Jmenuji se Ivoš a je mi 38 let. Ženatý jsem deset let, s manželkou Janou máme dva syny, desetiletého Kubu a osmiletého Marka.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Známe se odmalička, mým nejlepším kamarádem v dětství bylo totiž její dvojče - bratr Martin. Ovšem mezi námi dvěma přeskočila jiskra až o mnoho let později.
Martin se narodil o pár minut dřív, dostal tak roli staršího, rozumnějšího sourozence, což mu vyhovovalo. Pamatuji, jak kolem něj Jana v dětství neustále kroužila, a on ji podle nálady buď bral s sebou, nebo jí řekl, že je ještě malá holka a ať se mezi nás neplete.
V rané pubertě, kdy jsem s Martinem nejvíc kamarádil, mě jeho sestra ani trochu nezajímala. Pár let jsme se vůbec neviděli, jak jsme já a Martin šli každý svou cestou. Janu jsem pak úplnou náhodou potkal tak před třinácti lety a byl jsem doslova v šoku, jaká z ní vyrostla kočka. Zavzpomínali jsme na dětská léta, nasmáli se, domluvili si další schůzku a brzy z nás byl pár.
Bez bráchy ani ránu
Navíc jsem se i díky Janě zase začal vídat s Martinem. Ti dva byli nerozluční, dokonce spolu bydleli v podnájmu, odstěhovali se od rodičů a našli si společné bydlení. Byli na sobě hodně závislí, jeden bez druhého nikam nešel, nic nerozhodl. Vzpomínám, že mě to tenkrát dost překvapilo, v dětství mi přišlo celkem v pohodě, že mají úzký vztah, ale v dospělosti mi to připadalo zvláštní. Ale přičítal jsem to tomu, že jsou vlastně dvojčata. Taky jsem jim to záviděl, já mám staršího bratra a mladší sestru a ani s jedním si příliš nerozumím.
Než jsme se s Janou usadili, vzali se a měli děti, trávili jsme hodně času všichni tři společně. Bylo to fajn, i když na rovinu mně to ne vždy sedělo, kolikrát jsem s ní chtěl být sám, ale nešlo to. Byly i chvíle, kdy mi jejich vztah lezl na nervy, věděl jsem, že se Jana Martinovi svěřuje se vším, i s intimnostmi. Bylo to prostě takové zvláštní, měl jsem je oba moc rád, ale radši bych byl častěji s každým zvlášť. Jana ani nikdy neměla moc kamarádek, jen pár známých kolegyň v práci. Její nejlepší kamarádkou, i když to zní dost divně, byl její bratr. A když si to tak zpětně probírám, já ani nepamatuji, že on by měl nějaké přítelkyně, sem tam jednorázovky na jednu dvě noci...
Pomohli jsme švagrovi v nouziManžel má zlaté srdce a jeho bratr se ženou se nemají k tomu, aby nám peníze vrátili  Půjčka (ilustrační foto) |
Před svatbou jsme si s Janou koupili byt a začali žít jen my dva. Martin u nás byl dost často, ale když se pak narodil Kuba, Jana měla hodně práce, málo času, navíc už jsme ani nikam nechodili, Martina jsme vídali méně. A když se pak narodil i druhý syn a my měli úplně jiné starosti, dostal se na druhou kolej. Jana mu sice často volala, dost nás i navštěvoval, ale už se rozhodila sestava, už jsme byli my čtyři jako rodina a on sám.
Jenže on se s tím nedokázal srovnat, začal pít, měl problémy v práci, odkud ho brzy vyhodili. Vedli jsme spolu dlouhé debaty, ani Jana nevěděla, že se scházíme, snažil jsem se mu vysvětlit, že život jde dál, že se musí osamostatnit, najít si přítelkyni, mít děti a žít život jako třeba my. Měl jsem pocit, že to chápe, trochu se zklidnil, našel si novou práci a pak najednou konec, na chalupě rodičů se oběsil. Bylo to jako blesk z čistého nebe, nikdy ani náznakem nedal najevo, že by byl až natolik nešťastný, že by uvažoval o sebevraždě. Nenechal žádný dopis na rozloučenou, nic, bylo to hrozné. Dokonce vznikly i pochybnosti, jestli ho někdo nezabil. Rodiče i Jana tvrdili, že on sám by si na život nesáhl. Policie to uzavřela, byla to sebevražda.
Jana se zhroutila
Nechci vzpomínat na dny, týdny, měsíce po tragédii. Bylo to hrozné. Bál jsem se, že se Jana zblázní, byla v těžké depresi, nic ji nezajímalo, navíc její matka jí i mně dávala za vinu, že se Martin zabil, protože jsme se mu málo věnovali, že jsme ho prý odstrčili. Chápal jsem ji, byla nešťastná a potřebovala najít viníka, proč si její syn vzal život. Jana se z nejhoršího smutku postupně dostala. Zase byla schopná normálně fungovat. Jenže brzy jsem zjistil, že své splíny zahání alkoholem, bylo to postupné, dala si o skleničku víc než jindy a přidávala. Nikdy doma nepila, prý ji to chutná jen ve společnosti, ale najednou se začaly doma objevovat lahve nejdřív vína, později i tvrdého alkoholu. Zpočátku jsem to chápal, omlouval, ale když jsem ji denně viděl opilou, snažil jsem se to zarazit.
Už to trvá tři roky, měli jsme spolu už nespočet diskusí, hádek, Jana už tolikrát naslibovala hory doly, ale nikdy nic nesplnila. Já jí pokaždé uvěřil, že už s tím opravdu skončila, ale za pár dní bylo všechno jinak. Jsem z toho všeho hodně špatný, i mně Martin chybí, ale život jde dál, máme dvě malé děti a musíme myslet hlavně na ně. Jenže Jana myslí teď jen na sebe a na svou ztrátu. A já nevím, jak jí pomoct. Vím jen, že takhle dál už žít nemůžu.
Ivoš
Názor odbornice: Obraťte se na psychologa sám
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Ivoši! Popisujete tragédii, která se jako blesk z čistého nebe stala v původní rodině Vaší ženy. Na smrt se připravit nelze. Pečuje-li blízká rodina o vážně nemocného starého člověka, po jeho odchodu sice truchlí, ale není to tak, že by s jeho smrtí absolutně nepočítali. Právě fakt, že se jednalo o náhlé úmrtí, navíc zřejmě vlastní rukou manželčina bratra, z něj činí pro jeho nejbližší mnohem náročnější událost na zpracování.
Vaše žena sáhla po nejsnáze dostupném rozpouštěči úzkosti - po alkoholu. Ten sice bolest ze ztráty bratra načas otupí, avšak okamžitě si také vybírá vysokou daň. Závislý přestává být schopen fungovat ve stále více oblastech života - jako partnerka, jako matka, v pracovním prostředí. Bylo by dobré, aby se Vaše žena dostala k odborné pomoci. Když ona sama její vyhledání zjevně neiniciuje, obraťte se na psychologa Vy sám. Budete mít odbornou podporu v nelehké situaci a možná časem vymyslíte i strategii, jak přizvat ke spolupráci Vaši ženu.
Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. dubna 2017. Anketa je uzavřena.
