Jak se vám povedlo najít si po tak dlouhé mateřské zajímavou práci?
| "Děti už se fotit nechtějí," řekla hned na úvod a ani sama se nefotila moc ráda. Bedřiška Kotmelová se narodila se v roce 1964 v Praze. Vystudovala gymnázium a brzy po maturitě porodila první dítě. Nejstaršímu synovi je 24 let a nejmladšímu 8 let. Manžel ji opustil po narození 9. dítěte a s novou partnerkou má už další tři vlastní děti. Důvody rozpadu manželství a bývalého manžela vnímá jako osobní věc, o které nechce více mluvit. |
V Naší rodině jste zůstala…
Psala jsem pro ni několik let a pak jsem začala pracovat pro občanské sdružení Berkat. Nejdřív jsem jen zdarma tlumočila. Pak jsme s kamarádkou požádaly o grant pro Berkat, abychom se té práci mohly věnovat naplno. A vyšlo to.
Pomáháte lidem, jejichž příběhy musí být velmi zoufalé...
Příběhům se bráním. Citově mě vyčerpává hlavně rodina. Není to tak, že bych byla neúčastná, ale snažím se, aby mě to nepohltilo. Pracně jsme například sháněli peníze na transplantaci oční rohovky pro jednoho afghánského kluka. Pořád něco chybělo. A tak když ministerstvo zahraničí vyhlásilo grant, napsala jsem žádost a vyšlo to. Sice jsem do Berkatu přišla na čečenské projekty díky ruštině, ale už mi zůstaly ty afghánské.
A co vás vedlo ke studiu Evangelické teologické fakulty?
V časopise Naše rodina jsem měla mimo jiné na starost křesťanské stránky. Vzdělání v oboru mi chybělo, proto jsem se dala na studia a zůstala u toho i po odchodu z redakce s tím, že titul se bude hodit. I na něj se totiž ptají, když sháníte zaměstnání. Studuji teologii křesťanských tradic, učíme se interaktivně, diskutujeme a díky tomu se člověk naučí komunikovat s lidmi s odlišnou zkušeností i tradicí a ono se to kupodivu hodí i v práci. V Česku pracujeme s migranty a je nutné umět se s nimi domluvit, pochopit jejich vnímání světa.
Co děláte, když máte vy osobně těžkosti…
Určitě se neobejdu bez modlitby. Na druhou stranu potřebuji podporu přátel. Kolikrát mě zachraňuje obyčejné klábosení.
Věřící jste odmalička?
Ne, konvertovali jsme s bývalým manželem, když nám bylo asi jednadvacet.
Vychovávala jste své děti v křesťanské domácnosti?
První děti hodně, s těmi mladšími je to těžší. Určitě se doma modlíme a často se o náboženských otázkách bavíme. Problém je ale například s pravidelným chozením do kostela, protože už nemám sílu je přemlouvat. Když samy nechtějí, nejdou. Ale na druhou stranu se ke křesťanství hlásí a nemají problém ve třídě říct, že jsou katolíci.
Kolik sourozenců jste měla vy?
Mám jednu sestru.
Vzpomenete si na reakci rodičů, když se dověděli, že čekáte další a další děti?
I když mají ty děti moc rádi, berou si je často a musím říct, že si jich jako babička s dědou hodně užívají, byli z toho vážně nešťastní.
Prožívala jste odlišně, nebo stejně jednotlivá těhotenství?
Jediné, co mají všechna společné, jsou první tři měsíce, které jsem vždy jen prozvracela. Ale i typické těhotenské chutě jsem měla s každým dítětem jiné.
Nechala jste si říct, zda to bude kluk, nebo holka?
Ne, nikdy jsem to nechtěla vědět a navíc ze začátku to ani nešlo. Když jsem čekala první dítě, tak v Praze byl snad jen jeden ultrazvuk U Apolináře a objednávala se na něj jen riziková těhotenství. Vždycky to bylo překvapení.
Byla jste u dalších a dalších porodů čím dál zkušenější matkou?
Ne, pokaždé jsem se bála. V Praze v Podolí jsem rodila sedmkrát. Pokaždé, když jsem jela kolem, dělalo se mi úplně špatně.
Musela jste se po ty roky těhotenství a kojení v jídle a pití nějak omezovat?
Ne, já jsem nikdy nekouřila ani moc nepila. Žila jsem stejně jako dnes.
Neměla jste za totality problémy s tím, že máte moc dětí?
