Ona
S manželem jsme měli hodně společného, především vztah ke sportu.

S manželem jsme měli hodně společného, především vztah ke sportu. | foto: Profimedia.cz

Příběh Agáty: S manželem nežijeme spolu, ale vedle sebe

  • 187
S manželem jsme byli vždy nerozlučná dvojka, volný čas jsme trávili jen spolu. Byli jsme aktivní sportovci. Ovšem po mém úrazu se vše změnilo. Manžel se mi čím dál víc vzdaluje, věnuje se dál svým, dříve společným, koníčkům a já jsem na druhé koleji.

Nedávno jsem si na vašich stránkách přečetla příběh mladé dívky, její přítel se těžce zranil a do konce života zůstane na vozíčku. Řešila, zda s ním zůstat či se rozejít. Tak trochu mi to připomnělo můj vlastní příběh.

S manželem jsme velcí sportovci

S manželem jsme se vzali před sedmi lety. Byli jsme hodně mladí, mně bylo 21 a Ríšovi 22 let. Na děti jsme si dosud nenašli čas. S manželem máme hodně společného, především vztah ke sportu. Čím dál víc nás to táhlo k adrenalinovým sportům.

Ze všeho nejradši ale máme kola. Každou dovolenou, téměř každý víkend a mnohdy i v týdnu jsme je popadli a vyráželi na dlouhé túry. Snad celou republiku máme v nohách či spíše v pedálech, stejně tak i kus Evropy.

Těžký úraz mé sportování značně omezil

Před dvěma lety jsem měla ošklivý úraz. Při tandemovém seskoku padákem jsem si zlomila obě nohy. Léčba trvala dlouhé měsíce. Asi po roce se dalo říct, že to už mám za sebou. Ovšem musím se šetřit. Úraz na mě sice nezanechal žádné viditelné následky, ale už zdaleka nedokážu to, co dřív. A hlavně: lékaři mi doporučili jen lehké sportování.

Ríša mi po celou dobu hodně pomáhal. Držel mě prakticky nad vodou, když už jsem měla všeho plné zuby. Pomáhal mi i s rehabilitacemi, cvičil se mnou. Nebýt jeho, asi bych nebyla tam, kde jsem dnes. Jsem mu za to hodně vděčná.

Nicméně Ríša je nadšený sportovec a v době, kdy se já dostávala z nejhoršího, sportovat rozhodně nepřestal. Díky tomu, že máme hromadu kamarádů stejného ražení, vyrážel za dobrodružstvím s nimi.

Vzdalujeme se jeden druhému

Myslela jsem, že až budu zdravá, bude všechno jako dřív. On, já, naše dvě kola a společné vyjížďky. Jenže je to trochu jinak. Zpočátku se mnou Ríša párkrát vyrazil, jenže já si už nemohu dovolit to, co dřív, a jeho to po pár jízdách přestalo bavit. On, aby ze sebe dostal maximum, musí sjíždět i nesjízdný terén, šlapat do pedálů jak o život a hlavně ujet na jeden zátah desítky kilometrů. A to si já už nikdy nebudu moct dovolit.

No a tady začal první krok ke vzájemnému odcizení. Ríša mi řekl, že je mu to líto, ale že se mnou už jezdit nebude. Hrozně ho prý ničí, co musí se mnou absolvovat. Sice chápe, že já za to nemůžu, ale přece není problém, abych jezdila sama nebo s nějakou kamarádkou a on bude se svou partou dobrodruhů. Vždyť je hodně párů, kdy muž jde na fotbal a žena s kamarádkami na procházky, do divadla či si jen tak pokecat. Má pravdu, ale já to takhle vůbec nechci, celé naše manželství jsme díky společným zájmům trávili spolu a já teď nechci dělat něco sama.

Ale uznala jsem, že to asi jinak nepůjde. Fajn, on bude jezdit s partou, já sama nebo s kamarádkou a všechno další už bude společné. Jenže i to další společné už se pomalu ale jistě vytrácí. Ríša čím dál víc tráví čas s kamarády. To, co jsme dříve prožívali spolu, on prožívá s nimi. Už mi kolikrát i zapomene říct, že jdou třeba posedět na pivo. Dřív, když něco domluvil, nezapomněl mi zavolat, kde budou, ať přijdu za nimi. Vždyť já přeci všechny znám, jeho parta je i moje parta. Už si s nimi i domluvil společný týden na raftech v Rakousku a mně to jen oznámil se slovy: "Těš se, budeš slaměná vdova!" Na mé protesty odpověděl, co by za to jiná dala, aby jí muž na týden vypadnul.

Když se snažím s Ríšou o tom promluvit, tak nechápe, o čem mluvím. Vždyť mě má pořád hodně rád a to, že je někdy víc s jinými lidmi než se mnou, neznamená, že by o mě nestál. Bohužel volný čas jsme vždy trávili sportováním, a když já už tolik nemůžu, tak on se toho přece nevzdá. Jak mi řekl, nemůžu po něm chtít, aby se mnou seděl doma, nebo jezdil dokolečka v parku či snad dokonce o dovolené trávil čas válením se na pláži.

