Při prvním závodě jsem si ulomila kus zubu, vzpomíná ledolezkyně Lucie Hrozová

Strach z ledolezení už Lucie Hrozová nemá, ale i tak se občas dostane do nebezpečných situací. Už dvakrát si při závodech ulomila kus zubu. Po ledě šplhá už třetí rok a letos obsadila páté místo ve světovém poháru.

Leze po umělých ledových stěnách o výšce kolem 25 metrů za pomoci cepínů a maček.

Čím je ledolezení nebezpečnější od známějšího lezení na obtížnost?

Lucie Hrozová

Pochází z Děčína, narodila se 30. října 1988. Od osmi let věnuje sportovnímu lezení, v němž i závodí. Před třemi lety se zaměřila také na ledolezení. V roce 2009 skončila ve světovém poháru celkově na čtvrtém místě (3. místo v závodě v italském Valle di Daone a rumunském Busteni), letos skončila celkově pátá (3. místo ve Valle di Daone, 4. místo v ruském Kirovu a švýcarském Saas-Fee). Studuje Vysokou školu aplikovaného práva. Více informací na stránkách www.luciehrozova.cz.

Na nohou máme mačky, v ruce cepíny a nedá se odhadnout, jestli se chyt nebo led nevylomí. A oproti klasickému sportovnímu lezení se to děje často. Předem nevíte, jestli spadnete. Navíc cepíny jsou hodně ostré, když člověk padá, může se o ně pořezat nebo na něj může spadnout. I z toho důvodu musíme mít helmy. Já jsem si už dvakrát ulomila kus zubu, pořezaná taky bývám. Škrábance mám i od maček.

Jak moc jde o život?
Během závodů se třeba jeden kluk tak pořezal, že jsme ho museli odvézt do nemocnice. Vzpomínám si taky na případ, kdy jedné závodnici přeřízl cepín skoro celé lano. V té době byla asi deset metrů nad zemí. Někdo další musel vylézt nad ní a spustit jí jiné lano.

Nemáte při ledolezení strach?
Teď už ani ne. Lezu třetím rokem a první dva roky jsem se bála hodně. Od mala jsem lezla na skalách a stěnách, ale tohle je něco úplně jiného. Člověk musí pracovat s cepínem, naučit se to není úplně jednoduché. Bála jsem se padat, ten faktor strachu byl na začátku opravdu obrovský.

Proč jste u toho tedy zůstala?
Od osmi do dvaceti jsem se věnovala sportovnímu lezení, tohle byla nová výzva, mohla jsem se začít učit něco nového. Navíc mám v ledolezení i větší úspěchy. Nakonec mě to hrozně „chytlo“. Jediné, co mi trochu vadí, je ta zima.

Zima? Ta k tomu přece patří.
Na závodech v ruském Kirovu bylo mínus 25 stupňů Celsia. Nejhorší je to při čekání na výstup. Když se leze, je to ještě relativně v pohodě, ale to čekání... Abychom měli cit v ruce a mohli dobře manipulovat s karabinami, nosíme navíc jen slabounké golfové rukavičky. Stačí dvě minuty a prsty jsou úplně zmrzlé. Vždycky se sama sebe ptám, proč nedělám třeba plážový volejbal. (směje se)

Na jak vysoké stěny lezete?
Stěny mívají kolem 25 až 30 metrů. Na výšce ve skutečnosti až tolik nezáleží, jde především o obtížnost. Lidi se mě často ptají, jak vysoko už jsem vylezla, ale my nelezeme vysoko, nejsme horolezci. Stěna může být i krátká, o to těžší pak bývá.

Jak se vůbec dá na ledolezení trénovat v Čechách?
Naštěstí se závodí i na umělých kontsrukcích, které kromě ledové části mají i takzvanou dry-toolovou část, která je z překližky. Na to můžu trénovat i v Čechách, ale klasické lezení v ledu se u nás natrénovat nedá. Je to podobné jako s Martinou Sáblíkovou, která v Česku podmínky pro trénink taky nemá. To je i jeden z důvodů, proč se u nás tomuto sportu věnují spíš jen jednotlivci. Závody světového poháru jsou v lednu a únoru, s tréninkem je třeba začít zhruba v říjnu. To jezdíme do Rakouska na ledovce.

Jak jste se vůbec k lezení dostala?

Ledolezení

ledolezení

Závodí se umělých stěnách vysokých zhruba 25 až 30 metrů. Kromě ledové části mají i takzvanou dry-toolovou část, která je z překližky. Závodníci lezou s cepínem a mačkami, povinná je helma. Všichni závodníci absolvují stejnou cestu, na to, jak lezou jejich soupeří, se nemohou dívat. Kromě toho, zda se závodník dostane až na vrchol, takzvaný top, hraje roli i čas.
Světový pohár probíhá vždy v lednu a únoru, sestává celkem ze čtyř závodů. Pohár objíždí zhruba 35 žen.

Táta je horolezec, přivedl mě k tomu on, když mi bylo asi osm. Původně jsem z Děčína, kde je spoustu krásných lezeckých terénů. Tím, že jsem začala lézt takhle malá, ani jsem se nebála. Teď už ale začínám být trochu opatrnější, u některých skal si řeknu, že do toho nepůjdu. Díky tátovi jsem se dostala i k ledolezení. Zkusila jsem to, když se tady jednou pořádaly závody, ale pořád jsem se bála, říkala jsem si, že to dělat nechci.

Co považujete za největší úspěch?
Mám za sebou dvě docela úspěšné sezóny. Loni jsem ve světovém poháru skončila celkově čtvrtá, ze čtyř závodů jsem dvakrát skončila na třetím místě. Letos jsem byla celkově pátá, dvakrát čtvrtá, jednou třetí. Těch medailí si hodně cením, konkurence je hodně velká, obzvlášť v té první desítce. Hodně se to promíchává, výsledky byly jako na houpačce. Vždycky jsem ráda, když se dostanu do finále, kam postupuje nejlepších osm. A medaile to je takový bonus.

Ve sportovním lezení také závodíte. Jakých dosahujete výsledků tam?
Tam za úspěch považuji dostat se do semifinále. Přemýšlím, jestli se nezaměřím jen na ledolezení. Trénink je časově náročný, přípravou na světový pohár v ledolezení strávím třeba pět měsíců v roce. A když probíhá světový pohár v ledolezení, měla už bych se věnovat přípravě na sportovní lezení.

Jak se na vaše závodění dívá vaše okolí?
Rodiče oba sportují, takže mě podporují, ani strach nemají, spíš závody prožívají se mnou. Podobné je to s přítelem, který závodí v rychlostní kanoistice. A několik kamarádů už kvůli mě sportovní lezení vyzkoušelo, kamarádka dokonce začala i závodit.

Co vás baví ve volném čase?
V zimě běžky a sjezdovky, v létě ráda jezdím na kole. Ani jedno mi nejde, ale všechno mě baví. Ráda taky zajdu do kina nebo divadla. Nemám na to ale moc času. Teď jsem třeba mezi jednotlivými závody domů přijela jen na otočku. Kromě toho jsem také letos nastoupila do prvního ročníku na Vysokou školu aplikovaného práva.