Po třicítce, kdy už všechny moje vrstevnice byly dávno vdané, jsem do toho šla s tím, že chci mít děti, jinak bych raději zůstala volná.
Když člověk potká někoho, s kým si opravdu rozumí, koho si váží a miluje, pokud je vztah opětovaný, stojí za to ho prožít bez ohledu na konvence, třeba jen krátkodobě - podle mne vůbec nehraje roli věk. Někomu se ale takové setkání, kdy dojde k naprostému souznění duší, nepovede za celý život (sex neberu jako prioritu).
Pak je lepší zůstat sám, než násilně jít do vztahu, kde předem vím, že to nebude fungovat, jen proto, abych nevybočoval z obvyklých konvencí. Pro mne je kromě zdraví nejdůležitější přátelství a nezávislost, a to i v manželství (oddací list nepokládám za důležitý).
Partnera si především chci vážit. Být nešťastný v manželství je daleko horší než být sám. Jako ideální vidím vztah založený na finanční nezávislosti, kdy si každý z
partnerů může dovolit vlastní bydlení a s partnerem zůstává čistě jen proto, že opravdu chce, ne že je k tomu existenčně nucen. Připouštím, že teorie má k realitě daleko.
Jsem vdaná 29 let s jedním mužem, k věrnosti jsem se nikdy nemusela nutit a manžela jsem neměla důvod z nevěry podezírat. Bylo by to i pod moji úroveň.
Přitom každý máme svoje koníčky a netrávíme veškerý volný čas jen spolu, navíc já často jezdím na služební cesty do zahraničí, manžel zase v zimě na hory, zatímco já nelyžuji.
O děti jsme se vždy starali oba podle možností, spíše manžel víc, než bývá u českých mužů obvyklé. Například s nimi sám jezdil na hory a učil je lyžovat již v předškolním věku.
Máme i hodně společných přátel a životních zážitků (narození syna, pak dcery, jejich úspěchy, maturita, promoce), což pokládám za přednost dlouhodobého vztahu.
