Jmenuji se František a je mi 51 let. Ve 23 letech jsem se oženil, vzal jsem si svou první lásku. Jmenovala se Zdenka a byla o tři roky mladší než já. I já jsem byl její první. Začali jsme spolu chodit, když jí bylo patnáct let. Sice jsem nebyl panic, ale opravdu zamilovaný jsem byl poprvé.
Spokojený život s dětmi
Vzali jsme se, protože Zdenka čekala naše první dítě - syna. Za rok po něm se nám narodila dcera. Zpočátku jsme bydleli u jejích rodičů, ale po několika letech jsme se stěhovali u nás na vsi do vlastního, postavili jsme dům, tedy spíš domek, ale nám to stačilo.
Všichni jsme byli moc šťastní. Žil jsem jenom pro svou ženu a rodinu. Zdenka byla s dětmi dlouho doma. Já je dokázal uživit, navíc jsme prodali chalupu po mých prarodičích, peněz jsme měli celkem dost, takže se žena mohla věnovat dětem a domácnosti.
Jenže když děti povyrostly a už ji tolik nepotřebovaly, bylo jí doma těsno a rozhodla se jít pracovat. U nás na vesnici pro ni žádná práce nebyla, našla si ji ve městě. Má ekonomické vzdělání a prakticky mně za zády si udělala ještě kurz účetnictví a našla si práci účetní v jednom podniku.
Rozvod
V tom podniku se i zamilovala, poměr měla dva roky, než jsem se o něm dozvěděl. Odpustil bych jí, moc jsem ji miloval, ale ona se rozhodla pro rozvod a nový život s tím druhým. A děti pochopitelně šly s ní, bylo jim tenkrát 13 a 12 let. Dokázal bych se o ně sám postarat, ale nechtěl jsem s ní bojovat. Zdena mi také naštěstí nedělala žádné problémy a děti jsem mohl vídat tak často, jak to jen šlo.
Náš společný domek jsme prodali, Zdena se i s dětmi odstěhovala k novému příteli a za rok po rozvodu se vzali. Já si koupil menší byt nedaleko našeho původního domku. Nějaká firma na konci vesnice postavila tři čtyřpatrové domy s menšími byty a s výtahem. Bydlím až nahoře a mám krásnou malou terasu.
Rozvod mě hodně poznamenal, dlouho jsem se nedokázal vzpamatovat. Kamarádi mi nakonec koupili štěně labradora a to byl opravdu ten nejlepší nápad. Okamžitě jsem si ho zamiloval a všechny bolístky šly stranou. I děti byly z mého nového spolubydlícího nadšené.
Nejlepší přítel
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Rex se pro mě stal opravdu nejlepším přítelem. Prakticky jsme pořád spolu, když tedy nepočítám těch několik hodin, kdy jsem v práci. Naštěstí se mohu přes den utrhnout ho vyvenčit, občas mi vypomůže soused, starý mládenec. Pes už je starý, nemůže chodit do schodů ani na delší procházky, ale jinak je celkem vitální, veselý a já jsem šťastný, že ho mám.
Po rozvodu jsem o ženy nestál, byl jsem natolik zklamaný, že jsem si nedokázal představit, že bych si ještě někdy nějakou našel. Občas jsem sice nějaký vztah navázal, ale z mé strany šlo jen o fyzický kontakt. Prostě jsem už žádné nevěřil. Jenže pak jsem potkal Věru. Je o rok mladší než já, také rozvedená, má dvě dospělé děti, je už dokonce babičkou a bydlí sama ve velkém pětipokojovém bytě ve stejném městě jako moje bývalá žena.
Nová láska
Nejdříve jsme se jen oťukávali, ona si zažila něco podobného jak já a chlapům také přestala věřit. Časem jsme ale zjistili, že nás to k sobě táhne čím dál víc. Začali jsme spolu trávit čím dál víc času. Máme se rádi, také máme hodně společných zájmů a oba si dokážeme představit, že bychom mohli spolu žít a snad i zestárnout.
Ovšem narazili jsme na dost zásadní problém, a tím je můj pes. Já bydlím sám se psem v malém bytě s výtahem, Věra sama ve velkém bytě v pátém patře a bez výtahu. Můj byt je pro nás moc malý, ale hodí se pro psa, ten její je dost velký, ale pes tam být nemůže, bez výtahu by se nahoru nedostal a nosit ho prostě není možné. Navíc Věra z mého Rexe až tak nadšená není.
Zatím pendluju s batohem mezi jejím a svým bytem. Občas u ní zůstanu přes jednu dvě noci a pak se rychle vracím domů. Když jsem pryč, se psem mi pomáhá soused, také dcera se synem se nabídli, že občas zaskočí, ale nejde to takhle pořád. Ona u mě přespat nechce, mám to opravdu malé a pes jí taky vadí. Už mi řekla, že by bylo nejlepší, kdybych ho dal pryč. Docela mě překvapila, ví, co pro mě Rex znamená. Nikdy bych to neudělal, ale ji také ztratit nechci, jenže takhle to nejde dělat do nekonečna.
František
Názor odbornice: Bez respektu vztah nepřežije
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Františku, skoro to vypadá, jako byste byl postaven před volbu, buď Věra, nebo pes. Zkusme se na celou situaci podívat z jiného úhlu pohledu. Vztah navázaný ve zralém věku vyžaduje velkou míru vzájemného respektu. Spojnicí nemohou být společné děti, vlastně ani společná minulost není příliš dlouhá. Můžete však čerpat z pěkných společných zážitků v přítomnosti. Máte možnost plánovat společnou budoucnost. Je však dobré brát toho druhého takového, jaký je. Lidská schopnost měnit se s věkem rapidně klesá.
Zkuste si s Věrou promluvit o svých citech k ní, vyjádřit jí, co pro Vás znamená. Má-li Věra nějaké koníčky, podporujte ji v nich a vyjádřete respekt k tomu, že tráví část času úplně podle své volby. Oceňte ji za její vztah k dětem a babičkovskou roli. Hovořte však také o tom, co je důležité a nenahraditelné ve Vašem životě. Určitě to jsou děti a mnoho pro Vás znamená i Váš pes.
Váš pes může být takovým prubířským kamenem, zda vztah má naději na fungování. Bez společného bydlení vztah fungovat nějakou dobu může, bez vzájemného respektu však žádný vztah nepřežije.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 7. listopadu 2016. Anketa je uzavřena.
