Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Ivy: Žijeme každý zvlášť, čekám dítě, ale on se stěhovat nechce

  3:16aktualizováno  3:16
Já i můj přítel jsme už delší dobu rozvedení a bezdětní. Když jsme se před třemi lety poznali, bylo mi 35 let a Zdeňkovi o pět let více. Po rozvodu mi zůstal třípokojový byt, Zdeněk bydlí ve dvougarsonce.
Rozhovorům na téma společné bydlení se Zdeněk vyhýbá.

Rozhovorům na téma společné bydlení se Zdeněk vyhýbá. | foto: Profimedia.cz

Ještě nedávno s ním žila i jeho maminka, před půl rokem ale zemřela. Zdeněk je jedináček, s rodiči vyrůstal v Berouně. Po vysoké škole zůstal v Praze, oženil se a po rozvodu si pořídil malou dvougarsonku. Jeho táta mu zemřel už před několika lety a maminka zůstala sama. Když onemocněla, byt v Berouně prodali a Zdeněk si ji vzal k sobě.

S přítelem žijeme každý ve svém bytě

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

V té době jsem ho poznala. Seznámili jsme se v čekárně u zubaře. Oba jsme svorně nadávali na nedochvilnost lékařky, nakonec jsme se sebrali a šli si raději dát kafe. Několik měsíců jsme si jen telefonovali, psali e-maily a párkrát do měsíce šli na oběd nebo na kávu. Asi po půl roce jsme vyrazili do vinárny a skončili u mě.

Společně strávená noc byla dokonalá. Od té doby jsme se stali milenci a scházeli se skoro denně. Dokud to s jeho maminkou nebylo vážné, Zdeněk u mě trávil i několik dní v kuse. Jen občas za matkou zaskočil, jestli něco nepotřebuje. S jeho maminkou jsem se také seznámila, od začátku se mi líbila. Byla to moc milá paní, a jak jsem z jejích řečí pochopila, byla ráda, že k jejímu synovi patřím.

Asi po roce a půl známosti jsme se Zdeňkem začali více mluvit o budoucnosti. Bavili jsme se o tom, že bychom mohli mít spolu dítě, plánovali jsme dovolené, ale nikdy jsme se nedotkli tématu společného bydlení. Zdeněk se ke mně kvůli mamince nastěhovat nemohl, a já k němu pochopitelně také ne. Už nejsme nejmladší, a jak jsme oba žili, nám vyhovovalo.

Se Zdeňkem trávím čas hodně ráda i společné dovolené byly naprosto skvělé, ale pochopitelně jsem občas ráda jen sama se sebou. A na to je vlastní byt naprosto jedinečný. O tom, že bychom jednou žili spolu, jsme se nebavili i z pověrčivosti, znamenalo to, že to bude v době, až tady nebude jeho matka.

Nic se nezměnilo ani po smrti matky

Když Zdeňkova maminka zemřela, čekala jsem, že sám přijde s tím, že bychom měli začít řešit společné bydlení. Jenže bylo ticho po pěšině, já o tom jako první mluvit nechtěla a Zdeněk se k tomu také neměl. Dokonce mi nabídl, že občas mohu zůstat přes noc i pár dní bydlet já u něj.

Uplynulo několik týdnů a já to nevydržela, naťukla jsem, jak to uděláme se společným bydlením. Začala jsem s tím, že bychom mohli bydlet u mě, mám mnohem větší byt než on. Jeho byt bychom mohli pronajímat. Zdeněk se docela kroutil, tvrdil, že mě miluje, je se mnou šťastný, chce se mnou zestárnout, ale že by asi bylo lepší, kdybychom žili u něho.

