I přes svůj mladý věk toho mám hodně za sebou. Do svých 14 let jsem vyrůstal v rodině, kde sice nebyla finanční nouze, ale lásku byste tam nenašli. Matka, byť pracovala jako úspěšná policejní vyšetřovatelka, byla alkoholička a otec, úspěšný podnikatel, byl násilník, který nešel pro ránu daleko. V rodině jsme vyrůstaly tři děti, dvě starší sestry a já.
Když mi bylo pět let, při autonehodě zemřela nejstarší sedmnáctiletá sestra. Její smrt byla nejspíš spouštěčem mámina alkoholismu a vystupňování přehnaných nároků našeho otce. Nejhůř se choval právě ke mně a k sestře. Deptal nás psychicky i fyzicky.
Náš život se horšil den ode dne, táta začal mít problémy s penězi a nakonec ho zavřeli. Přišli jsme o všechno, máma se psychicky zhroutila a skončila v léčebně. Sestře bylo akorát 18 let, byla plnoletá, já (14 let) skončil v dětském domově.
Měl jsem motivaci
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale byl jsem asi díky prožitým zkušenostem natolik dospělý, že jsem se rozhodl vypracovat se, aby ze mě jednou něco bylo. Povedlo se mi to, vystudoval jsem gymnázium a díky vydělaným penězům na brigádách jsem odjel do Německa. Začátky tam byly těžké, několik let jsem se protloukal, jak se dalo, vydělával, jak se dalo. Díky své zatvrzelosti i přátelům, které jsem našel, jsem brzy založil firmu, která prosperovala. Ovšem má naivita mě přivedla ke krachu, naštěstí jsem byl bez dluhů.
Dostihly mě ale dluhy rodičů, které jsem musel platit. Několik měsíců jsem žil i jako bezdomovec. Naštěstí jsem vše zvládl a vrátil se domů.
Potkal jsem svou lásku
V Čechách jsem získal brzy místo u jedné významné společnosti, pomohly mi zkušenosti z Německa. Isu (jmenuje se Isabela a pochází z Polska) jsem potkal na jedné recepci, kde pracovala jako hosteska. Padli jsme si do oka a nakonec spolu prodebatovali celou noc. Stali se z nás nerozluční přátelé, takoví, kteří si dokážou pomoci za každé situace.
Už je to dva roky, Isa je zpátky ve Varšavě a já pracuji na Slovensku, kde jsem byl pověřen vedením pobočky naší firmy. Vídáme se sice méně (tak 2 - 3x za měsíc), ale jsme neustále spolu v kontaktu.
Onemocněl jsem
Konečně jsem měl pocit, že se mi daří, že všechno zlé je zapomenuto. Jenže všechno je jinak. Před osmi měsíci mi diagnostikovali závažnou, smrtelnou a nevyléčitelnou nemoc. Po konzultaci s doktory i diskusích s členy podpůrné skupiny stejně nemocných lidí jsem se rozhodl, že se té nemoci nepoddám a pokusím se těch maximálně 5 let, co mi dávají, strávit co nejintenzivněji to půjde.
Isu jsem pochopitelně se svou nemocí seznámil. Mám ji natolik rád, že jsem chtěl, aby ona věděla jako první, co mne potkalo. Její reakce jsem se bál. Počítal jsem s tím, že mě odmítne. Neodmítla. Naopak mi slíbila, že bude při mně stát.
Miluji ji
Konečně se dostávám k tomu, co mě trápí a s čím si nevím rady. Isa mě má ráda, je to věrná přítelkyně, ale nikdy mezi námi k ničemu nedošlo. Sem tam to byly lehké dotyky, úsměvy, pohledy do očí, ale nic jiného, žádné vášnivé polibky, žádný sex.
A to je právě ten problém, zjistil jsem, že Isu miluji. Jenže jsem v situaci, kdy nevím, jestli jí to mám říct, bojím se její reakce. Co když mě také miluje? Ale já ji nemohu k sobě připoutat, bylo by to sobecké. Nebudu žít věčně a ona má celý život před sebou, nechci, aby se vázala na někoho, kdo ji během pár let opustí.
Co když mě nemiluje, ale má mě ráda jen jako přítele? Jak se náš vztah bude dál vyvíjet? Co když o ni přijdu? Jestliže jí vyznám své city, řeknu jí, že ji miluji, a ona mne odmítne, budu se do konce života trápit a je i možné, že Isa přeruší naše přátelské kontakty.
Jan
Názor odborníka: Lásku si prožít zasloužíte
Milý Honzo, neberte má slova jako dogmatické rady, spíše nad nimi pouvažujte, nechte si je projít hlavou. Člověk musí být občas sobecký. A vy se dle mého názoru nacházíte v situaci, která by si to zasloužila, vy si to zasloužíte.
Láska je silný cit, kterému by se mělo jít naproti. Vám navíc, jak píšete, zbývá jen zhruba pět let života, které byste mohl prožít po boku člověka, se kterým je vám dobře. Pokud vás kamarádka také miluje, mohli byste spolu zažít spoustu krásných chvil. Chápu, že by pro ni vaše odcházení mohlo být těžké, to však bude i v případě, když se jí ze svých citů nevyznáte.
Jak píšete, tak jste velcí přátelé, dá se tedy předpokládat, že i kdyby vaše city neopětovala, neodvrátí se k vám zády a po vašem boku zůstane. Nejlépe to však víte vy sám. Držím vám pěsti a přeji hodně sil a pěkných chvil.
Dominika Večerková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. prosince 2013. Anketa je uzavřena.
