Manžel pracoval v jedné velké firmě jako vývojový specialista. Jeho práce byla i jeho koníčkem, bohužel, i když vystudoval vysokou školu, byla jen úzce zaměřená. Když ho pak kvůli ekonomickým škrtům pro nadbytečnost propustili, měl velké problémy si najít něco podobného.
Prvních pár měsíců to ještě šlo, dostal velmi slušné odstupné a také si aktivně hledal práci. Jenže co se týče peněz, choval se hodně nezodpovědně. Díky tomu, že měl dost volného času, užíval si to a pochopitelně na to brzy prasklo celé odstupné. Scházel se s kamarády, chodil na masáže, do fitka, nakoupil si nové oblečení, přihlásil se do kurzů tenisu (prý se ho vždycky toužil naučit hrát), zkrátka choval se jako rentiér.
Pracuji za dva
Takže jsme začali žít z mého platu a z úspor. Manžel se zaregistroval na úřadu práce, pobíral podporu. Rovnou mu řekli, že v jeho oboru nebude jednoduché mu něco najít, ale že by měl větší úspěch, kdyby se rekvalifikoval. On to odmítl, prý je dost velký odborník, žádnou rekvalifikaci nepotřebuje.
Může se hoditPřišli jste také o práci? Najděte si nové a lepší zaměstnání pomocí JobDNES.cz. |
Naštěstí asi po čtyřech měsících se pro něj práce našla. Sice placená méně, než měl v té předchozí, ale aspoň o ni měl zájem. Bohužel tam vydržel sotva tři měsíce, nebylo to prý ono. Sice s mým i jeho platem tam bychom bez problémů vyžili, ale on nebyl spokojený.
Na podporu už nárok nemá. Sice je na úřadu práce registrovaný, ale kromě toho, že mu platí zdravotní pojištění, je to na nic. Práci pro něho nemají, rekvalifikaci odmítá a novou práci si sám od sebe taky nehledá. Sice by se určitě nějaká našla. Ptala jsem se našich známých a prý by to nebyl až tak velký problém, ale on chce dělat jen to, co dělal doposud. Je jako malé dítě, přitom mu je 40!
Takhle to trvá už rok a půl. Úspory už nám dávno došly. Já ke své práci vzala ještě jednu. Nemám čas na nic, na sebe, na domácnost, na syna. A manžel je jako slepý. Prakticky denně se hádáme, on práskne dveřmi a zmizí.
Syn tátovu "neschopnost" a naše hádky těžce nese
Už jsem ze všeho hodně unavená. Asi bych to ještě nějakou dobu vydržela, jenže nejvíc to odnáší náš syn. Je to fajn kluk, nikdy s ním nebyly žádné problémy. Dobře se učil, chodil na kroužky, pomáhal mi. I s tátou si dost rozuměl. Jenže od té doby, co je manžel doma, všechno se změnilo. Syn se zhoršil ve škole, je často zamlklý, nic ho nebaví.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Už když byl malý, zjistilo se, že je dyslektik. Hodně jsem se mu věnovala, učili jsme se spolu, a dokázal vždy vysvědčení vytáhnout na samé jedničky. Naštěstí i ve škole měl kvůli této poruše drobné úlevy. Ani učitelka, ani psycholožka v poradně, kam jsme chodili kvůli dyslexii, neviděly problém v tom, že by mohl jít z páté třídy na gymnázium. Ve třídě patřil k nejlepším, je hodně chytrý a myslí mu to. Třeba v matematice ve třídě neměl konkurenci a mnohokrát potrápil i učitelku.
Bohužel pátá třída, která byla rozhodující, pro něj dopadla katastrofálně. Zhoršil se ve všech předmětech. Já už se mu nemohla tolik věnovat. Chodím domů každý den až pozdě večer (kvůli druhé práci) a o víkendech doháním resty v domácnosti. A manžel? Ten razí teorii, že si kluk musí umět pomoci sám. S ním se taky nikdo neučil a dotáhl to až na vysokou školu s červeným diplomem.
Psycholožka mi, když jsem jí vylíčila celou naši situaci doma, řekla, že je to to nejhorší, co můžeme synovi udělat. Nemůžu se prý divit, když se doma všechno obrátilo vzhůru nohama, že on to nebude nijak vnímat. Problémy ve škole i změna jeho chování jsou naprosto logické. A pokud s tím brzy něco neuděláme, může to dopadnout i mnohem hůře. Může utíkat z domova, kde se i kvůli našim hádkám necítí dobře. Může se dát do party s nevhodnými kamarády a … ani nechci dál domyslet, co by mohlo následovat.
Manžel nemá problém
Po návštěvě u psycholožky jsem se rozhodla, že takhle to opravdu dál nejde. Sedla jsem si s manželem, všechno jsem mu řekla a chtěla, aby on řekl, jak to tedy bude dál. Je pravda, že ho to trochu vyděsilo, ale na druhou stranu mi řekl, že to jsme celý my ženský, všechno vidíme černě, a že se kluk určitě brzy vzpamatuje. Na můj dotaz, jak to vidí on se svou budoucností, mi řekl, že se určitě brzy najde nějaká práce, která by mu vyhovovala. Že musím mít trpělivost.
Jenže mně už ta trpělivost víceméně došla. Kdyby mi aspoň pomáhal doma, nebo se věnoval synovi, sem tam šel třeba někam na brigádu, asi bych to byla schopná nějakým způsobem vydržet. Ale jestli to půjde pořád dál jako dosud, podám žádost o rozvod a donutím ho od nás odejít. Naštěstí byt je můj, zdědila jsem ho po babičce.
Petra
Názor odborníka: Začněte jednat
Dobrý den, Petro, vy na otázku, co máte udělat, v závěru svého příběhu odpovídáte sama. Zdá se mi, že máte jasno: jestli se manželovo chování nezmění, rozvedete se s ním. Líbí se mi, že máte i představu, jaké manželovo chování by pro vás už znamenalo změnu k lepšímu: péče o domácnost, o syna, brigády.
Přemýšlím, jestli takto jednoznačné vyjádření od vás slyšel i manžel? A jestli má na něj, na jeho život, současná situace nějaké zásadní dopady. Vy jste přetížená a unavená, máte málo času a celá rodina asi i méně peněz, ale změnilo se něco pro něj? Rozumím tomu, že vy vidíte spoustu důvodů pro změnu, ale váš manžel možná až tolik důvodů mít nemusí, když vy vyděláte peníze a ještě zastanete všechnu práci doma.
Napadá mě, že pro to, abyste se mohla lépe rozhodnout, kdy už přestat čekat na změnu a začít jednat, by vám mohlo pomoci následující: a) Sama pro sebe si stanovit, jak dlouho ještě chcete současnou situaci snášet b) Říci jasně manželovi, co a do kdy od něj očekáváte. Vzhledem k tomu, že rozvod je velká životní změna, můžete ještě společně (nebo i jen vy sama, pokud manžel nebude souhlasit) vyzkoušet využít služeb manželské poradny, které jsou nabízeny bezplatně. Držím vám palce!
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. července 2012. Anketa je uzavřena.