Možná by vše vyřešilo dítě

Jsem nešťastná z toho, kam se náš vztah ubírá a bojím se, že za chvíli budeme žít vedle sebe jako dva cizí lidé. Úplně cizí zatím ne, lásku cítíme oba i milování nemá chybu, ale kdoví, jak to bude dál. Když s tím teď nic neuděláme, tak určitě za pár let si cizí budeme a pak už bude pozdě.

Poslední dobou čím dál víc přemýšlím o dítěti. S Ríšou jsem o tom ještě nemluvila. I když si myslím, že by nebyl proti, tak mi něco našeptává, že by se mohl bát, aby nepřišel o svou současnou nezávislost. Opravdu nevím...

Názor odborníka: Je třeba nastolit novou rovnováhu

Milá Agáto, ta šťastná okolnost, že jste před úrazem měli s partnerem úplně stejné zájmy a trávili veškerý volný čas k oboustranné spokojenosti spolu, má i jeden neblahý důsledek. Doposud jste totiž na sebe nemuseli brát zvláštní ohledy, přizpůsobovat se tomu druhému. Nemuseli jste nijak zvlášť myslet na potřeby druhého a nebyl to problém, protože vaše potřeby byly hodně podobné. To je slabina vašeho vztahu, která se teď projevila.

Váš manžel si i nadále řídí život podle sebe a svých potřeb, jak je zvyklý, doposud to totiž fungovalo dobře. Ale situace se změnila a teď dochází k nerovnováze: dřív jste byli oba spokojení, teď je spokojený jenom on a vaše nespokojenost jakoby nebyla jeho problém. Prozatím neměl kdy se naučit a pochopit, že fungující vztah musí být v rovnováze, že když je jeden spokojený a druhý ne, je to problém obou a je třeba ho řešit společně.

Váš manžel potřebuje pochopit, že úraz, co se vám stal, se týká i jeho, že pokud váš úraz nějakým způsobem nezmění i jeho život, tak to znamená pro váš vztah rozpad.

Tím nechci ani v nejmenším naznačit, že by se měl váš manžel pro vztah obětovat, že by měl přestat sportovat, nechat své kamarády a trávit zase veškerý čas s vámi. To ne. Měli byste se ale oba aktivně podílet na hledání nějaké nové podoby fungování vašeho vztahu, zohledňující současnou situaci. Najít si něco nového, co vás spojí. Nastolit novou rovnováhu.

Představa, že pro něj bude vše, jako dřív, zatímco vám se život od základu změnil, a že to váš vztah ustojí, je naivní.

Než začnete přemýšlet o dítěti, měla byste si být jistá, že jste tuto výzvu zvládli, že jste se oba naučili vycházet si vstříc. Jinak to může dopadnout i tak, že manžel bude dál sportovat a vy budete sama s dítětem, protože ho "bude ničit" jezdit s kočárem nebo poslouchat dětský řev a radši vyrazí s kamarády ven.
Mgr. Michal Mynář, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 3541

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 15. srpna 2011. Anketa je uzavřena.

4. Mám s Ríšou navštívit manželskou poradnu, kde bychom společně s psychologem probrali naši situaci, třeba by pak Ríša pochopil, že opravdu potřebuji, aby byl více se mnou?
4. Mám s Ríšou navštívit manželskou poradnu, kde bychom společně s psychologem probrali naši situaci, třeba by pak Ríša pochopil, že opravdu potřebuji, aby byl více se mnou? 1801
1. Mám nechat Ríšu, ať se věnuje svým zalibám a najít si své vlastní koníčky a zájmy, ale trvat na tom, že budeme mít i něco společného, že občas budeme trávit čas spolu?
1. Mám nechat Ríšu, ať se věnuje svým zalibám a najít si své vlastní koníčky a zájmy, ale trvat na tom, že budeme mít i něco společného, že občas budeme trávit čas spolu? 1038
2. Mám se s Ríšou rozejít, dokud jsem ještě mladá a nečekat, až si budeme cizí, on se stejně nezmění a já bych byla čím dál víc nešťastná?
2. Mám se s Ríšou rozejít, dokud jsem ještě mladá a nečekat, až si budeme cizí, on se stejně nezmění a já bych byla čím dál víc nešťastná? 585
3. Mám Ríšovi navrhnout, že bychom měli dítě, on by svůj volný čas rozdělil mezi přátele a nás a já bych v době, kdy on bude sportovat, měla o program postaráno?
3. Mám Ríšovi navrhnout, že bychom měli dítě, on by svůj volný čas rozdělil mezi přátele a nás a já bych v době, kdy on bude sportovat, měla o program postaráno? 117