Prý je tam zvyklý (to já jsem ale ve svém bytě taky), má to blízko do práce (to je pravda, ode mě by to měl přes celé město, já to mám z obou míst zhruba stejně). A kdybychom pronajali můj byt, tak bychom mohli získat víc peněz z pronájmu (tak v tom má taky pravdu). Já jsem mu oponovala tím, že v mém bytě bychom měli oba více soukromí, a pokud budeme mít dítě, tak větší byt bude mnohem výhodnější. A této poznámky se Zdeněk chytil, zahrál všechno do autu, že až budu čekat dítě, tak to můžeme klidně řešit znovu. Ani jeden z nás neustoupil a dál jsme bydleli každý ve svém bytě a společné chvíle trávili střídavě u něho či u mě.

Jsem těhotná, Zdeněk ke mně nechce

Zdeněk možná nepočítal s tím, že brzy po našem rozhovoru otěhotním. Pozor jsme si nedávali skoro rok a nic se nedělo. Až se jednoho dne zadařilo. Jakmile jsem získala jistotu, že čekám dítě, vše jsem Zdeňkovi řekla. Byl nadšený, na dítě se hrozně těší. Svatbu neplánujeme, oba si myslíme, že není nijak důležitá. Zdeněk o společném bydlení mluvit nezačal, ale já ano. Brala jsem za hotovou věc, že teď už nebude mít šanci se vykroutit z toho, že bychom nebydleli společně, respektive u mě.

Ovšem on si trvá na svém. Ze svého bytu se nechce hnout. Jsem ve třetím měsíci, dítě se narodí na začátku léta. Zdeněk stále odsouvá rozhodnutí, jak to tedy v budoucnu s námi bude. Rozhovorům na téma společné bydlení se vyhýbá, nebo se z toho vykroutí. Už nevím, jak dál. Zdeňkovou láskou jsme si jistá, i tím, že se na dítě moc těší a bude mu dobrým tátou, ale mám čím dál větší pocit, že chce, abych já s dítětem žila u sebe a on tam za námi docházel. A když bude mít všeho plné zuby, v klidu se přesune k sobě.
Iva

Názor odborníka: Buďte vstřícná a chápavá

Milá Ivo, z vašeho dotazu jsem dospěl k jednoznačnému závěru, jak se ke Zdeňkovi zachovat. Dala jste mi dostatek informací k tomu, abych mohl adekvátně zhodnotit situaci a navrhnout takové řešení, které bude pro obě strany z časového i psychického hlediska nejúčinnější.

Zdeňkovi žádné ultimátum nepředhazujte, ani ho nadále urputně nepřesvědčujte. Zachovejte se trpělivě a počkejte na jeho rozhodnutí ohledně nastěhování až po narození nebo těsně před narozením dítěte. Jste v situaci, která vám řešení ulehčuje, protože máte zázemí i jistotu, že vás Zdeněk chce.

Muži se někdy ze strany partnerky vážnějšího závazku leknou, ale jakmile si, zejména při přímé konfrontaci s vlastním potomkem, uvědomí, že se stali tatínkem, zachovají se úplně jinak než doposud.

Zdeněk by se mohl vašemu tlaku "uleknout" a udělat něco, co by ani jednoho z vás nepotěšilo. Buďte proto maximálně chápavá žena, která má pro svého manžela a potencionálního tatínka dítěte otevřenou náruč. Bude to z vaší strany nejen vstřícné, ale i taktické, protože takový typ ženy, který zde popisuji, to má většinou u muže ohledně společné budoucnosti nejjistější. Hodně štěstí,
Zdeněk Krpoun, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1713

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 25. února 2013. Anketa je uzavřena.

2. Mám to nechat být, jak to je, netlačit na pilu, a počkat, jak se to po narození dítěte bude vyvíjet? 1388
3. Mám se přestěhovat ke Zdeňkovi a doufat, že po narození dítěte pochopí, že v jeho malém bytě se ve třech žije 193
4. Mám dát Zdeňkovi ultimátum – buď se přestěhuje ke mně, nebo dítě neuvidí? 84
1. Mám Zdeňka i nadále přesvědčovat, aby se přestěhoval ke mně? 48
Autoři:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.