Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Pavla: Manželka je po odchodu dětí z domu jako bez života

  0:37aktualizováno  0:37
Jmenuji se Pavel a je mi 59 let. S manželkou Jitkou jsme spolu už 30 let a mohu říci, že lepší ženu bych nenašel. Vychovali jsme dvě děti. Dnes už s námi nebydlí, žijí si své vlastní životy. A to je problém, který musím řešit. Žena je po jejich odchodu nešťastná, nic ji nebaví a já mám o ni strach.
(Ilustrační snímek)

(Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Jitka je o rok mladší než já, poznali jsme se v práci. Nikdy nezapomenu, jak jsem šel za šéfem a v kanceláři před tou jeho sedělo uplakané stvoření, šéfova sekretářka. V té době jsem ji neznal, byla u nás krátce. Uvzlykaně mi řekla, že šéf tam není. Já nevěděl kam s očima, nakonec jsem se jí, zeptal, co strašného se stalo.

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

A z ní to začalo padat, prý jí její kluk řekl, že už ji nemiluje, že má jinou. Byli spolu tři roky a ona si myslela, že se brzy vezmou. Teď je sama, všechny její kamarádky jsou už dávno vdané, mají děti a ona nemá nic. Nevím, co mě to napadlo a pozval jsem ji na rande. Ne že by mě nějak oslnila, ale bylo mi jí líto. A dobře jsem udělal. Jitka je to nejlepší, co mě v životě potkalo.

Skvělá máma

Začali jsme spolu chodit, pak se vzali a narodily se nám dvě děti. Bohužel obě těhotenství i porody se na Jitčině zdraví podepsaly. Ale ona si nikdy nestěžovala, děti a rodina pro ni vždycky byly vším. Bývala často nemocná, a protože jí její zdravotní problémy nedovolovaly věnovat se náročnějším koníčkům, zaměřila veškerou svou pozornost na nás.

Já byl rád, že se Jitka tak věnuje domácnosti a hlavně dětem. Krátce po revoluci se náš podnik rozpadl a já jsem se dvěma kolegy založil vlastní podnik. Dařilo se nám, přečkali jsme i roky krize a věřím, že budeme fungovat ještě hodně dlouho.

S ženou jsme jak bratr a sestra

Tomáš byl s dětmi na mateřské a manželka si ho přestala vážit

Vztah lze udržet, jen stojí-li o to oba partneři (ilustrační snímek)

Ilustrační foto

Zatímco já pracoval a vydělával, Jitka byla s dětmi. Sice chodila na částečný úvazek do práce, ale její celý svět byla starost o děti. Musím říct, že jejich skvělá výchova je především její práce. Děti se nám opravdu povedly. Obě vystudovaly vysokou školu. Dcera se dobře vdala a má zajímavou práci. Syn je nyní služebně v Mnichově.

Děti se postavily na vlastní nohy

Nejdříve z domu odešla starší dcera. Tehdy ještě s přítelem se rozhodli, že zkusí žít spolu. Dceři bylo tenkrát 21 let, studovala druhým rokem na vysoké. Já byl rád, že se chce postavit na vlastní nohy. Jenže Jitka to obrečela: prý co holce doma chybí, má všechno, pomalu nic nemusí dělat, i ten její kluk u nás může být, jak chce, tak proč se od nás stěhuje?!

Marně jsme jí vysvětlovali, že prostě chtějí žít po svém a za své. V tom mi dcera udělala největší radost, odmítla od nás peníze, že prý si na všechno vydělají. A dokázali to, její přítel už chodil do práce a ona po brigádách. Pochopitelně jsme jim občas na přilepšenou něco podstrčili, ale nedotovali jsme je.

Po dceřině odchodu byla žena jak tělo bez duše. Probrečela dny i noci. Trvalo to několik týdnů. Další rána přišla, když se po zhruba roce rozhodl odstěhovat i syn. Také ještě studoval a dostal nabídku studia v Bruselu, nejdřív na jeden semestr a nakonec tam byl skoro dva roky. Žena byla nešťastná, ale utěšovala se, že se brzy vrátí. Jenže on se naučil samostatnému životu a domů se už nevrátil. Po studiích si našel zajímavou práci u jedné německé firmy a v současné době je už několik měsíců na jejich pobočce v Mnichově.

