzovat, že ho ovlivňuje strach ze smrti. Ten samozřejmě bývá velkým stresorem ovlivňujícím jednání. A je jedno, jestli je podle blízkých člověka trpícího existenciální úzkostí míra strachu opodstatněná, či ne.
Máte právo hájit své mantinely, v rámci kterých chcete manželovi vycházet ohledně jeho představ o zdravém životním stylu, vstříc. Doporučuji najít si klidnou chvíli, kdy bude možné s manželem o vašich pocitech a myšlenkách pohovořit. Popište mu emoce, které ve vás jeho chování vyvolává, a navrhněte určitý kompromis vycházející z kombinace představ vás obou. Sdělte mu jasně, že současný stav je pro vás neslučitelný s představou dalšího partnerského soužití a vysvětlete proč.
V rámci konstruktivního cíle vztah posílit doporučuji partnerovi nic nevyčítat a z ničeho ho neobviňovat. Pokud rozhovor nezabere, doporučuji navázat spolupráci s manželským psychoterapeutem. S přáním všeho dobrého,
Petr Jarolímek, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. května 2015. Anketa je uzavřena.
