Když jsem poznal Mirku, byl jsem už rok sám. Bývalá přítelkyně mě opustila, protože jsem chtěl děti a ona si chtěla užívat. Byla o šest let mladší než já, tak měla čas. Jenže já už chtěl rodinu, usadit se, mít zázemí. Mirka je stejně stará jak já, u ní to bylo prakticky stejně. Chtěla dítě, ale nemohla natrefit na chlapa, se kterým by ho mohla mít.
Dítě na cestě
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Oba jsme to brali jako znamení osudu, že jsme se našli. Netrvalo to ani tři měsíce a Mirka přišla do jiného stavu. Oba jsme byli šťastní, sice jsme se teprve poznávali, ale věřili jsme, že všechno spolu zvládneme. Na dítě jsme se moc těšili. Když nám doktor řekl, že čekáme kluka, byl jsem ten nejšťastnější chlap na světě. Těšil jsem se, jak ho budu učit fotbal, jezdit na kole a jednou ho zasvětím do toho, jak balit ženský.
Mirka se nastěhovala ke mně, mám byt na sídlišti, kde kdysi žili naši, ale v důchodu se odstěhovali na chalupu a mně byt nechali. Potřebovalo to tam ženskou ruku, já na nějaké zkrášlování bydlení moc nejsem. Mně stačila postel, sedačka, stůl, židle, velká televize, ale hlavně dobře zařízená kuchyň. Jsem totiž vyučený kuchař číšník a vždycky jsem v tomhle oboru pracoval.
Mirka má docela vkus a naše bydlení se brzy po jejím zásahu zútulnilo. Bylo nám spolu dobře. Až na občasné Mirčiny záchvaty, kdy musela kupovat různý věci, podle mě zbytečný, ale brzy jsem pochopil, že to je na truc její sestře. Holky spolu už od dětství soupeřily a co si pořídila jedna, musela mít za chvíli druhá. Ale jakž takž jsem se to snažil korigovat.
První výčitky, první ústupky
Pak se narodil Honzík a Mirka neměla čas na blbosti, věnovala se malýmu. Tehdy ale začaly naše první dohady. Vyčítala mi, že jsem s ní málo, že je na všechno sama. Já ale pracoval v hospodě a bohužel někdy i do noci. Jenže zase byly dny, kdy jsem s ní byl celý den. Tak nějak jsme to první roky, i když s občasnými hádkami, zvládli. Já se v práci snažil domlouvat, abych měl spíš denní směny, bylo to ale na úkor peněz. Přeci jen večer se vydělá víc.
Mým velkým koníčkem už od dětství je fotbal. Jako žák a dorostenec jsem byl celkem úspěšný, jenže přišlo pár zranění a už si chodím zakopat jen víceméně rekreačně. Když byl Honzíkovi rok, ozvali se mi z mého bývalého klubu, jestli bych trénoval malé kluky. S nadšením jsem to vzal, říkal jsem si, že tam brzy přivedu i svého kluka.
Pochopitelně mé přítelkyni to vadilo. Ale nenechal jsem si na trénování sáhnout. Můj argument byl, že to dělám kvůli Honzíkovi. Moc mě to bavilo, udělal jsem si i trenérské zkoušky, bohužel Honzu fotbal nenadchnul. Je sice ještě malý, ale já to poznám, vůbec nemá vztah k balonu, nezajímá ho. A to byla i voda na Mirčin mlýn. Tak dlouho do mě ryla, že se raději věnuju cizím dětem než vlastnímu, že jsem trénování nechal. Než poslouchat její řeči, radši budu mít klid.
Tři roky vlastním pánem
Před třemi lety jsem si splnil sen. U nás v ulici se uvolnil pronájem docela pěkné hospůdky. Bývalý hospodský, který ji měl v pronájmu, onemocněl a majitel sháněl nového nájemce. Brzy jsme se domluvili a já se stal svým pánem. Z hospody, kde jsem před tím pracoval, se mnou odešel i kamarád kuchař a rozjeli jsme vlastní hospodu. Mirka byla nadšená, mohla se kamarádkám chlubit, že máme hospodu. Já to taky vzal víceméně kvůli ní, věděl jsem, že peněz bude víc a ona nebude muset do práce.
Náš podnik nebyl zlatý důl, to ne, ale rozhodně ne propadák. Lidé k nám chodili, štamgasti neřešili, že je tady nový hospodský, a brzy jsme si vytvořili vlastní klientelu. Vydělávali jsme docela slušně. Jenže v práci jsem byl víc než v té minulé. Sice jsem měl na výpomoc dva číšníky, se kterými jsem se občas střídal, paní do kuchyně a na úklid a další sílu přes obědy, ale všechno bylo na mně. A opět začaly řeči. Jsem pořád v práci, jí se nevěnuji. Všechno musí řešit sama, já se domů chodím jen vyspat.
Hádali jsme se doma, dělala mi scény i v práci. Přitom se měla dobře. Mohli jsme si dovolit jet v zimě na lyže do Rakouska, v létě k moři, ale nebyla spokojená. Nakonec mě donutila odejít. Hospodu si vzal na sebe kamarád kuchař a já byl bez práce. Teď jezdím jako řidič v pekárnách za pár drobných, jsem sice pořád s rodinou, ale nic nevydělám. Mirka si musí hledat práci a já to mám doma na talíři, co jsem to za chlapa, že neumím vydělat peníze.
Je to pořád dokola a já už mám všeho plné zuby. Nejradši bych za sebou zabouchl dveře, jenže byt je můj a taky miluju své dítě. Uvažuji, že se vrátím ke své profesi, ať se jí to líbí, nebo ne.
Ivo
Názor odborníka: Co potřebujete ke svému štěstí?
Vážený pane Ivo, z Vašeho povídání jsem vyrozuměla, že rodina je pro Vás velmi důležitá, máte rád svého syna a společná historie se ženou Mirkou také nebyla vždycky špatná. A na naléhání své ženy jste opustil práci, která Vás těšila a naplňovala.
Už zde mne napadá, jaká nevyváženost v rolích čiší z Vašeho příběhu. Zajímalo by mne, co jste si každý z vás slibovali od toho, že opustíte práci v restauraci? Doby, kdy se Mirka starala o miminko na rodičovské, jsou dávno pryč. Zajímalo by mne, zda Mirka přemýšlela o návratu do zaměstnání už dříve, či je tato otázka na pořadu dne až dnes, když se nahromadily konflikty.
Máte-li být živitelem celé rodiny, úkolem ženy potom je vytvářet Vám doma vhodné zázemí. Je-li to dohoda obou, jedná se vlastně o její práci, byť není placená. Výčitky zde nemají místo, žena se stará o domácnost a dítě a muž chodí do práce, aby ten celý „podnik“ uživil. Tak tomu donedávna bylo u vás doma.
Opačnou variantou je dohoda, že pracovat budou oba dospělí. Potom je dobré rovnoměrněji si rozdělit také péči o domácnost a dítě, už nemůže být pouze na ženě. V takové situaci jste však doposud nebyli. Mluvte se ženou o svých očekáváních od vztahu i od své práce. Co potřebujete, abyste se cítil šťastný? Zajímáte se, co naopak potřebuje Vaše žena?
Ze zkušenosti z ordinace vím, že se někdy komunikace mezi partnery točí v bludném kruhu a bývá proto výhodnější obrátit se na odborníka. Psycholog funguje také jako mediátor, snaží se pár dovést k nějaké formě dohody, třeba i kompromisu.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. dubna 2016. Anketa je uzavřena.