Zůstali jsme sami

Přiznám se, že jsem se na dobu, až budeme sami, docela těšil. Říkal jsem si, že žena soustředí veškerou pozornost na mě, že si budeme užívat. Naše firma šlape, mám fajn podřízené, na které se mohu spolehnout a mohu si tak dovolit tam občas i nebýt. Říkal jsem si, že se třeba vydáme na delší dovolenou. Peníze máme, tak proč ne. Nebo budeme víc někam chodit po večerech, do divadel, muzeí. Jitka má umění moc ráda.

Manžel si přál kurz asertivity, teď se s ním nedá vydržet

Manžel se rozhodl být „in“ a absolvuje jeden kurz za druhým. A podle toho, co se na nich naučí, se pak pochopitelně i chová. Ovšem následky jsou katastrofální.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek

Jenže jsem narazil na velkou apatii. Jitka je jak tělo bez duše. Jednou mi řekla, že ji nikdo nepotřebuje, že nemá žádný smysl života, že by radši ani nebyla. Marně ji přesvědčuji, že jsem tady já, o mě se může starat, spolu můžeme podnikat věci, na které dřív nebyl čas. Vždyť ještě nejsme tak staří, abychom seděli doma s rukama v klíně a naříkali.

Ale ona mě neslyší. Děti byly a jsou středem jejího vesmíru, a když nejsou doma, tak pro ni vesmír přestal existovat. Přitom obě děti o nás mají velký zájem, dcera je u nás na návštěvě každou chvíli, denně volá, stejně tak syn se ozve několikrát do týdne. Ale to manželce nestačí.

Dokonce o sebe přestala i dbát. Někdy je celý den v noční košili, ani se neučeše. Začínám o ni mít strach. Jestli třeba není psychicky nemocná, ale ona mě přesvědčuje, že to nic není, že jen prostě nemá náladu.

Pavel

Názor odborníka: Buďte partneři, ne jen rodiče

Je krásné, jakou starost máte o manželku, a už to jí může v budoucnu pomoci se s celou situací vyrovnat. Vaše žena trpí takzvaným syndromem prázdného hnízda, což není nemoc. Jedná se o stav truchlení a smutku, který nastává v životním mezníku, kdy děti odcházejí z domova a rodiče zůstávají po dlouhé době opět doma osamoceni

Rodič v této fázi přestává být pečovatelem a navrací se zpět do své dospělé role, kdy má úkol opět začít žít více svůj vlastní život. Mnohdy se u rodičů, zejména u matek, objevují pocity prázdnoty a ztráty smyslu života, zejména když si během výchovy nedělaly prostor na své vlastní zájmy a přátele a také když se kvůli dětem dostatečně nevěnovaly svému partnerskému vztahu.

Pokud trvá smutek jen pár měsíců, je to v pořádku. Je však dobré sledovat, zda rodič neztrácí zcela zájem o svůj život, zda chodí do práce, věnuje se opět svým zájmům, stýká se s přáteli. V opačném případě se může již jednat o počínající depresi a je dobré navštívit psychologa, který si s manželkou o všem promluví.

Ze všeho nejdříve si však s manželkou zkuste sám popovídat a vyslechnout ji. Zeptat se jí, co by ji bavilo, pozvat k vám přátele, aby opět navazovala nové vztahy, můžete vyjet i do zahraničí a být tam spolu jako partneři. Celkově se prostě společně pokuste najít znovu identitu dvou partnerů a nikoli jen rodičů.

Tereza Zahrádková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 1298

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 15. února 2016. Anketa je uzavřena.

4. Mám vyhledat pomoc lékaře, jestli se nejedná o nějakou psychickou poruchu? 872
3. Mám koupit zájezd do zahraničí, třeba Jitku přivede na jiné myšlenky? 270
1. Mám počkat, Jitku to určitě brzy přejde, musí si zvyknout, že už jsme zůstali sami? 135
2. Mám přesvědčit dceru, aby se k nám aspoň načas přestěhovali, třeba se Jitka vzpamatuje? 21
Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.