Nedávno jsem znovu viděla po mnoha letech Chaplinův film Moderní doba a zase jsem se nesmála. Tentokrát mě mrazilo o poznání víc než před lety.
Ta groteska je stále platnější. Jen už nemakáme fyzicky v továrně, jelikož doba pokročila. Továrnu máme každý sám v sobě. Výsledek je však stejný, žijeme proto, abychom utahovali šroubky, ne proto, abychom žili.
Mám jednu kamarádku, která i v dnešní superrychlé době dokáže ležet bez hnutí v trávě. Hluboce ji obdivuji. Nemá žádné povinnostní tiky, nepřemítá o tom, co všechno má ještě udělat, jestlipak už doprala pračka a myčka a zda přišel ten e-mail… měla by hned odpovědět. Prostě si lakuje nehty a jen tak se dívá. Šťastná to žena. Zkoušela jsem ji napodobit a zjistila jsem, že už něčeho takového nejsem schopná.
Také moje dcera má kamarádku, ale ta si nehty nelakuje. Je jí zhruba dvacet, nepohodla se s přítelem, u kterého bydlela, a ocitla se tak ze dne na den na dlažbě. Ta slečna volala, jak je v těchto krajích stále zvykem, své matce a prosila ji o pomoc. Matka ji však odmítla a ponechala klidně na ulici. Překvapilo mě to stejně jako komentář mé dcery.
Vysvětlila mi, že paní X už je sobecká.
"Už?" zeptala jsem se dcery. "Jo, od té doby, co se vrátila z nemocnice, jako by si řekla - raz dva tři - a teď budu žít jen pro sebe."
Dozvěděla jsem se, že matka kamarádky mé dcery prodělala rakovinu. A tváří v tvář smrti se rozhodla, že jestli přežije, začne znovu žít. Neboli ležet na slunci a nemyslet na pračku a myčku, že v sobě zkrátka přestane utahovat všechny ty tovární šrouby, co jsou sice virtuální, ale zato způsobují různé nemoci, někdy i smrtelné. Ta žena se opravdu uzdravila a splnila své předsevzetí: našla si milence, začala s ním žít a odešla za ním od svých dospělých dětí rychleji, než to stihly ony. Přestala stát u běžícího pásu.
Četla jsem jednou v novinách zmínku o zoufalé ženě, kterou opustil manžel a ona nezvládala ekonomický chod své rodiny. Jednoho dne proto vzala své tři malé děti, odešla s nimi na nádraží a nechala je tam. Ujela jim prvním vlakem. Dali ji do blázince - co s ní jiného? - doba je moderní a žádá od všech výkony, žádá hrdinství, které se nazývá "keep smiling".
Duševní poruchy zpomalují chod všech šroubků. Já bych po té ženě pojmenovala vlak. Proč dávat vlakům jména jen po významných lidech a ne po lidech, kteří přestali utahovat šroubky? Určitě jsou neméně významní. Jejich takzvaná porucha vypovídá o stavu světa, je jeho přesným barometrem.
Kdybychom se místo dokonalé fabriky stali křečky, možná by nám bylo lépe. Nemusíme syslit do tváří zrní, stačí trošku si uzmout sebe samých.
Protože co je větší sobectví - jet jak pohyblivý pás a nic jiného nevidět, nebo se koukat, cítit a hlavně žít? Začněme pěstovat takzvané preventivní sobectví.
Navrhuji, aby se mu vyučovalo už ve školce. Miluj svého bližního jako sebe samého, stojí přece psáno. To lze vyložit i tak, že člověk nemá zapomínat sám na sebe. Protože, co je to vlastně sobectví? Nepřerazit se? Měli bychom milovat sami sebe víc než ty ďábelské šroubky. Měli bychom to stihnout dřív, než budeme muset sednout na vlak pojmenovaný po nějakém géniovi a zdrhnout, než po nás sáhne smrt.
 Autorka Irena Obermannová je spisovatelka a dramaturgyně. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. Napsala pohádky pro Český rozhlas a natočila několik reportáží pro Českou televizi, kde také pracovala jako dramaturgyně. Je autorkou knih ze života jako Deník šílené manželky, Příručka pro neposlušné ženy, Matky to chtěj taky a Deník šílené milenky. |