Měla. Přemlouvali mě k potratům, to bylo hodně nepříjemné. Asi jednou ke mně přišla sociálka. Setkala jsem se často s tím, že velká rodina je primárně braná jako problémová. A občas i dnes!
Máte nějaká pravidla pro zajištění chodu domácnosti?
Stále se chystám napsat tabulku rozpisu prací. Vloni to udělala moje starší dcera, která je mnohem ráznější, a děti pravidla dodržovaly. Letos jsem řekla, že rozpis udělám sama. Trošku si vyčítám, že ještě není, ale zároveň mi přijde, že je to jako na pionýrském táboře. Ale dětem - a hlavně klukům - to nevadí. Jak mají rozpis na nástěnce, tak bez problémů všechno udělají. Když na ní nic nevisí, tak práce neexistuje!
Máte rozdělené služby po týdnech a úkolech jako je nádobí, vytírání?
My máme zóny, někdo uklízí jídelnu, jiný pokoj, někdo předsíň... Teď je to tak, že musím úklid za velkého řevu vyhlásit. Pak půlhodinu řeším, proč ten dělá tohle a ten nedělá tohle. Většinou se začne uklízet, až když vyhlásím nějakou sankci.
A co tresty? Jsou nutné?
Když jsme na každodenní výchovu byli s manželem dva, byl on ten přísnější a tresty byly. Se mnou to už je horší. Ani to není tím, že jsou děti starší. Já nemám problém trest vyhlásit, ale pak kontrolovat. To už je pak lepší trest nevyhlašovat. Děti především poznají, když jsem hodně naštvaná. V tu chvíli stačí, aby se na mě koukly, a potom kmitají – to funguje spolehlivě.
Každé vaše dítě hraje na hudební nástroj…
Ano, všechny děti chodí do 15 let povinně. Čtvrtý syn Benedikt je skutečně hudebně nadaný a nejmladší Vojta také, ale spíš ho baví fotbal. To asi ještě chvilku potrvá, než se rozhodne. Jeden syn hraje na pozoun, další na kytaru a ostatní na klavír. Šestnáctiletý František hrál na klarinet, teď na bubínky a tamtamy.
Jak se vyrůstalo dvěma dcerám mezi tolika bratry?
Až od starší Niky, která vyrůstala mezi kluky, jsem se já sama ve svých 35 letech učila chápat mužský svět. Vyrůstaly jsme se sestrou a mámou spíš samy, táta byl většinu času v práci. A tak jsem vždycky věci řešila z ženského pohledu. Nika na mě občas koukala jak na blázna. Postupně jsem se naučila, že kluci vnímají jinak. Daleko víc například uznávají řád a pravidla.
A Markétka?
Markétě je čtrnáct, je jiná než Nika. V klučičím světě se také pohybuje hodně samozřejmě a lépe než jiné dívky, které vyrůstají se sestrou. Navíc doufám, že od kluků má průpravu a nemá o nich moc iluze.
Touží vás některá z nich nebo i kluci v počtu potomků dohnat?
Holky určitě ne. Někteří kluci říkají, že tak ty čtyři děti by snad...
Nevyděsilo některé přítelkyně vašich synů nebo přátele vašich dcer, že je vás doma tolik?
No, dívky, které nebyly nadšeny, dlouho nevydržely. Teď mají velcí kluci velmi příjemné partnerky a doufám, že vydrží. Nika má přítele, který také vydržel.
Svatby ani vnoučata se neplánují?
Ne, zatím ne! I když babičkou bych už teoreticky být mohla. Oni mi ale všichni říkají, že nejsou takoví blázni.
K jakým profesím tíhnou vaše děti?
Kluci tíhnou k matematice a fyzice. Nika studuje chemii. Žádné z dětí nemá vlohy na jazyky.
Četla jste jim v dětství pohádky?
Ano, ale sami čtou kupodivu hodně málo. Benedikt, kterému je osmnáct, se ale vždycky chlubil, že první knihu přečetl v sedmnácti letech, což je pro mne nepochopitelné. Do té doby četl jen komiksy a povinnou četbu si půjčoval na audiokazetách. Z toho jsem smutná, já jsem četla od první třídy pořád.
Jak řešíte například prázdniny?
Ani raději nevím. Děti se už naštěstí, až na nejmenšího Vojtu, balí hodně samy, vůbec jsou dost samostatné, umí si vyprat a kluci žehlí. Pochopily, že když něco časově nezvládám, nemá cenu to po mně chtít.
