Marianu jsem poznal asi tak před dvěma lety na jedné party u kamaráda. Byla tam s kamarádkou, která se tam ale seznámila s nějakým zajímavým člověkem a na Marianu se vykašlala. Ta tam nikoho neznala a stála nešťastná v koutě. Už to mě mělo varovat, že se nedokáže bavit ve společnosti plné veselých lidí.
Na první pohled mě zaujala
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Nejsem žádný samaritán, ale tak nějak mi přišlo líto, jak tam bezradná stojí, sklenku s teplým vínem svírá křečovitě v ruce a vůbec se nebaví. Vypadala tak opuštěně. Na nic jsem nečekal a dal se s ní do řeči. Působila hrozně nesměle, ale po nějaké době se s ní už dalo docela bavit.
Vyprávěla mi, že ji kamarádka přemluvila, aby s ní na party šla, že chtěla být doma a že měla dát na své pocity, protože to dopadlo přesně, jak očekávala. Její kamarádka je prý pravý opak Mariany, vždycky ji někam vytáhne a pak si jí nevšímá. Pak mi neustále dokola opakovala, jak je šťastná, že potkala mě.
Přiznám se, Mariana se mi moc líbila. Pozval jsem ji na schůzku, nejdřív se zdráhala, ale nakonec svolila, že tedy ano, že se můžeme ještě někdy sejít. Dala mi kontakt na sebe a za pár dní jsme se sešli. Byla úplně jiná než dívky, které jsem do té doby poznal. Nejvíc ze všeho mi připomínala nějakou éterickou vílu. Byl jsem z ní zpočátku úplně vedle. Ano, zamiloval jsem se a chtěl jsem s ní být pořád.
Po pár měsících, kdy jsme se vídali jen někde venku, jsem ji přemluvil, aby mě navštívila u mě doma. Mám pronajatou garsonku od kolegy z práce. Mariana se zdráhala, nakonec se mi přiznala, že ještě nikdy s nikým nic neměla. Naše první milování bylo nádherné, nejsem žádný sexuální maniak, nechtěl jsem uspokojit jen sebe, záleželo mi pochopitelně i na ní. A podle toho, co říkala, jsem pochopil, že se jí to líbilo. Od toho dne jsme se scházeli skoro pořád jen u mě.
Chtěla být pořád se mnou
Mariana se od té doby ale dost změnila. Stala se na mě hodně závislou. Neustále mě kontaktovala, volala mi třeba desetkrát během dopoledne, a to jsme se měli večer vidět. Když jsme se sešli, dokola mi opakovala, jak mě miluje, jak chce být pořád se mnou. Pak začala mluvit o svatbě a dětech. Neříkám, že se jednou nechci ženit a mít děti, ale v pětadvaceti na to mám ještě dost času. A Mariana je ještě o tři roky mladší než já. Když jsem jí to řekl, udělala scénu, že ji nemiluju a že si myslela, když jsme spolu takhle daleko, že je samozřejmostí, že se jednou vezmeme a budeme mít rodinu. Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že je na všechno ještě spousta času, vždyť jsme spolu jen pár měsíců, navíc proč se hned brát a vázat se. Vždyť si můžeme klidně užívat.
Byl to ale problém, Mariana si nedala říct. Až se mi svou urputností znechutila. Poslední kapkou bylo, když se jednou večer u mě objevila s kufry, že se chce ke mně nastěhovat. Odešla od rodičů a bude bydlet se mnou. Stejně se budeme brát, tak by bylo fajn, abychom začali žít spolu. Tak to jsem už nevydýchal. Na místě jsem se s ní rozešel. Popadl jsem ji i s kufry, zavolal taxíka a odvezl ji zpátky domů. Řekl jsem jí, že je to konec, že na mě neskutečně tlačí, omezuje mě, nedává mi žádnou svobodu. Že jsem ji měl moc rád, ale svým chováním mě odpudila. Mariana naprosto nechápala, co se stalo. Nechal jsem ji stát u nich před domem i s kufry a odjel jsem. Bylo mi hrozně, ale cítil jsem, že ze mě něco spadlo. Byl jsem volný.
Nedá mi chvíli klidu
I když mi Mariana docela chyběla, oddechl jsem si. Ale jen na chvilku. Prvních několik měsíců mi téměř denně volala, psala esemesky a pořád řešila jen to jedno jediné. Proč jsem se s ní rozešel, co udělala špatně, že je ochotná to všechno napravit, jen jí musím dát šanci. Chodila za mnou do práce, zvonila mi doma u dveří. Už jsem toho měl dost. Marně jsem jí vysvětloval, že proti ní nic zásadního nemám, jenom prostě moc tlačila na pilu a já to zkrátka nezvládl.
Dělal jsem ze sebe padoucha, jen aby pochopila, že ona za nic nemůže, že to všechno já. Chtěl jsem se jí znechutit, aby mi dala pokoj, ale všechno bylo marné.
Pak jsem poznal Alici. Doufal jsem, že Mariana dá pokoj. Řekl jsem jí, že mám přítelkyni, tak snad pochopí, že k ní se už nikdy nevrátím. Sice mě přestala kontaktovat denně, ale nepřestala úplně. Naopak je docela zákeřná, už se ozvala i Alici a tvrdí jí, že ji nemiluju, že miluju jen Marianu.
Už z ní mám docela strach. Kamarádi mi radí, ať ji nahlásím policii, že mě omezuje, že je normální stalkerka, ale to mi přijde nefér. Taky jsem si říkal, že jí udělám nějakou ostudu, nebo to řeknu jejím rodičům. Taky bych se mohl někam odstěhovat. Alice naštěstí stojí při mně a už mi nabízela, že bychom mohli odejít pryč z našeho města a začít jinde.
Jirka
Názor odborníka:
Milý Jirko, naprosto chápu vaši nejistotu v tom, jak se zachovat. Z vašeho příběhu cítím velkou svázanost, jako kdybyste se ve vztahu s Marianou po nějakém čase už nemohl ani nadechnout. Možná jste čekal, že se této spoutanosti zbavíte rozchodem, ale ani ten nakonec nepomohl, abyste mohl žít volně a svobodně.
Již jste všemožně zkoušel Marianě pomoci se vyrovnat s rozchodem, ale myslím, že už byste to neměl být vy, kdo jí bude pomáhat. Domnívám se, že pro vás je teď tím hlavním chránit sebe a váš nový vztah. Tak, jak se o to snažíte.
Pokud budu vycházet z informací, které píšete, dá se chování vaší expřítelkyně označit jako stalking. Opatření, která se doporučují, je okamžitě se stalkerem přerušit jakýkoli styk, oznámit svému okolí, že k takovému obtěžování dochází, shromažďovat důkazy o všech snahách pronásledovatele o kontakt (archivovat SMS, e-maily, apod.).
Nechcete možná Marianě ublížit tím, že byste ji dostal do problému se zákonem. Někdy však v podobné situaci účast autority, jakou je policie, zafunguje jako motivace k zanechání obtěžujícího chování. Napadají váš až taková rozhodnutí, jako změna čísla, odstěhování, ale vy nejste ten, kdo někoho obtěžuje nebo zastrašuje. Je namístě Marianě ukázat, kde jsou vaše hranice a co už si dovolit nesmí.
Markéta Jarolímková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 15. září 2014. Anketa je uzavřena.