Jsou chvíle, kdy cítíte teplo domova?
Určitě ne v červnu, ten bývá kritický. Všichni jsou už moc dlouho spolu. A pak se balí na tábory. Řeší malichernosti a nenávidí se, perou a nakonec se rozjedou. Do toho já uplakaná, že se nemají rádi… a pak se vrátí a to bývá moc hezké. Slezou se a třeba i tři dny jen štěbetají, co kdo zažil, vyměňují si zážitky a je vidět, že k sobě mají vztah. Jsou pak dny, které se nedají naplánovat, kdy je nám všem dobře; nikdo se s nikým nehádá, doma vládne naprostá pohoda, ale povede se to tak pětkrát, šestkrát do roka.
Kterým jídlem uctíte celou rodinu?
Jediná jídla, která jí všichni, jsou řízky a ovocné knedlíky a ještě tak guláš.
Vznikají mezi nimi spojenectví?
Ano, ale přelévají se. Probírají spolu hodně situací.
Jak řešíte dětské kapesné?
Složitě, vždycky v září licitujeme o jeho výšce. Také to posuzujeme s kamarádkami. Těm starším dětem kdysi stačilo deset korun na měsíc, to už dnes nestačí ani těm nejmenším.
Necítily se někdy vaše děti mezi vrstevníky jiné, zvláštní?
Určitě to některé pocítily a měly problém. Ale nemám pocit, že by z toho byly trvale traumatizované. Šimon, který je teď v šesté třídě na nové matematické škole, se v původní třídě necítil dobře, ale v novém kolektivu je moc spokojený, nemá sebemenší problém. Snažím se zase s přispěním těch starších sourozenců a prarodičů pořizovat jim hezké věci do školy. Oblečení naštěstí nemusím kupovat – to dostáváme od známých a dnes už velice slušné.
Co byla vaše nejtěžší chvíle?
Asi když byl nejstarší syn uvězněn v Nepálu. Docela dlouho jsme o něm neměli žádné zprávy, předtím psal aspoň jednou do týdne. Naštěstí ho česká konzulka v Nepálu našla – ve vazbě. Našli u něj zanedbatelné množství hašiše, ale to se ukázalo v Nepálu jako malý prohřešek, který by spravila malá pokuta. Horší bylo, že měl propadlé vízum a za to si měl odsedět buď tři roky, nebo jsme museli zaplatit pokutu, která se vyšplhala docela vysoko. Část peněz jsme tam poslali hned. Popůjčovali jsme si, kde se dalo, ale jak jsme poslali pokutu hned, nepálští úředníci usoudili, že z nás dostanou ještě více. To už jsem dala na rady zkušenějších a doplatek poslala později. Do toho tam byl také státní převrat. Ve vězení syn strávil tři čtvrtě roku, ale domů přijel naštěstí docela dobře živený. Věznice vypadala jako drátem obehnaná vesnice, kde měli dokonce na dlouho odsouzení vlastní vývařovny. Přesto se syn poučil – myslím, že bere zákony hodně vážně, a doufám, že mu to vydrží.
Podporuje stát vícečetné rodiny?
Mohl by víc a nemyslím jen přímo penězi, ale mohl by podporovat smysluplné aktivity. Vloni jsem například žádala na Praze 4, kde bydlím, o příspěvek na úhradu kroužků pro děti. Jenom ZUŠ mě stojí deset tisíc každý půlrok. Příspěvek jsem nedostala, protože jsme byli asi dva tisíce nad životním minimem. To mi přišlo jako výsměch. Pak se utrácejí miliony na protidrogovou prevenci a léčení závislých. A musím říct, že i postupy při žádostech o mimořádné dávky jsou někdy velice pokořující. Já se tomu vyhýbám, jak jen můžu.
Co byste poradila ženám, které mají „jen“ dvě děti a mají pocit, že jsou naprosto vytížené a jejich pozice je nezvládnutelná?
Já jsem se také při dvou zhroutila (smích). S prvním se to ještě dá sladit s vašimi potřebami, u dvou to už jsou dva dětské rytmy a ještě ten váš. A pak už je jedno, jestli máte dvě nebo tři děti, velký zlom nastává u čtvrtého. Změní se vám priority.
A jaký máte sen?
Teď právě dovolenou u moře – možná i s dětmi. A do budoucna? Abych všechno nějak zvládla a aby z dětí vyrostli slušní lidé, kteří mají dobrý vztah k sobě navzájem i k okolnímu světu.
